EpShark

Autor knihy Out of Poverty: Sweatshops in the Global Economy Benjamin Powell mluví s Mises Institutem o své nové knize.

Mises Institute: Popište nám, co myslíte pod pojmem vykořisťovatelský podnik (sweatshop).

Powell : Tady máme příklad: Abigail Martinezová vydělává pouze 55 centů za hodinu šitím oblečení v oděvní továrně v El Salvadoru. Pracuje občas i 18 hodin denně v neventilované místnosti. Společnost jí poskytuje vodu, co se nedá pít. Pokud naštve své šéfy, ti ji neumožní pauzy na umytí nebo požadují, aby dělala čistící práci pod horkým sluncem.Abigalina práce vypadá hrozně.

Mises Institute: Ale vy tvrdíte, že práce jako je tato zlepšuje život těchto lidí.

Powell : Takzvané sweatshopy představují součást procesu hospodářského rozvoje, který vede k lepším podmínkám. Rakouská ekonomická teorie nás učí, že lidé záměrně jednají tak, aby zlepšili svoje životní podmínky. Takže pro Rakušana není překvapivé tvrzení, že tahle práce dělá Abigailin život lepší, než byl předtím, za předpokladu, že nebyla násilně a nedobrovolně donucena akceptovat práci.

Čistá logika výběru je klíčová k porozumění, které akce pomůžou pracovníkům v těchto podnicích a které jim uškodí. Ovšem logika výběru nás dostane pouze takhle daleko. Je to úloha aplikovaného ekonoma – co Mises nazval historikem – aplikovat tuhle logiku výběru k současným událostem a historickému fenoménu a porozumění těchto událostí.

Mises Institute: Takže vy jste udělal empirický výzkum o zlepšení kvality života, cosweatshopy vytvářejí?

Powell : Moje nová kniha je přesně o tom. Zjistil jsem, že podniky v rozvojovém světěbenefitují pracovníky, kteří tam pracují a zároveň pomáhají v procesu kapitálové akumulace, která vede k vyšší životní úrovni stejně, jak to dělali továrny ve Velké Británii a Spojených státech v časech industriální revoluce. Ludwig von Mises napsal, že v časech industriální revoluce, “Vlastníci továren neměli žádnou moc donutit lidi pro ně pracovat. Mohli pouze najmout lidí, co byli ochotni pracovat za mzdu, co oni nabízeli. Mzdy byli sice velice nízké, ale byli pořád větší, než mohli tihle chudáci vydělat v ostatních oblastech ekonomiky.” To je přesně to co nacházím v továrnách v zemích třetího světa dnes.

Našel jsem 83 případů vykořisťovatelských mezd v továrnách, o kterých se psalo v tisku, a porovnal jsem je se životní úrovní v tamních krajinách. Ve všech zemích kde jsou tytosweatshopy alokovány, víc jak 10 procent populace žije za méně než 2 dolary denně. Ve více jak polovině zemí, víc jak 40 procent takto žije. Ale v 77 z 83 případů, mzdy v uvedených továrnách předčili 2 dolary za den. 5 z 6 výjimek jsem našel v Bangladéši, kde pracovníci vydělávali víc jak 1,25 dolaru za den, na co v té době nedosáhla víc jak polovina populace.

Mises Institute: Jak si tyhle pracovní příležitosti stojí oproti ostatním zaměstnáním v těchto zemích?

Powell : Ve skutečnosti si mzdy v těchto továrnách vedou dobře oproti průměrným příjmům v zemích, kde se nacházejí. V šesti ze 17 zemích, průměrná mzda ve sweatshopu převýšila průměrnou mzdu v zemi – v Haiti, Hondurasu a Nicaragui to bylo víc jak dvojnásobek národního průměru. V dalších šesti zemích, průměrné mzdy ve sweatshopech byli kolem průměru země. Ve čtyřech z pěti zbývajících zemí, kde mzdy ve sweatshopech byli 50 procent pod průměrnou mzdou, byli pracovníci imigranti (občas ilegální) z ostatních zemí a jejich mzdy byli vyšší, než průměr jejich domovské země.

