EpShark

Kdekdo dnes hovoří o tom, že ekonomický propad je na dohled. Nastat však nemusí a měli bychom se za to modlit.

Předpovědi, co se stane v příštích letech, jsou stále populární, neboť toužíme vědět, co nás čeká. Často se však nenaplní. Člověk má sklon prodlužovat právě se odehrávající trend. Když byl v 19. století objeven telegraf, populární časopisy přinášely vize dálkového přenosu zvuku, a dokonce obrazu. Šlo o jednu z úspěšnějších předpovědí své doby.

Kdybychom člověku z konce 19. století ukázali televizi, telefon nebo internet, zřejmě by na něho udělaly dojem, ale nebyl by šokován. Možná by se zeptal, kde máme zaparkované osobní letadlo, jak jsme pokročili s ovládáním počasí a zda jsme již zavodnili a kolonizovali Saharu.

Člověk z roku 1950 by se ptal po létajících automobilech, domácích robotech, léku na rakovinu a na kolik přijde dovolená na Měsíci. To vše ve své době vypadalo jako realistická vize blízké budoucnosti, přihlédneme-li k tehdejšímu vědecko-technickému vývoji. Od elektronkového počítače k umělé inteligenci se zdál jen krůček, stejně jako od letectví k meziplanetárním letům.

Orwell a Huxley

Jsou-li s předvídáním technických vymožeností potíže, úspěšné prognózy společenského vývoje bývají extrémně vzácné, například romány britského spisovatele George Orwella (1903–1950) 1984 a Farma zvířat. Jenže popisoval jen mírně literárně upravenou realitu tehdejší sovětské vlády. Ani si nemusel příliš vymýšlet.

Skutečnou vizi budoucnosti podal anglický spisovatel Aldous Huxley (1894–1963) ve svém dystopickém románu Brave New World z roku 1932, v češtině známém pod titulem Konec civilizace. Ve svém dopisu Orwellovi z roku 1949 píše: „Věřím, že během další generace světoví vůdci zjistí, že ovlivňování dětského intelektu a narkohypnóza jsou účinnějšími nástroji vládnutí než obušky a vězení a že touha po moci může být právě tak plně uspokojena tím, že lidé budou přesvědčeni, aby milovali své otroctví, jako bičováním a kopanci.“

Na tom může něco být. Úmyslné snižování inteligence dětí v prenatálním stadiu se sice neprovádí, ale tlak na legalizaci měkkých drog o něčem vypovídá. Tvrzení „zhulený občan je spokojený občan“ by mohlo být neformálním heslem části politického spektra, které není úplně bez vlivu.

Nicméně dominantní omamná droga se zásadním politickým významem není chemického původu. Hlavní drogou současnosti schopnou přesvědčit lid, aby miloval své podřízené postavení, jsou sociální jistoty — dávky, podpory, garance, výhody, slevy, vymoženosti všeho druhu. Výměnou za sociální výhody je člověk ochoten vzdát se svých názorů, hrdosti, hodnot, tradic a svobody. Sociální stát je moderním opiem lidstva, zejména na Západě, především v západní Evropě.

Relativní novinka

V této souvislosti je třeba vyvrátit jeden mýtus a upozornit na jednu nesprávnou předpověď z 30. let 20. století. Podle tohoto mýtu se často považuje za nezpochybnitelnou pravdu, že v Evropě je sociální stát dlouholetou tradicí, která vznikla těsně po druhé světové válce. Někdy se dokonce jeho vznik datuje až do Bismarckových dob na konci 19. století.

Ve skutečnosti je „tradiční“ evropský sociální stát relativní novinkou. Jeho současná podoba spadá do poloviny 70. let. Tehdy se Západ v důsledku první ropné krize potýkal s hospodářskou recesí. Zároveň byly ještě v živé paměti demonstrace ultralevicových studentů v roce 1968. Západní politiky vyděsila možnost sociálních nepokojů, a proto provedli zásadní reformy — podstatně zvýšili veřejné výdaje, posílili sociální stát a ochranu pracovního trhu a podobně. Šlo o nejdražší hospodářské reformy v historii.

V závodech v utrácení držely prim skandinávské státy, následované Francií a Německem. Zahanbit se nenechala Itálie, čerstvě demokratizované Španělsko ani prakticky všechny západní státy evropského kontinentu s výjimkou Švýcarska. Důsledky přišly zanedlouho. Veřejné výdaje rostly, a tudíž i daně musely růst podobným tempem. Protože nárůst daní zpomalil hospodářský růst, vznikla další novodobá tradice — trvalé a rozsáhlé státní zadlužení. Francie měla přebytkový rozpočet naposledy v roce 1974.

