EpShark

Do jisté míry to samozřejmě chápu, protože jak se obecně ví, tak historická pravda je vždy taková, jak ji interpretuje vítěz. Nebo možná ještě přesněji, v Orwellově duchu: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“. Oba ty výroky se samozřejmě týkají i dob nepříliš dávno minulých, ale je do jisté míry s podivem, že takovéto zbytečné dezinterpretace můžeme zahlédnout i v dobách vzdálených už poměrně bezpečně, třeba v tom středověku.

Jeden z těch zmíněných článků například hovořil o událostech v Rakousko-Uhersku a o tom, že jeho obecné vnímání tak, jak bývalo v dějepise vykládáno, neodpovídá až tak docela tomu, co je potom nacházeno v archivních materiálech, které přece jen neutrpěly tolik, jako jejich dobový, účelový výklad.

Ale pro dnešek se nechci tolik zabývat Rakousko-Uherskem a ponechám si to na některý z příštích článků. Dnes bych se, v počátku nového roku, věnoval spíše tématu zajímavějšímu, tedy pozdnímu středověku, s přihlédnutím nejen k tehdejší sexualitě, ale i k jiným mýtům kolem něj se vyskytujícím.

Abych předešel nějakým výtkám, pak uvádím, že budu místy citovat historika profesora PhDr. Jaroslava Čechuru, DrSc., tedy žádnou bezvýznamnou nulu. V současnosti je profesorem Teologické fakulty UK, předtím byl šéfem archivu Národního muzea a dlouhá léta působil jako profesor Ústavu českých dějin Univerzity Karlovy. Je pokládán za špičkového odborníka na období českých dějin 14. až 18. století a napsal nejen několik set odborných článků, ale i přes tři desítky knih a tematických publikací.

Byl středověk opravdu dobou temna a kruté rekatolizace, jak nám v dějepravě — pravili, anebo lidé žili docela klidné a pohodové životy v rámci tehdejších možností, nepříliš se lišící od dnešních?

Na otázku, kde se tehdy obyčejní lidé seznamovali, odpovídá historik překvapivě tak, že v hospodě. Ženy byly tehdy daleko samostatnější a nebyl pro ně problém vyrazit si do hospody na pivo. Samozřejmě pokud se pořádala v hospodě nějaká svatba, bylo napůl vyhráno, protože svatby se účastnili všichni z širokého okolí a popravdě, příliš střízliví nebyli. Takže pro navázání vztahu bylo prostředí zcela ideální. Stejně tak žijeme v jakémsi omylu, že veškeré námluvy a svatby domlouvali pouze rodiče a to na základě majetkových plánů. Samozřejmě, že ty hrály svoji úlohu, ale pro nevěstu s bohatým gruntem se nabízela celá řada ženitby chtivých mužů a mohla si tak sama snadno vybírat.

Zajímavě pan profesor také odpovídá na otázku, nakolik bylo ve středověku obvyklé násilí vůči ženám. Kupodivu záznamů v historických materiálech nachází poměrně málo, a pokud, pak spíše ve městech. Většinou ale docházelo k sexuálnímu styku po vzájemné (a velmi otevřeně formulované) domluvě. A buď se dohodli, či nikoliv. Ovšem, pravda, dívka si ten zájem mohla vykládat poněkud jinak, a ráno se trochu divit, kam její nastávající zmizel, ale soudím, že zase tak naivní nebyly.

Pokud už k nějakému násilí došlo, pak bylo souzeno velice mírně. Předmětem totiž většinou nebyl ani tak samotný sex, jako spíše následné otěhotnění a spor o vyživování dítěte. Pokud se ovšem mladík rovnou nepřiznal, což bývalo častější, a pak nenásledovala buď svatba, anebo (kupodivu) vyměření alimentační povinnosti. Došlo-li skutečně k znásilnění, pak trestem mohlo být kupříkladu půl roku nucených prací, přičemž nezřídka vrchnost udělila v polovině trestu milost. V každém případě byli tehdy lidé podstatně pravdomluvnější, takže se v drtivé většině vilný viník rychle přiznal. Obvykle stačila přísaha na Bibli a i ta se používala sotva v jednom procentu deliktů, jak historik připomíná. Pokud žalovaný i tak zapíral, byl zproštěn, protože to by si přeci netroufl, takové křivopřísežnictví… Možná žili tehdy lidé o poznání opravdověji a ne tak zkaženě, jako později. A ani nebyli k dispozici drazí obhájci, kteří by jej z toho vysekali na procesní chyby, ani se soudy nevlekly ještě v dospělosti předmětného pacholete…

