EpShark

Mezi finančními médii, oběma politickými stranami a mainstreamovými ekonomy je takzvaný efekt bohatství doporučován a obhajován. Zdůvodnění je jednoduché: zvýšením bohatství lidí přes rostoucí ceny akcií a nemovitostí se lidé budou cítit bohatší a začnou utrácet víc peněz, co povzbudí ekonomický růst. Tenhle názor je široce akceptován a dává Fedu odůvodnění k bezprecedentní monetární expanzi od roku 2008. I když kritici můžou zpochybňovat velikost dopadu efektu bohatství na ekonomiku, málokdo zpochybňuje, jestli je tento koncept vůbec zdravý a rozumný. A to je cílem tohoto článku. Efekt bohatství je pouze mantrou bez nějaké hodnoty.

Všudypřítomnost akceptování efektu bohatství není vůbec překvapivá, je to perfektní směs pro monetaristy a keynesiánce. Jeho přesný původ zůstává neznámý, křestním otcem efektu je určitě Milton Friedman, který publikoval svou teorii permanentního důchodu spotřeby v roce 1957. Ta dělí příjem na tranzitorní a permanentní. Přičemž ten druhý diktuje naše utrácení a tvoří náš očekávaný příjem. Pokud utrácení konzumentů je generováno očekávaným příjmem, určitě musí být podporováno i aktuálním bohatstvím.

Ale tohle může i nemusí být pravda. Mění se to v místě, čase a mezi různými ekonomickými aktéry, kterých rozhodnutí ohledně spotřeby je diktováno jejich časovou preferencí. A časové preference – stupeň, podle kterého lidé preferují současnou spotřebu, relativně k budoucí spotřebě – bere v úvahu více proměnných než současnou cenu cenných papírů a nemovitostí.

Bez ohledu na to jestli zvýšené bohatství povzbudí spotřebu nebo ne, nejdůležitější je předpoklad, že zvýšená spotřeba stimuluje růst. Je to právě tenhle keynesiánský koncept, na kterém je založena validita efektu bohatství. Pokud se ukáže, že zvýšená spotřeba nestimuluje ekonomiku, teorie efektu bohatství se ukáže jako nesprávná. Z efektu bohatství se stane defekt bohatství.

Zlepší zvýšená spotřeba ekonomiku? Na jedné straně argumentu máme množství individuálních rozhodnutí stovek milionů ekonomických aktérů, kteří všichni jednají podle svých nejlepších zájmů. Jednotlivci a businessmani se pokoušejí zredukovat spotřebu a zvýšit úspory.

Na druhé straně máme sedm členů rady guvernérů americké centrální banky. Všichni z nich věří v paradox spořivosti – víra, ze zvýšené úspory, i když výhodné pro jednotlivé ekonomické aktéry mají negativní dopad na ekonomiku jako celek. Paradox úspor může být popsán takhle: snížená spotřeba snižuje agregátní poptávku, co snižuje zaměstnanost, co negativně ovlivňuje spotřebu a opět snižuje agregátní poptávku. Paradox následně předvídá ekonomickou spirálu smrti způsobenou neustále klesající poptávkou. Mainstreamoví ekonomové si myslí, že se momentálně nacházíme v takovéhle spirále. Jak poznamenal Paul Krugman v roce 2009: Nebudeme vždy čelit paradoxu spoření. Ale dnes ježto hrozba velice reálná.

Opak téhle reality předvídá vzkvétající ekonomickou prosperitu, když společnost zvýší svoji spotřebu. Ale historie poukazuje na úplný opak: je ta právě vysoká míra úspor, která vede k ekonomické prosperitě. Podívejme se na jakýkoli ekonomický úspěch jako například moderní Čína, USA v 19. století nebo Japonsko a Jižní Korea po 2. světové válce. Vycházel jejich ekonomický růst z bezuzdné spotřeby nebo striktní šetrnosti? Odpověď je jasná: jsou to úspory vycházející z omezené spotřeby, skombinované s minimálními vládními zásahy do ekonomiky, které generují ekonomický růst.

Tak proč tolik prominentních ekonomů chybně věří v paradox úspor a tím pádem i v efekt bohatství? Je to způsobené jejich chybným chápáním povahy úspor. Rakouský ekonom Mark Skousen to popsal v tomhle úryvku:

Úspory nezmizí z ekonomiky. Směřují pouze k odlišným cílům. Úspory se nejdřív utratí na investice do kapitálu a až potom jsou utraceny na spotřebu.

Úspory se utrácejí. Ne přímo spotřebiteli na elektroniku nebo kávu, ale nepřímo podnikateli přes banky na více efektivní stroje a nové továrny. Zvýšené úspory zpočátku negativně dopadnou na maloobchodní prodeje, ale benefitují producenty, kteří vytvářejí produkty požadované, kvůli zvýšeným úsporám Jako celek je ekonomika více efektivní a prosperující.

Funguje tahle ekonomická poučka, i když je ekonomika v recesi? Ještě víc. Jako všichni rakouští ekonomové vědí, hospodářský cyklus je způsoben vládní manipulací měnovou zásobou, co uměle snižuje a narušuje strukturu úrokových sazeb. Abychom minimalizovali délku a hloubku recese, ekonomičtí aktéři by měli spořit víc, aby zredukovali mezeru mezi uměle nízkými a skutečnými úrokovými sazbami.

Bohužel tady není ani akademická diskuze. Kvůli jejich chybným ekonomickým názorům, FED čtyřnásobil měnovou zásobu a snížil úrokové sazby na historická minima. Výsledky se nevyhnutelně projeví: výrazná cenová inflace, volatilní finanční trhy a výrazné ekonomické propady. V mnoha ohledech, aforizmus Sira Francise Bacona, že ve vědomostech je síla, je pravdivý. Bohužel, v ekonomickém světě byl Rakouský ekonom F.A.Hayek blíže k pravdě, když tvrdil: ti kteří jsou u moci pouze předstírají znalosti.

Chris Casey

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org