V krátkosti, sweatshopy představují nejméně špatnou možnost pro lidi, co tam pracují. Alesweatshopy jsou lepší než nejméně špatná možnost. Sweatshopy se sebou přinášejí bezprostřední příčiny ekonomického rozvoje – kapitál, technologie a možnost budování lidského kapitálu. V zemích, které respektují vlastnická práva a ekonomické svobody, tyhle příčiny rozvoje vedou k vyšší produktivitě, co nakonec vede k vyšším mzdám a lepším pracovním podmínkám.

Mises Institute: Vypadá to, že problém který vidí mnoho kritiků je, že ekonomický rozvoj nepřichází dostatečně rychle.

Powell : Proces rozvoje zabral přibližně 150 let ve Velké Británii, protože množství kapitálu muselo být vytvořeno a technologie vynalezena. USA se transformovali z předindustriálnízemě k rozvinuté zemi bez sweatshopů rychleji protože importovali technologie a kapitál z Velké Británie.

V roce 1950 Hong Kong, Singapur, Taiwan a Jižní Korea byli pouze na začátku rozvojového procesu. Za generaci a půl se katapultovali z předindustriální pozice mezi země s nejvyšší životní úrovní. Všechny tyhle země měli dobře chráněná vlastnická práva a dostatečnou ekonomickou svobodu a rostli rapidně.

Mises Institute: Mnozí lidé si myslí, že tyto země mají vysokou životní úroveň díky silnějšímu pracovnímu právu.

Powell : Co se týče industriální revoluce, Ludwig von Mises poznamenal, “ Pracovní legislativa v 19. století nedosáhla nic, pouze poskytla právní ratifikaci pro změny, které tržní síly přinesly předtím.” To stejně platí pro země, kde se sweatshopy nacházejí teď.

Podívejme se například na dětskou práci. Aktivisté proti sweatshopům univerzálně odsuzují dětskou práci a volají po zákonech zakazující produkty vytvořené její pomocí. Ale hospodářský růst a rozvoj je nejlepším lékem proti dětské práci. V zemích, kde je průměrný příjem nad $12000 nenacházíme prakticky žádnou dětskou práci. Ale v zemích s příjmy pod $2000, víc jak 30 procent dětí pracuje.

Jak rodiny postupně unikají chudobě, děti už nemusejí pracovat. Zákony proti dětské práci se buď nedodržují, nebo nutí pracovat děti v šedé ekonomice.

Není náhoda, že USA nevytvořili žádné podstatné národní zákony proti dětské práci do roku 1938. V tom čase, průměrný příjem byl víc jak $10000 (v dnešních cenách). Pouze se uzákonilo to, co už tržní síly dosáhly předtím. To samé je pravdou pro zdravotní, bezpečnostní předpisy a pro maximální odpracovaný čas ve sweatshopech dnes.

Mises Institute: Proč je ale stále mnoho z těchto oblastí velice chudé?

Powell : O chudobě v předindustriální éře Mises napsal “Je hrozné, že takovéto podmínky [bída] existovali [mimo továrny]. Ale pokud chceme někoho obviňovat, neměli bychom obviňovat vlastníky továren, kteří – vedeni samozřejmě vlastní chamtivostí a ne altruismem – udělali vše pro to, aby odstranily chudobu. Co způsobilo tuto chudobu, byl politicko-ekonomický systém v předkapitalistické době.”

Bohužel, části třetího světa se stále plácá v bídě způsobené etatistickým ekonomickým systém předkapitalistické éry. Ekonomie je věda, která analyzuje, které prostředky jsou schopné dosáhnout vytoužené cíle. Má kniha je o chudobě ve třetím světě. Hlavní lekcí je, že mnoho prostředků aktivistů proti sweatshopům dosáhne přesné opačného výsledku, než bylo zamýšleno. Místo toho, aby podporovali prostředí dodržování vlastnických práv a ekonomické svobody, které umožňuje hospodářský rozvoj, zahrnující sweatshopy, co je nejlepší lék proti chudobě.

Benjamin Powell

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org