Zajímavý je nález ze zkoumání matrik, na jehož základě se dá vyvodit, že naprosto žádnou výjimkou nebyl předmanželský styk, což bychom si v nábožensky exponované době patrně nepředstavovali. Zhruba v polovině případů (souzeno podle matričních záznamů o svatbách a křtech) byl zcela obvyklý. Stejně tak se o sexu hovořilo zcela otevřenou řečí (tedy patrně žádné zvaní na prohlídku sbírky motýlů, či na kávu) a nebylo výjimkou, že se dvojice oddávala sexu někde v polích nedaleko ostatních a vcelku se nikdo nebál ani klepů, ani postihu. Prostě, když musíš, tak musíš. Pozdější prudernost přišla až někdy v 19. století a paradoxně proto, že obrozenci potřebovali vytvářet hrdinské kulty a proto bylo nežádoucí zmiňovat u takového geroje nějaké poklesky, jako smilstvo. (Ostatně, ve středověku se chodili všichni vysrat na výsernici, zatímco v devatenáctém století už měli na totéž prevét!)

To puritánství mizelo až v době, kdy se ve městech začal rozvíjet tovární průmysl a mravy (tehdy už) proletariátu se zase rozvolňovaly. Údajně každý třetí dítě bývalo nemanželské. Pokud však někde přetrvávala falešná morálka, pak to platilo spíše o společenských špičkách.

Historik zmiňuje zajímavost, že když do Prahy přijel roku 1619 Fridrich Falcký s Alžbětou Stuartovnou, nebyli zvyklí mít ke svým šesti dětem chůvy a kojné a starali se o ně sami. To místní maloměstská společnost obtížně chápala. Jak je možné, že super-urozený pár má tak měšťácké mravy? Obdobně těžko chápali, že Fridrich při pohybu městem měl pouze jediného člena ochranky. (To dnešní velmožové, to je jiná třída! Ti mají o ty své smradlavé životy tak velký strach, že bez ochranky neudělají ani krok.)

Pokud se jedná o manželský život vysoce urozených té doby, pak obvykle nejenže měli zcela oddělené ložnice, ale často i byty, protože jejich panovnické programy nebyly zcela totožné, a často ani nepobývali na stejném místě. Z toho vyvozeně vyplývá, že král i královna obvykle mívali celou plejádu milostníků a milostnic, aby uspokojili tělesné potřeby. Důkazů je dostatek.

Pokud jde o věkovou hranici sňatku, pak byla tehdy stanovena na 15 let věku a v archivech historik nenašel žádné záznamy s věkem nižším. Výjimkou samozřejmě byly panovnické rody a politické svazky, které se uzavíraly už v dětství, ale ty nebyly v době nezletilosti naplňovány; k jejich skutečné „konzumaci“ docházelo také až v pozdějším věku. Dokonce se u těchto „politických“ svateb nechávali někdy jen zastupovat.

Další zajímavost nacházíme u příbuzenských sňatků, které byly opět obvyklejší v aristokratických rodinách zejména s ohledem na panovnické zájmy (všichni si jistě vzpomeneme na Habsburky), kde nebyly žádnou výjimkou sňatky přímých bratranců a sestřenic. Pak se nebylo co divit, že u nich docházelo k degenerativním změnám (v lepším případě). Na venkově se ale příbuzenské vztahy prověřovaly, a pokud byl příbuzenský vztah příliš blízký, žádala se o svolení konzistoř (církevní správní orgán). Ovšem, na druhou stranu, k zamítnutí obvykle nedocházelo, protože buď mohli milenci žít jen na hromádce, což nebylo nikterak výjimečné, anebo se nechali oddat v tajnosti někde jinde.

Další zajímavostí je, že takzvaně „zmrhané“ ženy, tedy buď svobodné matky anebo v očekávání, nežily na okraji společnosti, jak bychom si vcelku chybně namlouvali. Nebylo výjimkou, že i vysoce vážený hospodář si vzal mladou svobodnou matku, třeba jen proto, aby mu byla hospodyní, a když skonal, nová majitelka hospodářství si vzala jiného, i významně mladšího muže. Ostatně z věkového rozdílu si nedělali velkou hlavu jako dnes a nezřídka byly mezi manželi rozdíly 30 či 40 let (a to na obě strany!). Ale samozřejmě šlo velmi často hlavně o majetky.

