EpShark

napsal Philip Carl Salzman
5. února 2018

Překlad původního textu: Multiculturalists Working to Undermine Western Civilization
Překlad: Jan Kuta

V poslední dekádě mnoho lidí na Západě stále vylepšuje historicky bezprecedentní názor – názor, který nejenže odmítá kulturu, kterou tito lidé zdědili, ale přímo popírá její existenci. Několik příkladů:

Tiskovou konferenci ve Štrasburku v roce 2009 zahájil tehdejší prezident Barack Obama bagatelizováním úlohy Spojených států: " Věřím ve výjimečnost Ameriky. A předpokládám, že stejně tak věří Britové ve výjimečnost Británie a Řekové ve výjimečnost Řecka ."

V roce 2010 Mona Ingeborg Sahlin , v té době lídr Švédské sociálně demokratické strany, na setkání turecké mládežnické organizace Euroturk řekla :

" Nedokážu přijít na to, co je vlastně švédská kultura. Myslím, že to je důvod, proč mnoho Švédů závidí imigrantům. Vy (imigranti) máte kulturu, identitu, historii, máte něco, co vás sjednocuje. A co máme my? My máme Midsummer's Eve (slavnosti letního slunovratu) a jiné hlouposti ."

V říjnu 2015 Ingrid Lomfors , hlava švédského vládního "Fóra pro živou historii" (" Forum for Living History"), řekla skupině úředníků : "Neexistuje žádná původní švédská kultura."

V listopadu 2015 nově zvolený kanadský premiér Justin Trudeau poskytl rozhovor pro New York Times , otištěný o měsíc později, ve kterém prohlásil:

" Nemáme žádnou převažující kanadskou identitu, žádný hlavní směr. Máme sdílené hodnoty – otevřenost, respekt, soucit, ochota tvrdě pracovat, být zde pro ostatní, snažit se o rovnost a spravedlnost. Tyto kvality jsou tím, co z nás dělá první postnárodní stát. "

V prosinci 2015 bývalý švédský premiér Fredrik Reinfeldt, prezident Evropské rady v roce 2009, poskytl u příležitosti ukončení svého působení ve vedení Umírněné strany (Moderate Party) rozhovor pro TV4 . Při něm položil rétorickou otázku:

" Je toto země, kterou vlastní lidé žijící zde tři čtyři generace, nebo je Švédsko tím, co z něj vytvoří lidé, kteří přijdou v polovině svého života?... Podle mě by to jednoznačně mělo být to druhé a otevřenost rozhodně vytvoří silnější a lepší společnost... Švédové jsou jako etnická skupina nezajímaví. "

Je pozoruhodné, že tato tvrzení přišla od vůdců Spojených států, Švédska a Kanady – ze zemí s vlastní jedinečnou literaturou, hudbou, uměním a kuchyní. S jedinečným soudním a vládním systémem. Co však mají tvrzení těchto pěti lídrů společného je postmoderní ideologie a usilování o hlasy menšin a imigrantů.

Postmodernismus má dva klíčové elementy: kulturní relativismus a postkolonialismus. Kulturní relativismus – rozvinutý americkou antropoložkou Ruth Benedict, autorkou světového bestselleru Kulturní vzorce (Patterns of Culture), a jejím mentorem " otcem americké antropologie" Franzem Boasem – postuluje, že vědci musí potlačit své vlastní kulturní hodnoty a odchylky a podržet si otevřenou mysl při zkoumání kultur jiných národů, pokud jim chtějí porozumět. Ve druhé polovině 20. století teoretičtí antropologové rozšířili tento pohled o etiku a argumentují, že hodnotové soudy pocházející z jedné kultury nemohou být aplikovány na kultury jiné – tím pádem jsou pro ně všechny kultury stejně dobré a hodnotné. Tento názor vedl Americkou antropologickou asociaci v roce 1947 k odmítnutí Deklarace práv lidí , ze které vznikla Všeobecná deklarace lidských práv, vytvořená Komisí pro lidská práva v OSN.

Postkolonialismus tvrdí, že národy po celé zeměkouli spolu navzájem vycházeli dobře a žily v míru, dokud je neobsadili západní imperialisté a nezačali je rozdělovat, zneužívat a utlačovat. Na rozdíl od postmodernismu, který jen nepovažuje Evropskou kulturu za lepší než jiné kultury, vnímá postkolonialismus Evropskou kulturu oproti jiným kulturám jako podřadnější.

