EpShark

Norsko dokázalo v posledních letech pomocí obratné propagandy dosáhnout toho, že je v zahraničí vnímáno jako vzorová demokratická země s vysokou životní úrovní, propracovaným sociálním systémem, pokrokovým zákonodárstvím a důsledným dodržováním lidských práv. Prostřednictvím tzv. Norských fondů jsou na účely sebeprezentace vynakládány obrovské finanční prostředky, posílané na účty tzv. neziskových organizací v mnoha zemích světa, které následně před svými občany glorifikují tento skandinávský stát ve výše zmíněném duchu. I u nás mnozí politici vidí v Norsku svůj vzor a rádi by v řadě oblastí společenského života (školství, rodinné právo) převzali „norský model“.

Mainstreamová média pochopitelně pečlivě skrývají skutečnost, že „je něco shnilého v království norském“, takže o faktickém stavu věcí se dozvídáme až v okamžiku, kdy se nějaká aféra rozroste natolik, že ji už nelze zamést pod koberec. Tak např. s praktikami Barnevernetu, norského úřadu na ochranu dětí, se mohla česká veřejnost seznámit až poté, co byly touto organizací odebrány děti naší občance paní Evě Michalákové.

V této souvislosti ovšem začala vyplouvat na povrch i mnohá jiná otřesná fakta, která ukazují, že metody Barnevernetu nejsou nějakou výjimkou z pravidla a že norská společnost má v sobě hluboce zakořeněné sociálně patologické rysy, charakteristické pro totalitní režimy. Pochopit dnešní šokující realitu tudíž nelze bez toho, abychom podnikli exkurzi do historie, konkrétně do doby, kdy se fašizoidní tendence v Norsku začaly formovat a prosazovat.

Vzniku samostatného státu v roce 1905 předcházela dlouhé a obtížné cesta, takže Norové od samého počátku začali vnímat svou suverenitu jako svého druhu posvátnou věc. Toto „zbožštění“ země jakožto společného údělu všech Norů mělo svůj původ v duchovní mentalitě obyvatel, charakteristické eklektickou směsicí přírodních náboženství, severské mytologie a luteránského sektářství.

Nový stát, založený na přísně kmenovém základě, stál mimo jiné před otázkou, jaké postavení v něm mají mít příslušníci jiných etnik, především tedy Laponci a Tataři. Bylo rozhodnuto a v ústavě právně zakotveno, že tito lidé jsou povinni přijmout norské státní občanství a pokud tak neučiní, mají být z Norska vyhoštěni. Toto nařízení se sice nedařilo důsledně realizovat, protože kočovníci na dalekém severu byli mimo dosah státní moci, ostatní „Nenorové“ se však stali objektem převýchovných metod, mnohdy nebývale krutých. Dodejme, že Norsko museli po přijetí ústavy opustit i Židé a katolíci. Dá se říct, že právě v době krátce po vzniku samostatného státu se rasismus a šovinismus staly oficiální doktrínou, jejíž neblahé dědictví přetrvává v Norsku dodnes.

Když se podíváme na konkrétní metody, jichž se v procesu násilné asimilace používalo, neubráníme se zděšení. Tak se např. zcela vážně uvažovalo o tom, že Tataři budou fyzicky vyhubeni. K tomu sice nedošlo, ovšem zákon z roku 1934, nařizující sterilizaci Tatarů, platil v Norsku až do roku 1948, neoficiálně se v těchto praktikách pokračovalo ještě dalších dvacet let.

Běžnou praxí bylo i odebírání tatarských a laponských dětí rodičům a jejich umísťování do ústavů za účelem převýchovy (podobnost s dnešním Barnevernetem bije do očí). Děti zde měly přísně zakázáno mluvit rodným jazykem a byly bestiálně mučeny, pokud se proti tomuto nařízení provinily. Už v roce 1908 byl zřízen tatarský koncentrační tábor, kde byli vězni podrobováni drastickým lékařským zákrokům (kastrace, lobotomie). Ti, kteří tato zvěrstva nepřežili, končili v masových hrobech — několik jich bylo objeveno nedaleko Osla.

Ve výčtu těchto zločinů, které prováděl norský státní aparát na „nepřizpůsobivých“, by se dalo pokračovat ještě dlouho. Je zřejmé, že fašismus ve své nejzvrácenější podobě v této zemi zapustil kořeny mnohem dřív než v Německu. Nacisté se ostatně při tvorbě svých nechvalně proslulých rasových zákonů nechali v mnoha směrech inspirovat „norským modelem“.

Převýchova, nucené sterilizace a vysídlování nenorského obyvatelstva šly ruku v ruce se sociálním inženýrstvím, resp. s tendencí uvádět do praxe tehdy módní eugenické teorie. Za tímto účelem byla již před 2. světovou válkou v Oslu zřízena tzv. Winderen Laboratory, zabývající se výzkumem „optimálního“ genofondu rodičů pro lepší rasové předpoklady jejich dětí. Šlo de facto o předchůdce smutně proslulého programu Lebensborn, který v nacistickém Německu zavedl vůdce SS Heinrich Himmler.

