EpShark

Nevalná ekonomická výkonnost Itálie se stala prakticky konstantou posledních let. Již samotný přehled titulků za poslední měsíc vypovídá o mnohém: Dvacet let, a žádný výsledek — Porouchaný hospodářský model (časopis Forbes); Dokáže Itálie spravit svoji ekonomiku? (Fair Observer); Populismus a porouchaný motor italské ekonomiky (blog London School of Economics).

Agentura Reuters dále hlásí, že hrubý domácí produkt vykazuje zpomalení za první kvartál roku 2018 ve srovnání s loňským rokem. Třetí největší ekonomika EU vzrostla oproti předchozímu čtvrtletí o 0,2 procenta a růst za rok 2018 vláda odhaduje na 1,8 procenta: jeden z nejslabších výsledků v rámci eUnie.

Když je řeč o vládě: navzdory faktu, že od voleb uplynuly již dva měsíce, Itálie stále postrádá novou vládu. Všechna vyjednávání doposud vedla k patové situaci. Nejúspěšnější politická strana Hnutí pěti hvězd dokonce prosazuje předčasné volby.

Neslučitelné politiky

Příčinou zásadní neshody je skutečnost, že Hnutí pěti hvězd není nejúspěšnější politickou formací. Tou je koalice pravicových stran, kterou vede Liga severu pod vedením Mattea Salviniho. Pravicová koalice považuje Hnutí pěti hvězd za neseriózní, populistický subjekt, se kterým nechce mít nic společného.

Nutno dodat, že tento postoj lze pochopit. Volební program Hnutí pěti hvězd není příliš konzistentní. Na jedné straně obsahuje požadavek „drasticky“ snížit daně z podnikových příjmů a zredukovat byrokracii. Inu dobrá, to lze pochopit. Ovšem, na straně druhé, Hnutí pěti hvězd žádá zavést minimální nepodmíněný příjem ve výši 780 eur měsíčně pro chudé. Tento programový bod si získal velkou popularitu a stal se jedním z pilířů volebního úspěchu, zejména v chudší, jižní části Itálie, které se říká Il Mezzogiorno (doslova „Poledne“).

Není obtížné pochopit, že „drastické“ snížení daní a velkorysý minimální příjem jsou dvě navzájem neslučitelné politiky. Tím spíše, že italský státní dluh dosahuje podle posledních propočtů 132 procent HDP. Dluh přitom zatvrzele nechce klesat, dokonce ani během nynějšího období evropské hospodářské konjunktury.

Vraťme se však k Lize severu. Také tato strana bývá označována za populistickou, až krajně pravicovou. Dříve Liga hlásala dokonce odtržení a vyhlášení samostatnosti, ale tento požadavek byl opuštěn jako příliš radikální. Jak název napovídá, uchází se o voliče především v regionech bohatého průmyslového severu, jako je Benátsko, Lombardie, Piemont, Ligursko, Emilia-Romagna, Toskánsko, Umbrie a Marche. Strana prosazuje federalizaci Itálie a větší autonomii regionů, zejména ekonomickou.

Přeloženo do běžného jazyka: bohatším Italům ze severu se nechce věčně doplácet na své chudší krajany z jihu.

Je zřejmé, že požadavky Ligy severu jsou v přímém protikladu s politikou Hnutí pěti hvězd. Zrušit penězovod, anebo jej posílit — zde není možné najít kompromis. Vlastně je: pokračovat dále, jako kdyby žádné volby nebyly. Vše při starém, žádná změna.

Nepoužitelný model

Jenomže Itálie potřebuje změnu. Poválečný hospodářský model, založený na deficitních rozpočtech a jejich „rozpouštění“ pomocí vysoké inflace, již po zavedení eura není použitelný — Itálie si na změnu modelu ještě nezvykla. Právě tak se vyčerpal model nekonečných dotací, které proudí na jih již od 40. let a jejichž přerozdělování pomohlo spíše mafii než běžným občanům. Přes veškerou snahu se nedaří zvýšit ekonomickou úroveň jižních provincií na přijatelnou úroveň. A pak je tu stále ještě nevyřešená italská bankovní krize: většina špatných úvěrů opět pochází z oblasti Il Mezzogiorno.

Zmíněné dotace měly vskutku monumentální rozměry. Ekonom Carlo Trigilia uvádí, že během let 1950–2010 dotace představovaly typicky 15 až 20 procent hrubého domácího produktu italského jihu. Přesto již od roku 1975 nedochází ke sbližování ekonomické výkonnosti: jih stagnuje na úrovni kolem 57 procent výkonnosti severu. Obrovský neúspěch!

Carlo Trigilia dává vinu dvěma faktorům. Zaprvé korupci a klientelismu. Dotace a státní zakázky jdou do rukou vybraných jedinců. (Je třeba něco více vysvětlovat?) Viníkem číslo dvě je sociální stát. „Jižní politické elity založily své volební úspěchy na rozdělení sociálních výdajů, které je financováno národní vládou, ale řízeno komunálními a regionálními orgány.“ Míra přerozdělování na jihu dosahuje hodnoty 55 procent HDP ve srovnání se severem, kde činí jen 40 procent.

Jižní Itálie patřila společně s Řeckem, Španělskem, Portugalskem a Irskem k nejvíce dotovaným regionům EU. Všechny tyto země či regiony utrpěly velké problémy s dlouhodobými následky. Dotace nikdy nic nevyřešily, naopak, přispěly k ne efektivitě, plýtvání, korupci a vůbec špatnému hospodaření. Dotace nejsou dar, ale prokletí. Mějme to na paměti, tato obecná pravda se netýká jen Italů.

LN, 4. 5. 2018

Píše pan Pavel Kohout na Robot Investment Calculator

Článek vyšel na svobodny-svet.cz