EpShark

Hans-Hermann Hoppe autor knihy Democracy: The god that failed je jeden z mála dnešních intelektuálů co se odváží kritizovat demokracii. Nejen že Hoppe považuje demokracii za špatný systém, dokonce ji pokládá za ještě větší zlo než monarchii. Tohle dost kontroverzní tvrzení ale dokáže podpořit pádnými argumenty. Pojďme se na ně podívat.

Demokracie měla zabezpečit rovnost lidí před zákonem. K tomu ale nedošlo. V monarchii měl král privilegované postavení oproti ostatním lidem. Mohl se obohacovat přes daně, nebo tvořit zákony jemu šité na míru. Ostatní obyvatelé se museli živit produktivní prací a vydělávat peníze prodejem výrobků nebo služeb dobrovolně kupujícím spoluobčanům. Demokracie tuto nerovnost nijak nemění. Lidé ve vládě jsou nadřazenější oproti těm, co tam nejsou. Můžou financovat své aktivity přes daně a legislativu – stejně jako král, zatímco ostatní jedině přes dobrovolnou směnu.

Neexistuje teda personální privilegium, ale funkční zůstává. Veřejným činitelům je stejně jako královi dovolenou financovat své aktivity z peněz daňových poplatníků. Privilegia a právní diskriminace v demokracii zůstávají.

V monarchii měli tyto privilegia jenom králové a šlechta, v demokracii je můžou mít všichni. Každý může žít z cizích peněz, pokud se stane veřejným činitelem. V monarchii král vytváří legislativu pro svůj prospěch v demokracii, každý může vytvářet zákony ve svůj prospěch – pokud se dostane do parlamentu a vlády. Přechod od monarchie k demokracii teda neznamená nic víc, než výměnu permanentního vládce za dočasného správce krajiny.

Jak králové, tak i premiéři budou produkovat špatné věci – daně a zákony. Král protože vlastní krajinu (považuje stát za jeho soukromý majetek) a jeho děti ji budou vlastnit po něm má zájem, aby cena jeho majetku stoupala. Rozhodně si nepřeje, aby krajina zbankrotovala, nebo ekonomicky upadala. Vykořisťování produktivních lidí je proto za monarchie umírněnější a předvídatelnější. Demokratický správce krajinu nevlastní, pouze ji může dočasně používat ve svůj prospěch. Tento fakt vykořisťování lidí neeliminuje, ale naopak zvětšuje - dělá ho více krátkozrakým, méně předvídatelným a nijak nezohledňuje dopady tohoto vykořisťování na budoucnost krajiny. Demokratická vláda tak vede ke spotřebě kapitálu. Motto demokratických vůdců je: Musím ukrást z krajiny co nejvíc a co nejrychleji, protože na to mám pouze 4 až 8 let. Pokud třeba za 20 let krajina zbankrotuje, je to bývalým premiérům úplně jedno.

Můžeme použít jednoduchý příklad. Darujeme někomu auto a řekněme mu, že je jeho a může si ho natrvalo ponechat. Nový vlastník auta se bude snažit uchovat jeho hodnotu, dělat pravidelné kontroly a výměny oleje aby mu co nejdéle vydrželo, nebo aby ho mohl prodat za rozumnou cenu. V druhém případě řekneme člověku, že může 4 roky používat auto, jak se mu zachce, ale potom ho musí vrátit a nemůže ho prodat. Logicky se majitel nebude starat o hodnotu auta, nebude dělat žádné opravy a výměny oleje, to že po 4 letech bude auto zničené a nepoužitelné mu vůbec nevadí, protože si ho stejně nemůže ponechat. Takhle funguje demokracie v praxi.

Žádnou výhodou demokracie není ano to, že každý může vstoupit do vlády – jinak řečeno každý se může stát králem. Pouze konkurence v produkci dobrých věcí je dobrá, konkurence v produkci špatných věcí (daně, legislativa) není žádoucí. Král se stane králem už od narození a tak jeho charakterové vlastnosti můžou být různé. Může to být šílenec ale i naprosto neškodný diletant, dokonce to může být i dobrý a čestný člověk. Pokud je to šílenec, zbytek rodiny ho většinou rychle zpacifikuje. V demokratických volbách je prakticky nemožné aby se dobrý a čestný člověk dostal k moci. Pouze bezskrupulózní demagogové se dostanou na vrchol. Demokracie tak zaručuje, že pouze nebezpeční lidé budou vládnout. Málokrát jsou tito lidé zabiti, protože každý doufá, že za 4 roky ho nahradí někdo jiný.

