EpShark

Jeden z největších ekonomických mýtů naši doby je Japonsko a jeho tzv. “ztracené dekády”. Jak Japonsko právě znásobuje svoje inflační stimuly , je důležité se podívat na fakty.

Pravdou je, že výkon ekonomik Japonska a USA byl velice podobný od roku 2000 a podobný výkon dokonce můžeme sledovat od roku 1980. Buď není Japonsko v krizi, nebo byli USA v krizi posledních 35 let. Pouze jedna z těchto možností může být pravdivá.

Máte tady graf reálného růstu HDP na obyvatele v Japonsku a v USA od roku 2000 do roku 2011. Reálný růst HDP na osobu je měřítko, které nejlépe odpovídá na otázku: “Bohatne obyčejný člověk?” ( Je rozdíl mezi růstem HDP a růstem HDP přepočítaného na jednu osobu. Počet obyvatel USA se od roku 1990 do roku 2010 zvýšil o 24%, v Japonsku pouze o 3,5%. HDP USA sice rostl výrazně rychleji ale počet obyvatel taky. Pozn. redakce )

Dvě křivky ukazují, jako kdyby pocházeli z jedné a té samé země:

V dalším grafu se díváme na vývoj od roku 1980 a vidíme, odkud tenhle mýtus přicházel. Japonsko zrovna vstupovalo do své “bublinové” dekády:

Můžeme vidět, k čemu tady došlo. Japonsko zažívalo boom v 80. letech, pak došlo ke krachu, zatímco v USA právě boom začal. Do roku 2000 USA dohnalo Japonsko a od roku 2000 se obě země vyvíjejí přibližně stejně, co odráží boom následovaný nevyhnutným krachem.

Jediný způsob, jak se můžeme dostat k ztraceným dekádám je, pokud začneme počítat ekonomický růst přesně od okamžiku, kdy v Japonsku došlo k splasknutí bubliny a v USA právě začal umělý boom. Není překvapením, že proponenti teorie “ztracených dekád” začínají počítat růst právě od tohoto okamžiku. Je to stejné, jako kdybychom měřili čas dvěma běžcům a začali ho měřit právě v době, kdy si jeden dává pauzu. Je to absurdní ale dává to lidem výsledky, které chtějí.

Věci se zhoršují, pokud spočítáme umělé efekty inflace a populace. Vyšší inflace a růst populace může způsobit, že ekonomika vypadá větší a silnější ale lidé přitom nebohatnou. Pokud by USA anektovali Mexiko, jejich ekonomika by vzrostla o 30 procent. Ale to neudělá průměrného Američana o 30% bohatšího. Ošetřovat data o inflaci a změny populace je základním principem makroekonomiky. Je to tak základní princip, že můžeme přemýšlet, jestli proponenti “ztracených dekád” nebyli úmyslně ignorantní. Proč by to měli dělat?

Kdo benefituje z mýtu ztracených dekád?

Kdo propaguje mýtus “ztracených dekád”? Snaží se tito vyprávěči, aby Japonsko vypadalo “špatně”, nebo USA “dobře”? Myslím si, že je to z obou částí trochu. Politici v Japonsku potřebují zdání krize, aby mohli spustit svoje programy, které jim koupí voliče. Je mnohem lehčí prodat škodlivé vládní politiky, pokud přesvědčíte voliče, že všechno se rozpadá. Lidé nemají co ztratit v téhle situaci. V krizi jsme všichni socialisté.

Tahle cynická PR kampaň přináší ovoce už teď, když Japonští voliči akceptují inflační politiku od jejich nového premiéra. Ve jménu obnovy ekonomiky, která podle něj leží na smrtelné posteli. Těžce pracující Japonci ztrácejí svoje úspory přes nízké úrokové sazby a inflaci, ale čest požaduje oběti, jelikož budoucnost dětí údajně leží na vlásku.

Ve skutečnosti, neustálé opakování Japonského mýtu mi připomíná doktora, který lže pacientovi, aby mu mohl prodat další léky, které he ve skutečnosti poškozují.

Na Americké straně je mýtus Japonských “ztracených dekád” podobně užitečný. Naši ekonomičtí lídři tak vypadají, že vědí, co dělají. A slouží k tomu, aby varovali kritiky. “Ztracené dekády” představují strašáka, kteří udeří na každého, který se opovažuje kritizovat politiku bailoutů a stimulů.

Pravdou je, že Japonsko na tom není tak špatně, aby to ospravedlňovalo keynesiánské politiky, kterými se snaží politici koupit voliče a ekonomika USA na tom není tak dobře tak aby si naši domácí politici zasloužili udržet si svoji práci.

Peter St. Onge

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org