Jak tomu bylo s manželským věnem? Jak kdy. Zejména po 30leté válce (1618–1648) byly mužské řady tak prořídlé, že spousta hospodářství byla pustých a věno nevěsty tím pádem nebylo vůbec zajímavé. A nebylo výjimkou, že rodiče nevěsty byli rádi, že vůbec nějakého hospodáře získali. Historik zmiňuje, že představy o selských dynastiích hospodařících přes deset generací jsou naprosto z říše pohádek. Dokonce ani tradované dědění statku z otce na syna obvykle příliš nefungovalo. Hospodaření často buď syna nebavilo, anebo nebyl k tomu a po pár letech jej buď přivedl na buben, anebo hospodařit sám přestal.

Jak už jsem zmínil výše, během třicetileté války došlo k prudkému úbytku obyvatel a mnoho hospodářství zůstalo opuštěných. Takže dalšími mýtem je, že po válce došlo k období temna a útlaku. Kdyby totiž na poddané byl vyvíjen nějaký enormní útlak jakéhokoliv druhu, lidé by z panství odešli jinam, kde by se k nim vrchnost chovala slušněji. Šlechta neměla k útisku mnoho motivů.

A ani další mýtus o ždímání poddaných nemá reálný základ. Bylo v zájmu všech, i šlechty, aby venkov vzkvétal a prosperoval a nebylo výjimkou, že „ze svého“ pořídila poddaným třeba tažný dobytek (uvádí příklad Schwarzenberků, kteří nakoupili stovky tažných volů až z Holandska). Okrajově připomíná historik i to, že čeští venkované patrně měli habsburského císaře Karla VI. dosti rádi, protože po jeho nástupu na trůn se v matrikách až nečekaně často začala objevovat jméno Karel. Obdobně u Josefa II. (1741–1790), který byl přímo pokládán za „selského krále“ a na venkově se mu zachovala celá řada pomníků. Takže i tradovaná nenávist k Habsburkům je víceméně jen dalším z oblíbených mýtů (vítězů nad Habsburky, tedy republiky).

Obdobně mytologická je představa vrchnosti obklopené dráby s karabáči, jak bylo vypodobněno nejen v pohádkách. Jistě si vzpomenete na Hlinomazova výběrčího daní, kterak od uhlíře vybírá daně na příští rok. Opět jen pohádka. Například v osmnáctém století mělo Třeboňské panství cca 70 vesnic, tedy nějakých patnáct tisíc lidí, a tyto všechny hlídali pouhopouzí tři mušketýři!!!

Další nepravda je léta šířena v tom, že si vrchnost libovala v popravách a v mučení poddaných. Nejen historické anály, ale i logická úvaha jsou zcela proti tomuto opakovanému a zažitému nesmyslu. Nikdo z vrchnosti neměl zájem si zmrzačit anebo zabít pracovní sílu. Takže i v případě, že byl vynesen hrdelní trest, počítalo se, kolik by stálo pozvání kata, pak přišly žně a bylo potřeba každé ruky, a pak ještě něco jiného, takže nakonec k exekuci často vůbec nedošlo. Patrně elita tehdy nepovažovala lidi na nižším společenském žebříčku za až tak veliký „póvl“, jak je tomu dnes (a jak to bohužel přežívá i u některých konzervativních historiků a vykladačů zdrojů revolučního hnutí).

Zajímavá je taky otázka pohlavních nemocí. Mezi lidem prostým se ve středověku v podstatě nevyskytovaly. Pokud někde, pak mezi vyšší aristokracií a jednalo se většinou o lues, tzv. maďarskou nemoc, až později francouzskou (namátkou vojevůdce Valdštejn). Pohlavní nemoci sem zavlekly hlavně armády. Už velmi dávno, někde v článku o Petru Čepkovi , zmiňuji, že lues neboli syfilis, není původní evropskou chorobou, ale byla sem přivlečena ze zámoří, z nově objevené Ameriky, kde se Španělé nakazili od domorodého obyvatelstva a chorobu přivezli do Evropy. Ta se později přes Francii rozšířila epidemickou vlnou víceméně po celé Evropě. Takže díky, za obohacení, Španělé…

V další otázce se historik znova vrací k hospodám a zmiňuje, že hospod tenkrát bylo opravdu mnoho a dokladuje to městem Příbramí, kde je v archivech dokladováno na devadesát hospod, přičemž celá Příbram byla tvořena asi 93 domy! Tedy co dům, to hospoda! Obvykle si totiž hospodu zřizovali lidé přímo doma v jedné z místností. Jednak si samozřejmě chtěli přivydělat, a jednak samozřejmě šlo o jediné společenské centrum, ve kterém se roznášely nejen novinky ze světa ale i místní, včetně klevet, kdo, s kým, kde a jak. A samozřejmě poklábosit si.

