EpShark

Slušný počet hlasů pro Hunta a série ministerských rezignací však značí vnitřní problémy.

Blýská se ve Spojeném království na lepší časy? Nebo dosud stabilní monarchii čeká ještě hlubší zabřednutí do politického marasmu posledních měsíců, jehož hlavním jmenovatelem se stal Brexit? To je otázka, kterou si v těchto dnech klade nejen drtivá většina Britů, ale rovněž nezanedbatelný počet kontinentálních Evropanů.

Muž, který by totiž jako bájný Prometheus měl do stínů ostrovního veřejného dění konečně přinést ono „světlo na konci tunelu“, totiž vzbuzuje jak nadšení, tak obavy. Oním tajemným politikem je samozřejmě Boris Johnson, člověk, jenž svým stylem a vystupováním rozhodně nezapadá do možná někdy až příliš škrobených představ o decentním britském státníkovi.

Je to však právě tento bývalý londýnský starosta a novinář, kdo se po neschopnosti Theresy Mayové protlačit Parlamentem svoji verzi dohody o Brexitu, stává novým nájemníkem na Downing Street 10. Navzdory více než vřelému přijetí, kterého se mu dostalo při úterním setkání poslaneckého klubu Toryů, však nelze vyloučit, že excentrického blondýna potká ve výsledku podobný osud jako jeho snad až příliš zdrženlivou předchůdkyni.

Ostatně stačí se podívat na výsledky samotné volby nového lídra členy vládnoucí Konzervativní strany. Ano, Boris v ní jednoznačně zvítězil, když se mu podařilo získat něco málo přes 66 % hlasů svých spolustraníků. Takovýto výsledek obecně nelze považovat za špatný, nicméně v atmosféře silné nejistoty ohledně Brexitu se třetina hlasů odevzdaná pro jeho rivala, ministra zahraničí Jeremy Hunta, jeví jako vcelku důležitý údaj. Značí totiž fakt, že nemalá část Toryů se s Borisovým stylem a ideou „odchodu z EU za každou cenu“ odmítá ztotožnit, a to do té míry, že raději volila jeho protikandidáta. Ve většině otázek byl přitom názorový rozdíl mezi oběma politiky spíše kosmetický. Jeremy Hunt však nikdy pro Brexit nehlasoval a nyní se stavěl za řízené vystoupení v rámci dohody s Bruselem, což odpovídalo i vůli Parlamentu. Pravděpodobně právě díky tomu se z něj nestal pouze symbolický protikandidát tak říkajíc „do počtu“ (jak se původně předpokládalo).

Co to znamená pro samotného Borise? Především to, že i pokud by se mu podařilo docílit nějakých podstatnějších změn v rámci dohody o vystoupení (což Brusel i členské státy EU již dopředu odmítají), jeho snaha nemusí být korunována úspěchem. Parník s názvem Brexit totiž mohou opět potopit Johnsonovi vlastní konzervativní poslanci, přesně tak, jak se to stalo Mayové. Ostatně odstupující ministr financí Philip Hammond dokonce nevyloučil ani otázku vyslovení nedůvěry vlastní vládě v případě, že by opravdu mělo dojít na tzv. tvrdý Brexit bez dohody.

Je tedy jasné, že pečlivý pozorovatel britské politiky se může již brzy dočkat určitého déjà vu, stejně jako stavu, kdy v čele dvou hlavních politických stran stojí lídři, čelící značné vnitrostranické opozici. Vyhlídky na stabilizaci tamní politické scény tak nadále zůstávají dosti nejisté.

Píše pan Jan Železný na janzelezny.eu

Článek vyšel na svobodny-svet.cz