Ochrana pracovního trhu přinesla problémy evropským zaměstnavatelům, kteří se od těch dob snaží minimalizovat přijímání nových pracovních sil, nahrazovat práci automatizací a přesouvat výrobu do zahraničí. Vznikla další novodobá evropská tradice vysoké nezaměstnanosti. Ta si vyžadovala další zvýšení výdajů sociálního státu, čímž se zhoubný cyklus uzavřel.

Tím se dostáváme ke zmíněné nesplněné předpovědi. Anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) v eseji Economic Prospects for our Grandchildren (Ekonomické výhledy pro naše vnoučata) z roku 1930 předpověděl, že během příštích sta let podstatně poklesne pracovní doba, dokonce až na pouhých 15 hodin týdně. Nestalo se.

Zčásti za to může globalizace — nelze konkurovat Číně, Jižní Koreji, Mexiku a dalším, nově industrializovaným zemím, kde se pracuje naplno. Z velké části ale za to může sociální stát. Když stát sebere pracujícím téměř polovinu jejich superhrubých mezd na daních a odvodech, je třeba pracovat osm hodin denně, pět dní v týdnu. Jinak bychom pracovali jen na sociální stát a nezbylo by nám na živobytí.

Úspěšné předpovědi

Vraťme se k problému nejistoty v sociálním a politickém vývoji. První světovou válku předpověděl pouze britský admirál John „Jackie“ Fisher (1841–1920), velitel britského námořnictva, který v roce 1911 prohlásil, že v říjnu 1914 začne válka. Tehdy totiž měl být otevřen Kielský kanál umožňující německým válečným lodím cestu mezi Baltským a Severním mořem. Tím by Německo získalo strategickou výhodu a nastal by vhodný čas pro vyhlášení války, o níž němečtí generálové uvažovali již od roku 1887. (Válka začala o několik měsíců dříve kvůli urychlenému dokončení kanálu.)

Charakter této války pak s velkým předstihem předpověděl ruský bankéř polského původu Jan Gotlib Bloch (1836–1901) již v roce 1901. Uvědomil si totiž, že palebná síla nových zbraní vyřadí z boje jezdectvo a že typickým rysem války se stane klikatý zákop. Příští válka bude vyžadovat miliony mužů, bude nesmírně drahá a může vést k finančnímu a sociálnímu zhroucení některých států. To vše se stalo. Politici a vojenští stratégové se jen divili.

Bolševickou revoluci nepředpovídal nikdo. Po roce 1917 nebyla hodnocena jako zásadní, fatální změna. Dokonce ani první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), který měl s bolševiky osobní zkušenost, nedokázal dohlédnout míru jejich radikalismu a ani ve svých poválečných publikacích si neuměl představit totalitu, k níž povede. Totéž platilo pro nástup Hitlera a následující události — pouze „válečný štváč“ Winston Churchill (1874–1965) viděl nebezpečí včas.

Kolaps Sovětského svazu

Mohli bychom pokračovat řadou nečekaných zvratů v historii 20. a 21. století, včetně rozpadu britského impéria, vzniku východního bloku a jeho rozpadu. Úpadek Sovětského svazu však rovněž předpověděla jediná osoba — americká ekonomka Judy Sheltonová v knize The Coming Soviet Crash (Přicházející sovětský krach) z roku 1989.

Sheltonová, která byla ekonomickou poradkyní amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž ji nedávno dosadil na post americké výkonné ředitelky Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), tehdy analyzovala oficiální sovětské statistiky a našla v nich rozpory, kterých si dříve nikdo nevšiml — Sovětský svaz je natolik vnitřně předlužený, že bankrot je jen otázkou několika let. Jakékoli pokusy o perestrojku v 80. letech byly předem odsouzeny k nezdaru.

S výhodou zpětného pohledu má vše neotřesitelnou historickou logiku — pokud navíc známe finanční a ekonomické podkladové informace, pak přesně tak se to muselo odehrát. V určitých zlomových okamžicích se tok dějin dal změnit. Například kdyby německý kancléř Heinrich Brüning (1885–1970) zareagoval správně na hospodářskou krizi v roce 1931, Hitler by nemusel dostat příležitost a jeho jméno by dnes v podstatě nikdo neznal.

Jenže Brüning nechápal všechny ekonomické souvislosti a nezachránil Německo před nejhorší hospodářskou krizí 20. století. Jednal, jak uznal za vhodné a jak to odpovídalo jeho vzdělání, zkušenostem a přesvědčení.