Struktura společnosti se v demokracii mění. Celá společnost je politizovaná. V monarchii se pouze král a jeho blízcí mohli obohacovat na úkor ostatních (přes daně a legislativu). Všichni ostatní se museli živit produktivní prací. V demokracii má každý možnost se obohacovat na úkor ostatních (každý může volit). Rovnostářství a závist je všudypřítomná a všichni občané můžou vyjádřit svoje konfiskatorní přání. Obrovská mašinerie redistribuce bohatství se dává do pohybu. Lidé se navzájem okrádají přes různé zákony, dávky a daně. Ti co nemají majetek se snaží obohatit na úkor těch, co ho mají.

V před-demokratických společnostech lidé vládcům moc nedůvěřovali a na každou novou daň se dívali jako na ohrožování jejich svobody. Ale na demokratické rozhodnutí se díváme jako na fundamentálně legitimní. Demokratický proces tak nevyhnutné vede k stále vyšším daním a nekonečnému proudu nové legislativy. Zvyšuje se právní nejistota a lidé se stávají čím dál více krátkozrací.

Vládní výdaje jako podíl HDP:

Každá redistribuce bohatství vede k tomu, že motivace k jeho tvorbě klesá a naopak motivace k nicnedělání stoupá. V demokracii proto klesá zastoupení dobrých a produktivních lidí a naopak stoupá počet ne tak dobrých a neproduktivních lidí. Tento proces vede k zchudnutí celé společnosti a dělá život v ní méně příjemný.

Je ale naivní předpokládat, že hlavní redistribuce v demokracii půjde od bohatých k chudým. Bohatí lidé jsou většinou chytří a podnikaví, chudí jsou hloupí a leniví (ne všichni). Není proto moc pravděpodobné, že se hlupákům podaří okrást a přechytračit ty nejinteligentnější - a to i když tvoří majoritu společnosti. Většina redistribuce v demokracii se děje uvnitř skupiny co nejsou chudí. Většinou se podaří tím nejbohatším být dotován těmi méně majetnými.

Demokracie vyprodukuje novou vládnoucí třídu. Prezidenti, premiéři a členové parlamentu tvoří část tyto třídy. Bylo by ale naivní si myslet, že tito lidé jsou těmi nejmocnějšími ze všech. Většinou jsou to jenom agenti a sluhové té skutečné elity, která často kontroluje kdo bude či nebude premiérem – tzv. plutokracie. Kdo jsou tihle plutokraté? Je to ta část superbohatých lidí, co si uvědomila ohromný potenciál státu, který lze využít k jejich obohacení. Tito lidé se rozhodli být aktivní v politice. Uvědomili si, že stát je může udělat ještě mnohem bohatšími, než jsou teď. Přes dotace, speciální privilegia, předražené kontrakty nebo prosazení zákonů co je budou chránit před konkurencí nebo bankrotem. Kdo byl poslední dobou ochráněn před bankrotem? Tihle lidé jsou skutečná vládnoucí elita. Plutokraté využívají své bohatství k ovládnutí státu. Politiku pak využívají jako prostředek ke svému dalšímu obohacení. Nemusí být v politice přímo, ale mají peníze a sociální status aby si koupili obyčejně mnohem méně majetné profesionální politiky. Plutokraté se tak stávají vítězi konstantního přerozdělovacího boje, kterým je demokracie. Produktivní střední třída je ždímána, protože musí financovat plutokraty, statní zaměstnance a příjemce sociálních dávek.

Demokratický sociální stát v západním světě je na pokraji kolapsu. Až k němu dojde, množství decentralizačních a secesionistických hnutí se náhle objeví. Doporučil bych dát jim maximální ideologickou podporu. Pokud bude výsledkem těchto decentralistických tendencí vznik nových menších států, jedině dobře. Teritoriálně menší státy a zvýšená politická konkurence budou vést k umírnění státního vykořisťování produktivních lidí. Podívejme se na Lichtenštajnsko, Monako, Singapur, Hongkong, nebo na kantony decentralizované Švýcarsko. Pouze v malých regionech může být stupidita a korupce politiků a lokálních plutokratů rychle odhalena a napravena.

Celou Hoppeho přednášku můžete vidět na tomhle videu:

Mike