EpShark

IVAN HOFFMAN

Rotující předsednictví EU je v praxi formalita. Předsedající země organizují společné večeře a fotografování, na politiku je Brusel nepotřebuje. Tuto idylu narušil maďarský premiér Viktor Orbán. Hned zkraje půlročního maďarského předsednictví se tento lišák rozhodl zkomplikovat svým evropským partnerům válku s Ruskem, vedenou prostřednictvím Ukrajinců. Vycestoval za prezidentem Zelenským, pak za prezidentem Putinem a poté za prezidentem Si. Vysvětlil to tím, že Maďaři jsou mírumilovný národ, a už tomu vraždění ve svém sousedství nemohou nečinně přihlížet.

K nelibosti Bruselu je Orbána všude plno. Pokusy o jeho zastrašení sankcemi, pokutami či krácením dotací se míjejí účinkem. Naopak se zdá, že Viktor Orbán se v pozici unijního disidenta cítí jako ryba ve vodě, a maďarský lid ho v rebelantství ještě podporuje. Nově se mu podařilo iniciovat vznik třetí nejsilnější frakce v Evropském parlamentu, která míní torpédovat hned tři priority bruselských elit. Unifikaci Evropy, dovoz migrantů a zelené náboženství. O spojence napříč Evropou nemá Viktor očividně nouzi.

Čím je Viktor Orbán jako politik originální? Nejspíše je to odvaha brát vážně to, co se v politice říká jenom na oko. Orbán se tváří, že je povolené hájit v EU národní zájem. Tváří se, že je normální mít vlastní názor, který se odlišuje od oficiálního. Tvrdí-li se, že členové evropského klubu jsou si rovni, Orbán nebere na vědomí, že nejsou. A když se teď ozývá pokřik, že zneužívá maďarského předsednictví k aktivitám, které s ostatními nekonzultuje, s úsměvem reaguje, že maďarské předsednictví bere odpovědně, nikoli jako formalitu. K nelibosti Bruselu Unii předsedá.

Na to, s kým se smí a nesmí jednat, v EU žádný závazný předpis není. Obecně platí, že příměří se nedojednává s přítelem, ale s nepřítelem. Rozladění evropské vrchnosti z prolomení nepsané zásady, že s Putinem se nemluví, není dáno závistí, že by snad Orbán dojednal zastavení palby, a drze strhl na sebe slávu a uznání. Orbán naštval politiky, kteří o mír nestojí, a zajímá je pouze vítězství, tedy destabilizace Ruska, jeho rozpad a následné vyrabování. Z jejich pohledu je škoda kapitulovat a akceptovat stále tvrdší ruské podmínky, dokud jsou ještě k dispozici Ukrajinci, které lze poslat do zákopů, a pokud je šance zapojit do bojů s Ruskem východní křídlo NATO.

Viktor Orbán jde proti proudu. Říká, že menším zlem je mír. Rovněž si povšiml, že se politici v Evropě tak dlouho předháněli v nenávisti k Putinovi, až nakonec zbyl sám, coby politik, se kterým se baví jak ušlechtilí západní demokraté, tak zlovolní, nedobří východní diktátoři. Orbán se zjevně smířil s tím, že nebude mít zásluhu na ukrajinském vítězství, a nepočítá s podílem na kořisti. Nestojí ve frontě na dosud neuloveného ruského medvěda. Do hlavy mu nevidíme, nevíme, co má za lubem, ale třeba kalkuluje s tím, že když si bude Východ dělit západní kořist, přimluví se v Moskvě a v Pekingu za slušné zacházení s poraženými Evropany.

Dnes se na Orbána pohlíží jako na škodnou v bruselském kurníku. To se ale může brzy změnit. Lišák Orbán klidně ještě může být za hrdinu, po kterém se v Bruselu pojmenuje nějaké náměstí.

IVAN HOFFMAN

Článek vyšel na svobodny-svet.cz