Nemožnost krachu eura

Je možné v současnosti, na začátku roku 2019, uvažovat podobně jako admirál Jackie Fisher, Jan Gotlib Bloch, Winston Churchill nebo Judy Sheltonová? Je možné nahlédnout do budoucnosti s použitím aktuálních znalostí o světě a logice dějin? Je to extrémně obtížné, ale zkusme to.

Dejme nejprve slovo Judy Sheltonové, neboť jediná z uvedeného seznamu úspěšných vizionářů dnes žije a pracuje: „Má práce o Sovětském svazu spočívala v analýze bankovního systému: jak sovětské bankovnictví fungovalo jako kanál pro úvěrování státních institucí a podniků. A obávám se, že se banky nyní stávají partnery státu v řízení ekonomiky.“

To Sheltonová řekla v rozhovoru pro časopis Fortune v srpnu 2016 a adresovala to americkým bankám. Její obavy ohledně „sovětizace“ amerického bankovnictví dnes již nejsou namístě. USA si svou finanční krizi vyřešily, měnová politika jede opět ve víceméně normálních kolejích. To ovšem neplatí pro Evropu, zejména její část, kde se platí eurem.

Evropská centrální banka (ECB) v prosinci 2018 ukončila masivní program nákupu dluhopisů, který držel úrokové sazby v Evropě velmi nízko a jenž dotoval dlužníky — od domácností s hypotékami přes podniky až po evropské vlády. Jak se bude evropská ekonomika vyvíjet po odpojení z této finanční umělé výživy?

Sheltonová zatím nezveřejnila knihu ani článek Přicházející krach eura a kvůli svému nynějšímu postu by ani nemohla. A i kdyby mohla, nezveřejnila by je z jednoduchého důvodu — euro je pouhou měnou, která z podstaty věci nemůže „zkrachovat“. Mohla by zaniknout, jen kdyby se členské státy eurozóny dohodly. Vyloučit členský stát není možné. Vystoupit sice možné je, ale žádný stát to neučiní, neboť by se vystavil velkému tržnímu riziku. K vystoupení z eurozóny se neodhodlalo ani Řecko za největší finanční krize.

Nemožnost „krachu eura“ si po celou finanční krizi neuvědomovala většina euroskeptiků ani eurooptimistů. Můžeme tedy pracovat s prognózou, že euro zůstane. To však nezaručuje, že eurozóna bude fungovat bez problémů. Jeden se může projevit v roce 2019. Evropská centrální banka oznámila ukončení programu nákupu státních dluhopisů, čímž skončí několikaletá éra dotací evropským dlužníkům. Tato událost se bude nejvíce týkat Itálie, která je momentálně nejproblémovějším členem eurozóny.

(pokračování zítra)

Italské problémy

Italský státní rozpočet na rok 2019 je navržen se schodkem 2,04 procenta HDP a vláda jej označuje za „prorůstový“. Zda se Itálii podaří nastartovat růst po řadě let stagnace, je otázka, na niž lze odpovědět, že je to málo pravděpodobné. Odpověď na další otázku — bude-li schopna financovat svůj dluh bez podstatné podpory ECB — by byla vysoce spekulativní. Jsme v době, kdy makroekonomické ukazatele naznačují zpomalení ekonomiky v Evropě i v celém světě a investoři začínají preferovat bezpečné investice, mezi něž italské dluhopisy nepatří.

Itálie zápasí se svým státním rozpočtem každý rok. Zde je třeba zmínit toho, kdo uvedl tuto bohatou zemi do takové nezáviděníhodné situace. Má se za to, že viníkem je lehkomyslnost Italů, ať vrozená, nebo kulturní. Pravda je zajímavější. Odpovědnost za italský státní dluh, převyšující 130 procent HDP, nesou dávno již neexistující vlády ze 70. a 80. let. Ty, vedené až na několik výjimek křesťanskými demokraty, zadlužily zemi, a navíc zavedly zákony na „ochranu“ pracovního trhu, které jej ničily.

Od začátku 90. let si italské vlády vedly mnohem zodpovědněji, ale bylo pozdě. Dluh už byl vytvořen a navzdory podstatně odpovědnějším rozpočtovým politikám se jej v uplynulých téměř 30 letech nepodařilo zredukovat do zvládnutelných rozměrů. K tomu lze přidat dosud nezvládnutou bankovní krizi, kterou Itálie řeší již více než deset let, a máme chmurný obraz. Může být ještě hůře? Může, stačí se podívat na italský penzijní systém.