Obsazení Norska Německem v roce 1940 a následné podepsání smlouvy o spojenectví mezi těmito dvěma de facto fašistickými zeměmi vedlo mimo jiné i k masivnímu rozšíření eugenických praktik. Norové byli nacisty považováni za čistokrevné árijce a Himmlerův Lebensborn se zde dočkal nebývalých „úspěchů“. Odhaduje se, že norské ženy porodily německým vojákům 60 000 dětí, v 8000 případů pak byli otci příslušníci SS. Tyto matky byly oslavovány a dávány ostatním ženám za vzor, což se mělo po válce radikálně změnit.

Ačkoli Norsko stálo po boku svého spojence až do posledních dnů války (při kapitulaci německé armády v květnu 1945 se v ní nacházelo 50 000 norských vojáků) a norské jednotky SS nechvalně prosluly svou bestialitou při vraždění Židů na východní frontě, v zemi neproběhla prakticky žádné denacifikace. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť by to znamenalo uvěznit či popravit polovinu národa.

Obětním beránkem se tak stal Vidkun Quisling a za norskou nacistickou minulostí byla udělána tlustá čára. Zůstal ale jeden „problém“, totiž desetitisíce dětí, které měly za otce Němce. Na pomoc byli jako už mnohokrát v norské historii přizváni eugeničtí „odborníci“, aby celou věc „vědecky“ vyřešili — a tak zatímco tito lidé ještě nedávno tvrdili, že děti německých mužů a norských matek jsou rasově nadprůměrné, nyní přišli s tvrzením o jejich méněcennosti a potenciální nebezpečnosti.

Ke slovu se dostali nejuznávanější norští psychiatři, navrhující soustředit tyto „tyskebam“ (parchanty) do speciálních ústavů, kde měla probíhat jejich převýchova. Když uvážíme, že se jednalo o tří- či čtyřleté děti, pak krutost tohoto opatření je šokující. Ještě více nás však musí zarazit „léčebné“ metody, jichž se používalo — bití, elektrošoky, ponořování do ledové vody a experimenty s LSD. Dodejme, že Norský svaz válečných dětí se dodnes marně domáhá alespoň symbolického odsouzení těchto zločinů ze strany státu.

Norsko bylo v té době stále ještě hospodářsky i kulturně zaostalou zemí a svět měl po válce dost jiných problémů, než aby se staral o to, co se děje kdesi ve Skandinávii. A tak marxistická Dělnická strana, vůdčí politická síla v Norsku ve spojení s tzv. Evangelickou luterskou církví mohly začít uskutečňovat svůj sociální plán, který měl dva cíle — odstranění sociálních nerovností a apolitizaci obyvatelstva.

Fakticky šlo o konglomerát komunistických a fašistických idejí, přičemž cílem bylo vytvoření unifikované společnosti, v níž by všichni byli zhruba stejně bohatí (či spíše chudí) a zastávali shodné politické a náboženské názory. Tento přísně rovnostářský státní systém se postupem doby vyvinul až k takové „dokonalosti“, že se Norové obávali dávat najevo své city a emoce, aby na sebe neupozorňovali — za společensky nepřístojný byl např. považován hlasitý smích či naopak nadměrný smutek a orwellovská kontrola všech aspektů života přeměnila lidi na poslušné, bezduché automaty. Mělo však být ještě hůř…

Díky obrovskému ropnému boomu v sedmdesátých letech 20. století došlo v Norsku k nebývalému ekonomickému vzestupu. Vyřešení otázky „materiální základny“ však paradoxně znamenalo, že veškeré úsilí vládnoucích elit se nyní mohlo nerušeně soustředit na „ideologickou nadstavbu“, tj. ještě masivnější intervence státu do soukromí občanů.

Neomarxističtí psychologové, povětšinou nadšení přívrženci ultralevicových teorií tzv. frankfurtské školy, se zaměřili na demontáž tradiční rodiny a začali propagovat tezi o přednostním právu státu na výchovu dětí, což následně vedlo k relativizaci přirozených vazeb dítěte na biologické rodiče. Nejdále zašla Kari Killenová, podle níž nemají rodiče vůči svým dětem žádná práva, ale pouze povinnosti a stát je tu od toho, aby dohlížel na jejich plnění, přičemž rodičovská pochybení při výchově se mají trestat odebráním dítěte a jeho předáním vyškoleným pěstounům. Tato praxe trvá v Norsku dodnes, Kari Killenová je zde považována za nezpochybnitelnou autoritu a její teoretické postuláty převedl do praxe obávaný Barnevernet.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč si tento státní terorismus nechají Norové líbit. Odpověď lze najít v mentalitě obyvatel, kteří byli po několik generací vychováváni k absolutní oddanosti státu — dnešní průměrný Nor si vůbec nepřipouští myšlenku, že by státní moc mohla jednat nesprávně či dokonce zločinně a samozřejmě je mu též naprosto cizí představa nějaké občanské neposlušnosti či dokonce odporu.

Loajalita vůči státu je považována za jednu z hlavních ctností a za všech okolností má přednost před právy či zájmy jedince. Možná nám to může připadat absurdní, ale nezapomínejme, že i v naší zemi se čím dál víc oklešťují lidská práva a nikde není napsáno, že norský společenský „model“ nebude jednou zaveden i u nás, zvláště za situace, kdy tolik politiků považuje Norsko za vzorovou zemi či přímo „superdemokracii“.

Píše pan Jan Hofírek na haiku-etc.bloger.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz