EpShark

Nebudu přehánět, když řeknu, že současná reputace ekonomů je pravděpodobně ještě nižší, než prodavačů ojetých aut. Nedávné selhání ekonomických politik na podpoření růstu a zaměstnanosti poskvrnilo tuto reputaci ještě víc. To je v ostrém kontrastu s minulostí, kdy byli ekonomové vidění jako intelektuální překážka k mylným představám, špatným myšlenkám a především chybným vládním politikám prodávaným veřejnosti jako spásonosné řešení. Například populární slogan “zachránit americká pracovní místa”, který cílil na nacionalismus, ale reálně sloužil pouze určitým zájmovým skupinám. Ekonomové v minulosti by nikdy neváhali odhalit chyby v takovéto argumentaci.

Mnoho ekonomů současnosti se ale nechalo koupit nepřítelem. Pracují pro vládní agentury jako MMF, OECD, Světovou banku, centrální banky nebo akademické instituce, kterých výzkum je silně dotován vládou. Aby uspěli, musejí tančit podle toho, jak muzika hraje. Nemůžou pokousat ruku, která jich krmí.

Dnes tyto ekonomové a koupeni žurnalisté nás informují o nebezpečích deflace a rizikách lowflace a jak nás tiskařský lis uchrání před touto katastrofou. Nemáme ale žádné teoretické nebo empirické opodstatnění pro tenhle strach. Naopak stabilní peněžní zásoba umožní cenám, aby lépe sloužili své hlavní funkci alokování zdrojů tam, kde jsou nejpotřebnější. Ekonomický růst ze stabilní měnové zásoby bude normálně spojen s rapidně klesajícími cenami, jak tomu bylo během většiny devatenáctého století.

Když president Obama poprvé mluvil o minimální mzdě, Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii nejdřív publikoval článek, který podporoval toto zvýšení. Ale i student prvního ročníku ekonomie ví, že cenové kontroly narušují alokační funkci peněz a tímbenefitují jednu zájmovou skupinu na úkor celé společnosti. Navzdory tomu, že někteří obdrží vyšší minimální mzdy, mnoho dalších jednoduše nebude mít žádné zaměstnání. Politický agitátor by se neměl hrát na ekonoma.

Ekonomové také závidí fyzice a jsou zamilovaní do empiricizmu a matematických modelů. Abyste mohl pracovat v centrální bance, musíte modely dobře znát, nebo dokonce být kvazi-expertem v DSGE modelech. Problémy s těmito modely, stejně jako s jakýmikoliv ekonomickými modely je, že parametry nejsou konstantní, většina proměnných je navzájem spojená s konstantně se měnícími vztahy a vynechanými proměnnými jako například očekávaní, některé se nedají měřit a je u nich příhodně předpokládáno, že nejsou podstatné. Je to jako vytvořit cestovní mapu vodních tras a vynechat přitom ostrovy.

Ekonomie je sociální věda a techniky půjčené s přírodních věd jsou jednoduše nevhodné. Nemáme laboratorium, kde bychom mohli vést ekonomické experimenty, je těžké rozlišit mezi příčinou a důsledkem a je těžké determinovat směr kauzality. Ekonomická aktivita je založená na jednání lidí s velmi malou empirickou zákonitostí. Může být sluneční den a vy jste poslední tři dny šli lyžovat, to ale neznamená, že půjdete lyžovat dnes. Vaše akce nemůžou být modelované, jako reakce potkanů na biologický experiment. Na rozdíl od reakce zombií na zvuk v seriálu Živí mrtví, lidé většinou nereagují na stejnou událost stejně. Ekonomové ve Fedu se musí škrábat po hlavě, proč podniky nereagují na nižší úrokové sazby stejně jako po dot-com bublině. Podnikatelé se nenechají znovu oklamat.

Když někdo dostane Ph.D. ve fyzice nebo medicíně, netráví čas učením se 200 let starých teorií. Vědný obor jde vždy dopředu, ne? V ekonomii si to bohužel taky myslíme. Makroekonomie jako profese nešla dopředu ale dozadu. Před 80 lety jsme ekonomice rozuměli lépe. Politici dosazují keynesiánce na piedestal, protože ti jim dávají teoretické základy, které ospravedlňují jejich politiky, které byly v minulosti totálně vyvráceny klasickými ekonomy.

Ekonomové, jako Smith, Say, Ricardo, a Mill tvrdě bojovali, aby vyvrátili populární mylné představy, že problémem je nadprodukce a nedostatek peněz. Dnes nám hlavní ekonomové říkají, že všechno bude v pořádku, pokud podpoříme poptávku (příliš mnoho produkce) nebo vytiskneme víc peněz přes kvantitativní uvolňování. Toto jsou stejné ekonomické omyly, které hájili merkantilisté před 250 lety. Rozdílem je, že dnes jsou ekonomové spojenci merkantilistů, místo aby byli oponenty.

Úlohou ekonoma by mělo být vysvětlování ne jenom přímých efektů ale také nepřímých efektů ekonomických politik. Ekonom by nám neměl pouze říkat, co vidíme, ale taky co nevidíme a hlavně co by mělo být předpovězeno. Ekonomové by měli jednotně informovat veřejnost, že masivní vládní utrácení po roce 2008 by vytvořilo víc ekonomického růstu a zaměstnanosti, pokud by byly peníze ponechány v soukromých rukou. Aby financovalašrotovné si vláda musela půjčit peníze, které by byly normálně použity na vybudování továren, nářadí nebo kapitálových statků, reálných zdrojů ekonomického růstu. Jak MurrayRothbard výmluvně řekl, jedná se o transfer z produktivního (soukromého) k parazitickému kontraproduktivnímu vládnímu sektoru.

Žijeme na planetě, kde platí zákon gravitace. Můžeme se na to adaptovat vytvářením inovací jako letadla, ale nemůžeme popřít zákon gravitace tím, že vyskočíme z budovy bez padáku. To samé platí v ekonomii pro zákon vzácnosti. Nějak chybně věříme, že pokud vláda legálně zfalšuje vnitřně bezcenné peníze, nebo utratí někoho jiného peníze, budeme schopni obejít zákon vzácnosti.

J.B.Say jednou řekl, že ekonomové by měli být “pasivní pozorovatelé”, kteří by neměli dávat rady. Mohl přidat, “a nespí s nepřítelem”.

Frank Hollenbeck

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org