Itálie má velmi nepříznivou demografii a velmi štědrý penzijní systém. Kdyby se italské penze dařilo držet v poměru k velikosti ekonomiky na úrovni Česka, problém by byl vyřešen. Rozpočet by byl přebytkový, a Itálie by si mohla dokonce dovolit mírné snížení daní. Jenže to je neprůchodné za jakékoli politické konstelace. Důchodci a lidé v předdůchodovém věku mají takovou politickou sílu, že jít proti jejich zájmům znamená volební porážku.

Itálie není jediná země v Evropě s demografickým problémem. Německé veřejné rozpočty jsou sice ve srovnání s Itálií zdravé, ale projekce pro vzdálenější budoucnost nejsou dobré. Míra plodnosti je od začátku 70. let pod demografickou udržitelností. Poměr závislosti (podíl počtu obyvatel v penzijním věku k počtu lidí v produktivním věku) je třetina, což patří k nejhorším mezi vyspělými zeměmi.

Co ještě vydrží Německo

Německá kancléřka Angela Merkelová nikdy veřejně nepřipustila, že její velkorysý postoj k migraci může být řešením demografické krize, ale všechny indicie směřují k této myšlence. Důsledky nejsou zatím povzbudivé. Míra zaměstnanosti azylantů v Německu činí 31,6 procenta ve srovnání s 69,4 procenta u Němců (listopad 2018). O nějakém přínosu migrace pro ekonomiku nelze zatím mluvit.

Německý ekonom Bernd Raffelhüschen v roce 2017 spočítal, že každý migrant přijde Německo v průběhu svého života v čistém vyjádření na zhruba 450 tisíc eur. Německá Nadace pro tržní ekonomiku (Stiftung Marktwirtschaft) očekává, že finanční situace Německa se počínaje rokem 2020 dostane do kritických problémů. Německo bude muset buď šetřit na výdajích (politicky problematické) a zvyšovat daně (je otázka, jakou daňovou zátěž Německo ještě unese), nebo vytvořit podmínky pro hospodářský boom, který vše zaplatí.

Pokud jde o hospodářský boom v roce 2019 nebo v pozdějších letech, je málo pravděpodobný. Prognóza růstu německé ekonomiky byla v průběhu předchozího roku postupně snižována ze dvou na 1,4 procenta a je otázkou, zda skutečnost nebude ještě horší. Prosperita Německa závisí na dvou faktorech — schopnosti vyvážet a tvorbě úvěrů.

O konkurenceschopnost německé produkce není třeba se obávat, ale spíše o mezinárodní poptávku. Automobilový průmysl, pilíř německé ekonomiky, v poslední době klesá. Počet nově registrovaných osobních vozů v Evropské unii v listopadu 2018 meziročně poklesl o osm procent, přičemž šlo již o třetí měsíc meziročního poklesu za sebou. Tato skutečnost nemusí mnoho znamenat (zkresluje ji zavedení přísnějších emisních testů v září), ale již probleskují informace o propouštění v subdodavatelských firmách.

V případě tvorby úvěrů se Německo po delší době úvěrové deflace, která začala v lednu 2009, dostalo na růstovou trajektorii na podzim 2015. Od té doby roste objem úvěrů nefinančním podnikům tempem 4,5 procenta ročně, což stačilo na dosavadní hospodářskou konjunkturu. Tento mírný, ale nezanedbatelný úvěrový boom byl vydatně podpořen růstem objemu úvěrů na bydlení, jež se vzpamatovaly již v roce 2010 a rostly od té doby tříprocentním ročním tempem.

Úvěry jak na bydlení, tak pro německý průmysl byly vydatně dotovány extrémně expanzivní měnovou politikou, s níž však ECB v prosinci 2018 skončila. Je možný růst tržních úrokových sazeb, který by prodražil úvěry soukromé sféře. Navíc německé banky mají problémy. Nejde o podíl špatných úvěrů, který alespoň zatím zůstává nízký, ale o systémové riziko v jeho hlubším smyslu.

Největší německá banka Deutsche Bank ztratila 94 procent burzovní hodnoty od svého maxima v roce 2007. Evropský index bankovních akcií Stoxx 600 Banks přišel za stejnou dobu o 75 procent hodnoty. Jen za rok 2018 klesly akcie evropských bank o více než 28 procent a jsou na úrovni srovnatelné s nejhlubším bodem finanční krize na jaře 2009.

