EpShark

Rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých v USA neustále rostou. Nejbohatší 1 procento vlastnilo 8 procent celkového bohatství v roce 1975, dnes drží až 20 procent. Tohle je obrovská změna od 50. a 60. let, kdy jejich podíl na celkových příjmech byl jenom něco málo přes 10 procent. Studie Emanuela Saeze ukazuje , že mezi roky 2009 a 2012 stouply reálné příjmy horního 1 procenta o 31,4 procent. Nejbohatších 10 procent teď dostává 50,5 procenta všech příjmů, největší podíl od doby kdy se data začala sbírat – od roku 1917. Bohatší se stávají disproporčně bohatšími, stále rychlejším tempem.

Většina literatury o příjmové nerovnosti je psána univerzitními profesory sociologie. Ti identifikovali faktory jako technologie, snížená role odborů, pokles reálné hodnoty minimální mzdy a samozřejmě velice populárního obětního beránka - rostoucí důležitost Číny.

Tyhle faktory mohly hrát svou roli, ale existují dva nejdůležitější, které jsou skutečným zdrojem příjmové nerovnosti. Jeden je žádoucí a oprávněný, zatímco druhý je jeho přesným opakem.

V kapitalistické ekonomice ceny a zisky hrají důležitou roli, v zabezpečování aby byli zdroje alokovány tam kde je jich nejvíce potřeba a aby produkovali zboží a služby, které společnost potřebuje. Když se Apple odhodlalo riskovat při produkci IPadu, mnoho komentátorů očekávalo fiasko tohoto projektu. Jeho úspěch přinesl zisk a zároveň poslal signál všem producentům, že společnost potřebuje více tohoto produktu. Zisk je odměna za risk, který firma podstoupila. Je to právě motivace zisku a zbohatnutí, která nám přinesla ohromné množství nových produktů a neustále se zvyšující životnou úroveň. Ale zisky s sebou přinášejí také příjmovou nerovnost. Nemůžeme mít jedno bez druhého. Pokud se budeme snažit eliminovat jedno tak eliminujeme, nebo výrazně zredukujeme to druhé. Příjmové nerovnosti jsou nedílnou součástí procesu zisku a ztráty, která charakterizuje kapitalistické ekonomiky.

Bývala premiérka Margaret Thatcherová tomu rozuměla výborně, jednou řekla, že je lepší mít větší příjmové nerovnosti a každého blízko vrcholu žebříku, než nízké nerovnosti a mít každého blízko spodku žebříku.

Ale střední třída se stále víc potápí směrem k chudobě – přesný opak šplhání se po řebříku. V časovém období mezi roky 1979 a 2007 se příjmy spodních 60 procent zvýšili o pouhých 40 procent, i když inflace byla 186 procent. Podle Saezovy studie, ostatních 99 procent populace vidělo svoje příjmy v letech 2009 až 2012 růst pouze o 0,4 procenta. To se ani náhodou nevyrovná poklesu reálných příjmů o 11,6 procenta mezi roky 2007 až 2009 - největším poklesem od velké hospodářské krize. Pokud bychom čísla očistili o inflaci, pracovníci s nízkými mzdami vydělávají dnes méně, než před 50 lety.

To nás přináší k druhému nežádoucímu a neoprávněnému zdroji příjmové nerovnosti – vytváření peněz z ničeho, legálnímu padělání ze strany centrálních bank. Nemělo by být překvapením, že rostoucí rozdíly v příjmech začali v době, kdy celý svět začal adoptovat ničím nekryté tzv. fiat peníze. Každý dolar, který centrální banka vytvoří, obohacuje ty, kteří nové peníze dostanou dříve – vládu a bankovní sektor, na úkor těch kteří nové peníze obdrží později - normální pracovníky za mzdu, nebo chudé. Od vytvoření systému ničím nekrytého dolaru v roce 1971, dolar ztratil víc jak 82 procent hodnoty a podíl bankovního sektoru na HDP se zvýšil ze 4 procent na 10 procent dnes.

Centrální banka nevytváří nic skutečného, žádné zdroje, zboží nebo služby. Když vytváří peníze, způsobuje, že cena transakcí stoupne. Kvantitativní teorie peněz poukazuje na vztah mezi množstvím peněz a jejich kupní silou. Když banka vytváří nové peníze, burzovní makléři, hedžové fondy a banky, kteří první získávají nové peníze benefitují ze zvýšenéva riablity a růstu cen aktiv. Taky, futures kontrakty a ostatní deriváty založené na směnných kurzech byly zbytečné před rokem 1971, kdy i hedžová aktivita byla zbytečná. Centrální banka je zodpovědná za tenhle přidaný risk, variabilitu a obrovský nárůst v cenách aktiv, nepodložený fundamenty.

Bankovní sektor byl díky tomu schopen výrazně zvýšit svoje zisky a tím i svou poptávku po zboží a službách. Avšak více poptávky ze strany jednoho sektoru, který nevytváří nic hodnotného, znamená méně reálných služeb a tovarů pro všechny ostatní. To je taky důvod, proč je padělání ilegální. A tak centrální banka hraje roli obráceného Robina Hooda zvyšováním podílu z koláče, který jde směrem k bohatým a pomalým potápěním střední třídy do chudoby.

Janet Yellenová nedávno řekla: Doufám, že inflace se vrátí směrem k dlouhodobému cíli 2 procent. A tak demonstrovala své odhodlání k institucionalizované krádeži a redistribuce bohatství. Evropská centrální banka není o nic lepší. Její LTRO strategie, která poskytla dlouhodobé půjčky bankám za pochybné kolaterály, aby koupili vládní dluhopisy, které okamžitě zaměnili u centrální banky za další levné půjčky, za které koupili další dluhopisy. Tohle nemá nic společného s likviditou, ale pouze má za cíl zvýšit zisky bank. Ale každé euro, co centrální banka vytváří je skrytou daní pro každého, kdo euro používá. Je to daň na hotovost. Berou se tak peníze od pracujících aby se dali bohatým Evropským bankéřům. Tohle je monetizace dluhu přes zadní dveře, kde bankovní sektor hraje roli prostředníka a bere si u toho tučnou provizi.

Znepokojení příjmovou nerovností, prezident Obama a demokraté navrhli ještě vyšší daně pro bohaté a zvýšení minimální mzdy. Nesprávně se tak zaměřují na důsledky a ne příčiny příjmových nerovností. Pokud uspějí, spolu s vaničkou vylijí i dítě. Pokud to se snižováním příjmových nerovností myslí vážně, měli by se zaměřit na hlavní příčinu, kterou je centrální banka.

V roce 1923 se Německo vrátilo ke své předválečné měně a zlatému standartu, bez zlata. Udělala to tak s příslibem nikdy víc netisknout peníze. Měli bychom udělat to samé.

Frank Hollenbeck

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org