Neodpustím si politickou poznámku: na rozdíl ode dneška, kdy panstvo má snahu hospody zničit za každou cenu, možná proto, aby se tam nerekrutovala centra možného odporu a vzpoury prostého lidu, nevolníků — ani ve středověku to panstvu tak nevadilo…

Zde je na místě ještě jedna vsuvka a to, že se říkalo, že v předbělohorských Čechách panoval těžký alkoholismus. Za císaře Rudolfa II. dokonce bylo vydáno několik nařízení ohledně nezřízeného pití! Takže v Čechách se prostě vždycky chlastalo! A pokud se ptáme co se pilo, pak samozřejmě v první řadě pivo a pálenky. Víno spíše výjimečně, protože se dováželo a bylo tudíž poměrně drahé. Pokud však hovoříme o pivě, pak rozhodně nemělo tu podobu, kterou známe dnes, byla to piva „nízkovoltová“, neležená, zásadně nefiltrovaná, tedy významně kalná a „živá“ (se všemi následky). Piva se vařila samozřejmě i na vesnici v každém hospodářství, protože čeleď na poli také potřebovala pít a co si budeme povídat, nejenže voda se tím vařením sterilizovala, ale navíc se nepochybně jednalo o (jak bychom dnes řekli) iontový nápoj.

Samozřejmě, z piva i pálenky se platila daň, takže panstvu nebylo proti mysli, pokud se čile popíjelo. (Ovšem na druhé straně, daně se platily pouze z pivovarské produkce a ne z piva vařeného pro domácí spotřebu.) Podpora pití piva šla leckdy tak daleko, že například byly zřizovány i mobilní hospody, které dovážely pivo až za pracujícími, například až na dno budovaného rybníka Svět. Inu, jiná doba. Tehdy dokonce bylo opilství považováno za určitou polehčující okolnost, takže pokud někdo něco provedl a měl přitom pod čepicí, bylo na něj pohlíženo o něco mírněji.

A pokud hovořím o tom, že se v hospodách šířily novinky ze světa, pak jejich zdrojem nebyli jen vandrovní. Celá řada panství dodávala své zboží i na daleké trhy, nejen do Prahy, ale třeba i do Vídně, Saska, Berlína či Norimberku, takže povozníci přiváželi čerstvé novinky ze svých cest. A pozadu nezůstávaly ani ženy, které se vydávaly za muži, kteří sloužili ve vojsku v daleké cizině. I ty přinesly lecjakou klevetu (i módu).

Co je však zajímavé zjištění, je, že už v té době se používala antikoncepce, byť jistě primitivní, spočívající buď pouze v technice pohlavního styku, anebo s užitím různých bylinných lektvarů. Co však bylo pokládáno za skutečně smrtelný hřích byl potrat, který se trestal nemilosrdně. Jen za jedno byl snad trest ještě tvrdší, a to bylo zabití novorozence. Vesměs se jednalo o hrdelní zločin zostřený ještě potupením mrtvoly odsouzence. Obvyklým trestem bylo stětí (za široké přítomnosti vděčného publika) a dodatečné zohavení, včetně probodení srdce. Je otázkou, nakolik měly tyto exekuce nějaký preventivní účinek. Dnes se trest smrti pokládá za preventivně neúčinný.

Když už jsme u otázky hříchů, pak naopak přikázání nesesmilníš, se nebralo zase tak příliš úzkostlivě. Ne, že by to hřích nebyl, ale pokud vezmeme modelovou situaci, kdy manželka čekala osmé dítě, a sedlák si jaksi z nedostatku odskočil s děvečkou a přivedl jí do jiného stavu, tak se sice soud žalobou zabýval (na popud děvečky, logicky) ale zpravidla manželka sama naléhala na soud, aby byl manžel viny zproštěn, protože hospodářství potřebuje jeho ruku. Docházelo tedy k poměrně významnému pnutí mezi církevními předpisy a reálným životem. A to hovořím o spíše pozdější době. V ranějším středověku se na tuto otázku pohlíželo zřejmě ještě benevolentněji.

