EpShark

Rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) vytisknout víc jak 1 bilión eur znovuobnovil obavy z měnových válek. Euro se propadlo o 20 procent oproti dolaru za posledních šest měsíců po nekonečných výhrůžkách ze strany ECB, že začne tisknout peníze.

Nacházíme se v měnových válkách už od roku 2008. Náš současný globální finanční systém obsahuje množství vad, navzdory Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), který byl údajně vytvořen k tomu, aby podporoval monetární kooperaci a finanční stabilitu. Ale MMF byl záhadně zticha, čeho si nepovšimli ti, co ho financují.

Současné nepsané pravidlo ohledně politiky směnných kurzů je, že přímá intervence s cílem devalvovat měnu by se dělat neměla, ale jinak jsou měnové intervence akceptovatelné, pokud změna kurzu měny nebyla jejím primárním cílem. Je to podobný styl, který je používán, když se shodí tisíc bomb na teroristy a zničí to školku. Pak se tvrdí, že to není problém, protože primárním cílem byli teroristé.

Je jednoduše nezodpovědné dívat se pouze na přímé a ne nepřímé efekty hospodářských politik. Kvantitativní uvolňování ze strany USA za posledních šest let donutilo rozvíjející ekonomiky zavést kapitálové kontroly, tisknout peníze a další měnové restrikce. Současná Japonská monetární politika, která oslabuje jen, způsobuje vážné obavy u Čínských s Jihokorejských sousedů. Čínská centrální banka nedávno snížila požadavky na minimální rezervy a plánuje rozšířit obchodní pásmo pro svou měnu. Pojďme to nazvat tím, čím to ve skutečnosti je – odvetou a eskalací celosvětových měnových válek.

Opravdu devalvace pomáhá exportérům?

Samozřejmě, tyto akce jsou založené na dalším populárním nedorozumění rozhlašovaným ekonomy: že oslabující měna umožní exportérům zredukovat jejich ceny v zahraničí, pomůže jim zvětšit tržní podíl, zvýší zisky s pozitivními dopady na ekonomiku domácí země. Chybou v téhle logice je, že se dívá pouze na přímé efekty a totálně ignoruje ostatní nepřímé důsledky.

Jednoduchý příklad to osvětluje. Předpokládejme, že směnný kurz je jeden dolar za jedno euro. Evropský exportér prodává svůj produkt za 100 dolarů ve Spojených státech, které následně smění na 100 eur, na pokrytí produkčních nákladů utratí 80 eur. Předpokládejme, že evropská měna oslabí na kurz 1,5 eura za dolar. Exportér může teď snížit svou cenu na 66,66 dolarů a stále vydělá stejné množství eur jaké před devalvací. Tím získal konkurenční výhodu před svými zahraničními rivaly, z čeho benefituje domácí ekonomika.

Prvním problémem tohoto příběhu je, že novými finančními instrumenty jako jsou například měnové swapy a futures, se může mnoho exportérů chránit před riskem změny směnných kurzů, a mohli se už k určitému směnnému kurzu zavázat.

Dalším problémem je, že velká část exportérů importuje množství svých vstupů. Například BMW má součástky, které pocházejí z různých částí světa. Motory pocházejí z Británie, kožená sedadla z Číny a ocel může pocházet z Brazílie. Pokud oslabení měny způsobí růst vstupů z 80 eur na 120 eur, exportér nebude schopen snížit svou dolarovou cenu a tím pádem nezíská vyšší konkurenceschopnost. Samozřejmě, ne všechny vstupy představují import. Tím se ale naplno ukazuje, jakým způsobem znehodnocení měny opravdu pomáhá exportérům

Zaměstnanci nezískávají z devalvace

Pokud se domácí ceny, většinou cena práce, nepřizpůsobí vyšším importním cenám vyplývajícím z oslabení měny, exportéři získají, ale tenhle zisk přijde na úkor nižších reálných příjmů domácích pracovníků. Pokud ale zaměstnanci začnou vyjednávat za zvýšení nominálních mezd, aby vrátili reálné mzdy zpátky na původní úroveň před devalvací, všechny výhody exportérům zmizí. Oslabení měny tak vytvořilo pouze dočasné benefity.

Málo novinářů si uvědomuje, že politika, která se snaží zredukovat směnnou hodnotu měny, ve skutečnosti přináší transfer bohatství od zaměstnanců – střední třídy a chudých – k bohatším vlastníkům exportního průmyslu. Je to další příklad jak se centrální banky hrají na obráceného Robina Hooda, berou od těch, co mají málo a dávají těm, co mají dost.

Dále je tady mnoho nepřímých efektů, které dělají z oslabování měny velice špatný cíl politiky. Mises vysvětlil, že standardní bilance plateb nemůže být použitá, pokud je zúčtovací jednotka narušena. I pokud jsou exportéři víc ziskoví, není co slavit pokud vyšší nominální zisky znamenají nižší reálné zisky.

Samozřejmě, ostatní ekonomičtí aktéři jsou taky poškozeni touhle politikou. Spotřebitelé budou muset snášet tíhu vyšších cen zahraničních produktů. Domácí firmy, které importují zboží a prodávají je na domácím trhu, budou také poškozené.

Zkreslené ceny poškozují ekonomiku

Oslabující měna odráží, že centrální banka země tiskne peníze rychleji než její sousedé. A tohle tištění poškozuje všechny firmy, včetně exportérů. Tisknutí peněz mění absolutní i relativní ceny. Narušuje to kritické signály a ceny v čase, které ukazují, jak a kolik zboží a služeb společnost chce, aby byli vyprodukované.

Co Evropa potřebuje, není slabší euro, ale důležité strukturální reformy. Evropa by se měla poučit z Lotyšska a jeho reforem. V létech 2009-2010, Lotyšsko zredukovalo vládní výdaje ze 44 procent HDP na 36 procent HDP. Propustilo 30 procent státních zaměstnanců a zavřelo polovinu státních agentur a zredukovalo mzdy ve veřejném sektoru o 26 procent v jednom roku. Vládní ministři akceptovali snížení mezd o 35 procent. Lotyšská ekonomika se zpočátku propadla o 24 procent, ale pak se rychle zotavila a roční hospodářský růst představoval v posledních letech téměř 5 procent. A Lotyšsko to dokázalo bez toho aby muselo oslabit svou měnu protože si ponechalo svou bývalou měnu zafixovanou na euro.

Frank Hollenbeck

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org