Viníkem je drahý stát

Pokud jde o druhou největší evropskou ekonomiku, Francii, ještě v roce 1980 dlužila jen 21 procent HDP. Pak dluh narůstal. Nějakou dobu se zdálo, že euro zavede rozpočtovou disciplínu, ale byla to iluze. Dluh nyní sahá k 97 procentům HDP, což je o dvě třetiny více, než když Francie přijímala euro.

Navíc je zde soukromý dluh. Aby francouzské podniky, zatížené daněmi, regulacemi a aparátem pokročilého sociálního státu, mohly fungovat, musejí se zadlužovat. Soukromé firmy dluží 193 procent HDP, což je dluh více než dvojnásobný ve srovnání s rokem 1980. Navzdory tomu je francouzská průmyslová výroba co do objemu na úrovni roku 1999.

Vysoké náklady na pracovní sílu vedou k automatizaci a k přesunu výroby do levnějších zemí. To je ona proklínaná „délocalisation“, proti níž brojí francouzská levice i extrémní pravice, přičemž si neuvědomují, že viníkem je drahý a zbyrokratizovaný stát.

Německo, Itálie, Francie i ostatní evropské ekonomiky závisejí na bankách. Ty vykazují nízké zisky a vysoké náklady, jsou zatížené potenciálně vysokými riziky, z předchozí finanční krize se nepoučily a na případnou budoucí hospodářskou recesi nejsou připravené. Může se stát, že i mírná recese pokazí úvěrovou kvalitu evropských a především německých bank natolik, že další bankovní krize bude nevyhnutelná.

Je třeba zdůraznit rozdíl mezi recesí a krizí. Recese je pokles ekonomické aktivity nejméně dvě čtvrtletí po sobě. Nemusí mít trvalé následky. Krize je mimořádná situace, která postihuje strukturu ekonomiky a vždy má trvalé následky, jež se obvykle týkají bankovnictví.

Pozdě na perestrojku

Evropa nepřiměřeně závisí na bankách. Hospodářský vývoj za uplynulých sto let vedl k odklonu od burz a kapitálových trhů k bankovnímu úvěrovému financování. Dlouhou dobu se tento hospodářský model zdál rozumný — výkyvy burzovních kurzů jsou potlačeny ve prospěch střízlivé úvahy finančních profesionálů v bankách.

Dramatické události počínající rokem 2007 však ukázaly slabiny tohoto modelu. Padají-li burzovní indexy, akcionáři chudnou, ale další katastrofa následovat nemusí. Recese skončí, pokles odezní a vše je opět v pořádku. Jakmile však vážnější recese naruší stabilitu bankovních bilancí, může začít dominový efekt — jedna banka ohrozí další, ta zase další a tak dále. Úvěrová aktivita rázem bez varování klesá, následuje zhoršení recese, z níž vyplývají další problémy pro banky. Nastává krize. Nakonec musí zasáhnout vláda a centrální banka.

To vše se v Evropě již stalo a může se opakovat, protože politici ani úředníci si z těchto událostí nevzali žádné poučení. Brusel věnoval velkou energii na vybudování „obranného valu“ pro „záchranu eura“, aniž by si kdokoli na dostatečně vrcholném postu uvědomil, že podobných opatření není třeba.

Na rozdíl od USA, kde se podařilo závislost na bankách od roku 2007 zmírnit, se v Evropě nic podobného nestalo. Finanční odvětví je zaplavováno stále novými direktivami, které namísto podpory hospodářského růstu a stability jim brání. Jediným hmatatelným činem byl již zmíněný program ECB, který pomocí masivního nákupu dluhopisů snížil tržní úrokové sazby. Ale lze ještě vůbec hovořit o „tržních“ sazbách?

Rekapitulujeme-li ekonomický vývoj eurozóny, dospějeme k těmto závěrům: sociální stát je drahý a bude ještě dražší; ekonomika roste jen díky bankovním úvěrům; na příští recesi není eurozóna rozumně připravená; v roce 2019 odpadne důležitý podpůrný motor růstu, intervence Evropské centrální banky; zdražení úvěrů i státních dluhů je pravděpodobné.

Nemusí nastat nejhorší, recese nemusí přijít v roce 2019, z dlouhodobého hlediska však kombinace těchto faktorů nevypadá příznivě. Dosavadní trend není udržitelný, na „perestrojku“ je pozdě. A létající auta jsou stále v nedohlednu.

LN, 5. 1. 2019

Píše pan Pavel Kohout na NP

Článek vyšel na svobodny-svet.cz