Ostatně církev se v této otázce nacházela sama na dosti tenkém ledě, protože katoličtí kněží sice měli nařízený celibát, avšak tělo si žádalo své, takže v historickém materiálu jménem Vizitační protokol Pavla z Janovic nalézáme, že se zajímal hlavně o to, kolik let je farářově kuchařce a kolik má dětí. Patrně ho to zajímalo více, než stav střechy na kostele, či jiná praktická otázka.

Dokonce je doložen i případ, kdy jeden z farářů provozoval s prostitutkou někde pod Vyšehradem společně veřejný dům, propadal opilství a dokonce byl přistižen, jak tančí nahý na stole. A pokud byste čekali nějaký těžký církevní soud, pak jste na velikém omylu. Takový provinilý farář byl maximálně odeslán někam na venkov. Takováto tolerance patrně upadla až s příchodem husitství.

Ovšem na druhou stranu připomíná historik, že utrakvisté (tedy směr vzešlý z husitství) podporovali rozvody, tedy věc, která byla pro konzervativní katolickou církev zcela nepřijatelná. Ovšem ve zmiňovaném 15. století se nerozvádělo z víceméně malicherných důvodů jako dnes, ale důvodem k rozvodu mohly být například stížnosti ženy na vynucování extrémních sexuálních praktik.

Jinými slovy můžeme říci, že v předbělohorských dobách nebyly rozvody výjimečným jevem, a to zřejmě proto, že katolíci tvořili s bídou jednu osminu obyvatel. Zbylých sedm osmin se mohlo bez větších problémů rozvést, ale jak uvádím, přeci jenom k tomu musely být o něco závažnější důvody, než dnes.

Ještě jednu zajímavost historik zmiňuje, a to je u nás také často tradované právo první noci. I to se patrně nezakládá na pravdě, snad prý možná někde na panství, kterému patřily dvě vesnice, a všichni si viděli do talíře. Každopádně v historických materiálech nic takového nalezeno nebylo.

Vlastně podobná historická smyšlenka je prý v drtivé míře představa o tortuře, útrpném právu. Ne, že by se nikdy při výsleších nepoužívalo, ale spíše velice výjimečně. Samozřejmě nemíním takové excesy, které se udály ve Velkých Losinách, ale i v rámci celé inkvizice i to byla spíše výjimka. Důvodem zřejmě bylo opět to, že šlechta neměla žádný zvláštní zájem mrzačit či dokonce zabíjet své poddané, jak už jsem zmiňoval výše, Pracovní síla prostě byla užitečnější.

Takže celé útrpné právo se častěji odehrálo tak, že případného provinilce mučírnou spíše jenom provedli, ukázali mu, čím a jak mu mohou těmi udělátky dost ošklivě ublížit, a až mu nahnali dostatek strachu, mučení tím skončilo. Takže mučicí nástroje, které se dnes tak s oblibou na hradech vystavují a dávají na odiv (včetně převážně smyšlených historek), slouží hlavně uspokojení nízkých pudlů dnešních současníků, podobně, jako jsou v oblibě i válečné dokumenty a jiná zobrazení hrůzy.

Historik dokládá zajímavý příklad aplikace práva, kdy jakýsi zloděj roku 1660 vykradl dva grunty, sedláci se pustili za ním, dopadli ho, zabili ho a lup si vzali zpět. Dokonce se šli sami udat hejtmanovi. Hejtman si nechal vše vysvětlit, vydal se s nimi na místo činu a nakonec situaci vyřešil na místě šalamounsky tak, že mrtvolu zloděje odtáhli společně několik metrů za hranice hejtmanství, k sousedům, a bylo vyřešeno. Konců konec, zloděj dostal, co si zasloužil a vražda a trest za ní v tomto případě nebyl pokládán za prvořadý. Kdybychom se tak ráčili poučit ze středověku dnes, kdy pachatel má více privilegií než ten, kdo se mu postaví anebo se účinně brání. No, ale to už je na jinou operu.

Takže abych článek nějak uzavřel, už je beztak zase dlouhý, středověk, nebyl podle historika ani příliš temný a ani až tak moc primitivní. Tu sice nabývala vrchu církev, tu zase šlechta a ani kriminalita jistě nebyla nulová, to si nenamlouvejme. Ale nepochybně tehdy existovala centra vzdělání a civilizace, která nebyla veřejnosti zcela uzavřena, kupříkladu kláštery, které později husité těžce zdevastovali, takže úhrnem lze říci, že středověk nebyl zase až tak hrůzostrašný a tak strašně dramaticky se od dnešního způsobu života také nelišil, jak se někdy uvádí, či jak si obecně myslíme.

PeTaX

Článek vyšel na svobodny-svet.cz