EpShark

Evropská centrální banka (ECB) nedávno zavedla negativní úrokové sazby a připravuje formu kvantitativního uvolňování (QE), aby mohla nakoupit firemní a vládní dluhopisy. Proč by se měla ECB pokoušet nutit banky k špatným půjčkám, pokud zvážíme, že implementování politiky kvantitativního uvolňování skončilo totálním selháním (s jasnými nezamýšlenými důsledky) v USA a Japonsku? Odpověď leží jinde. Pod maskou zabránění deflaci nebo lowflaci , ECB se snaží zachránit samou sebe před popravčí sekerou. Samozřejmě, evropský bankovní sektor a jeho koupení žurnalisté jednomyslně podporují pokračování této krádeže přes znehodnocování měny. Jsou zaslepeni možností vyšších cen aktiv a vyšších příjmů bankéřů, neospravedlnitelnými fundamenty a z toho odvozených masivních transferů příjmů a bohatství od tich co nemají, k těm co mají.

V Evropě se schyluje k neštěstí. Velice málo bylo vykonáno pro zredukování nabobtnalého veřejného sektoru. Vládní výdaje šli nahoru téměř ve všech Evropských zemích od roku 2008. Dluh v poměru k HDP pokračuje v růstu a v hodně zemích přesahuje 100 procentní hranici. Růst HDP bude muset převyšovat 3 procenta ročně, aby se dluh v poměru k HDP stabilizoval. Deficitní hranice 3 procent jsou bezpředmětná, pokud máme ekonomický růst kolem nuly. Kromě Německa ekonomický růst v Eurozóně prakticky neexistoval. Ekonomický růst Itálie od roku 1990 by méně než 1 procento. Takovéto deficity jsou teda pouze iluzí udržitelnosti a reálně pouze garantují pomalou smrt.

Úsporná opatření se skládala hlavně z růstu daní a tím nutili soukromý sektor snášet břemeno problémů veřejného sektoru. To je samozřejmě velice krátkozraká politika. Při současné výšce daní, jejich další zvýšení se ale nakonec ukáže být kontraproduktivní. Takovéto zvýšení daní může zvýšit daňové výnosy z krátkodobého hlediska, ale z dlouhodobého hlediska bude mít zničující účinky. Zavedení 75-procentní marginální daně ve Francii může zvýšit tenhle rok, ale donutí bohaté daňové poplatníky hledat zelenější pastviny v jiných krajinách. Vauban v roce 1707 si myslel, že dime royale (královská daň) by neměla přesahovat 30 procent. Ale i tvrdá 30-procentní daň je výrazně pod současnou daňovou zátěží většiny moderních Evropských zemí.

Vzhledem k současným politickým a ekonomickým podmínkám v Evropě, rozpad Eura je téměř jasným závěrem. Místo toho aby se to nechalo proběhnout, ECB ve snaze zachránit sebe samou, preferuje risk v podobě zničení hodnoty Eura (něco co by měla teoreticky chránit) tím, že vytvoří masivní cenové distorce a misalokace v iluzionární naději, že kvantitativní uvolňování magicky vyléčí Evropské hluboce zakořeněné strukturální problémy.

Mario Draghi považuje svůj komentář z července 2012 “V rámci našeho mandátu, ECB je připravená udělat cokoliv pro záchranu Eura A věřte mi, bude to stačit,”, za jednu z jeho nejvíce úspěšných politických akcí. Nemůže se víc mýlit. Jeho komentář vedl k prudkému snížení úrokových sazeb v Evropě, které snížil tlak u jižních států na implementování výrazných strukturálních reforem. Finanční trhy jsou momentálně totálně závislé na nezamýšleném důsledku jeho komentáře, co se nazývá “Draghiho put.”

Úrokové sazby v Evropě jsou teď totálně deformované. Ale úrokové sazby představují nejdůležitější ceny v ekonomice. Normálně odrážejí mezičasové spotřební preference společnosti a riziko bankrotu, které je vrozenou součástí kapitalistické ekonomiky. Deformování úrokových sazeb a ostatních cen způsobuje stále se zvětšující mezeru mezi tím, co chce společnost, aby bylo produkováno a co je produkováno ve skutečnosti. Čím větší je deformace, tím větší je mezera a tím déle bude trvat přizpůsobení produkce tomu, co společnost skutečně chce.

Dále, tohle jenom zvýšilo protievropské nálady. Nedávné volby do Evropského parlamentu ukázaly vzestup hnutí euroskeptiků. Před Draghiho komentářem, strukturální reformy by byli extrémně obtížné ale proveditelné. Dnes, politické prostředí je mnohem méně napomáhající radikálním, ale nutným reformám.

V Evropě se určitě schyluje ke kolapsu. ECB si je velice dobře vědoma současné politické křehkosti v Evropě. Není slepá politickým tlakům, jako například Berlusconiho zamyšlením v roce 2012, že je škoda, že Itálie si nemůže dále tlačit vlastní měnu. Blok jihoevropských zemí, tak jak to dělal v minulosti, si vždycky vybere krátkodobá řešení přes devalvaci měny. Dlouhodobé důsledky znehodnocování měny je samozřejmě kompletní destrukce alokační funkce cen. Je těžké si představit, že by bylo Německo opět ochotno riskovat svou zkušenost s hyperinflací.

Téměř všechny hyperinflace probíhají stejně. Nejdřív dostaneme krátkodobý vzestup ekonomické aktivity, který je čím dál tím kratší a kratší, vyžadující stále větší monetární expanzi, dokud peníze neztratí význam jako uchovatel hodnoty a prostředek směny. Ekonomická aktivita se zastaví a dekády jsou potřebné k návratu kapitálu, průmyslu, obchodu a úvěru zpět k úrovním z období před hyperinflací.

Německo a ostatní země, které inklinují k nízkoinflační měně, by měli začít zvažovat skutečný účel nedávných akcí Evropské centrální banky. Je lepší oponovat těmto akcím teď a riskovat rozpad Eura, než aby se měli vypořádat s rozpadem později se všemi deformačními efekty nadbytečného tištění peněz, které by mezitím proběhlo.

Místo toho aby nechala nevyhnutný rozpad Eurozóny proběhnout, současná politika Evropské centrální banky je potopit celou loď, pokud ji to dočasně zachrání. ECB byla založena jako nezávislá centrální banka. Za účelem zredukovat politické tlaky na monetární politiku. Ale nezávislost neochraňuje měnovou politiku před osobními zájmy členů, kteří tuto politiku vykonávají. Pokud jde o ECB, nebo o jakoukoliv jinou centrální banku, osobní zájmy těch, co vykonávají monetární politiky, vždycky převýší mnohem větší zájem veřejnosti!

Evropská centrální banka nakonec zanikne, ale až po masivním lidském strádání. Zdá se, že se lidé nejsou schopni poučit z minulosti. Jediná cesta k dlouhodobé ekonomické stabilitě a prosperitě je založená na stabilní měně oproštěné od jakýchkoliv státních zásahů

Frank Hollenbeck

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org