Základem tohoto zavrhování Evropské kultury jsou tři faktory: sebeobviňování, globalizace a demografie. Mnoho západních států – Británie, Francie, Holandsko, Španělsko, Portugalsko a Itálie – ovládalo v 17. až 20. říše rozkládající se na jihu a východě. V dnešní době je historické dobývání těchto území považováno za zlo těmi samými zeměmi, které se dobývání účastnily a také jsou vnímána negativně neimperialistickými národy, jako Švédsko nebo Kanada, jež sama byla kolonií. Německo, které bylo pouze okrajovou a pozdní imperiální mocností, je stále zatíženo vinou z holokaustu. Je ironií, že vpuštění nespočetných přistěhovalců do Evropy jako by to byli " nový židovští uprchlíci" tohoto století ve skutečnosti spustilo druhou vlnu útěku Židů .

Sebeobviňování zde ale nekončí. Západní země jsou bohaté, většina jejich obyvatel si užívá přinejmenším pohodlného životního standardu, zatímco obrovská část populace Afriky a Asie žije v chudobě. Mnoho lidí na Západě tedy cítí, že je potřeba je spasit – formou finanční pomoci ex-koloniím a prostřednictvím neomezeného přijímání migrantů a uprchlíků z těchto oblastí do Západních zemí.

Zatímco ekonomická globalizace vedla k tomu, že země Západu mají zákazníky a investory z celého světa, z širokého spektra rozdílných zemí, je vyzdvihování úspěchu Západu považováno za nevhodné.

Co se týče demografie, poslední dekáda ukázala nárůst pohybu populace, částečně způsobeného nízkou mírou porodnosti na Západě – často pod úrovní zachování populace. To také zdůraznilo potřebu pracovních sil pro zachování, pokud ne růst, ekonomické úrovně. Výsledkem je, že se populace v každé Západní zemi stala více etnicky, nábožensky a kulturně smíšenou. Aby byly vstřícnější k imigrantům a podpořily jejich integraci a solidaritu ke společnosti, podporují Západní země multikulturní otevřenost a snižují význam svých vlastních kultur.

Což nás přivádí k volbám. Politici na Západě často při usilování o zvolení snižují svou vlastní kulturu, aby si zajistili hlasy minorit a imigrantů. Čím větší jsou komunity imigrantů, tím silnější je snaha získat si jejich náklonnost. Některé rostoucí menšiny, například evropští muslimové , nyní zakládají své vlastní politické strany.

Toto spojení postmodernismu a volební politiky přináší hrozivé následky společnostem, které si zakládají na své otevřenosti a diverzitě. Místo, aby brali vliv jiných etnických a náboženských skupin v zemích s židovsko-křesťanským základem jako vylepšení Evropské kultury, multikulturalisté ve skutečnosti svou vlastní kulturu zavrhují. Zatímco podporují rozdílnost rasovou, náboženskou a kulturní, zároveň zakazují rozdílnost názorovou, zejména takovou, která nepodléhá postmodernímu výkladu snižujícímu význam Západní kultury. Zdá se, že multikulturalisté nechtějí přiznat Západu, že, navzdory jeho chybám, přinesl více svobod a prosperity pro víc lidí, než tomu bylo kdykoliv v historii.

Tento zkreslený pohled na Západ je možný pouze pokud člověk tvrdohlavě odmítá uznat, kdo byli z historického hlediska skuteční kolonizátoři. Jak si představují, že se doslova celý Střední východ a Severní Afrika stali muslimské – demokratickým referendem? Muslimové napadli a naprosto převrátili křesťanskou Byzantskou říši, jež je v současné době stále více islamizované Turecko; Řecko, Střední východ, Severní Afriku, Balkán; Maďarsko; severní Kypr a Španělsko.

Pokud má Západní civilizace přežít takové očerňování, je užitečné připomínat lidem její historické úspěchy: její humanismus a morálku odvozenou z židovsko-křesťanských tradic; osvícenské myšlení; technologické revoluce; vývoj politiky až k plné demokracii; oddělení církve a soudnictví od státu; oddanost lidským právům a hlavně její v současnosti vážně ohroženou svobodu projevu. Po celém světě si rozvinuté společnosti vypůjčily mnoho znaků západní kultury; stěží by mohly být nazývány rozvinuté, kdyby tak neučinily. Hodně z toho, co je ve světě dobré, existuje díky Západní civilizaci. A je zásadní to ani nezavrhovat a ani neztratit.

Philip Carl Salzman je profesor antropologie na McGillově univerzitě, spolupracovník Middle East Forum a Frontier Centre.

Pro další podobné články navštivte českou verzi Gatestone institutu