EpShark

Sektor euro-bankovnictví je obrovský: v dubnu 2018 činila jeho celková bilance 30,9 bilionu EUR, což představuje 268% hrubého domácího produktu (HDP) v eurozóně. Bohužel však mnoho bank v eurozóně je v mizerném stavu. Trpí nízkou ziskovostí a odhaduje se celková špatná úvěrová angažovanost ve výši zhruba 759 miliard EUR, což představuje zhruba 30% jejich vlastního kapitálu.

Vývoj cen akcií naznačuje, že investoři ztratili do jisté míry důvěru v životaschopnost evropských bank: Zatímco americké bankovní akcie vzrostly od počátku roku 2006 o 24%, index bankových akcií eurozóny stále klesá – už poklesl o zhruba 70 procent. Snad nejvíce pozoruhodně je, že dvě největší banky v Německu, Deutsche Bank a Commerzbank, ztratily 85 a 94 procent své tržní kapitalizace.

S bilancí téměř 1,5 bilionu EUR v březnu 2018 činila Deutsche Bank zhruba 45% německého HDP. V mezinárodním srovnání je to obrovský, naprosto děsivý rozměr. Většinou je výsledkem toho, že banka stále má rozsáhlou (i když nevýhodnou) stopu v mezinárodním investičním bankovnictví. Banka však již začala snižovat svou rozvahu.

Dávejte si pozor na velké banky - to bychom se mohli poučit ze zkušeností z nejnovějších finančních a hospodářských krizí 2008/2009. Velké banky mají potenciál zajmout celé hospodářství jako svého rukojmí: Když se dostanou do potíží, mohou se sebou stáhnout do hlubin i nevinné kolemjdoucí – daňové poplatníky a pokud se centrální banka rozhode řešit problém tištěním peněz tak všichni lidi, co drží v dané měně své úspory zchudnou.

Bankovní rizika

Z tohoto důvodu má smysl připomínat si základní rizika bankovnictví - zejména riziko likvidity a riziko solventnosti - pokud se tato rizika objeví a když k nim dojde, lze očekávat, že měnové politiky budou využívat inflačních opatření. Ve skutečnosti, aby k tomu nedošlo, se centrální banky zavázaly k tomu, že budou chronicky inflační politiky neustále uplatňovat.

Riziko likvidity popisuje riziko, že banka nemusí plně plnit své úvěrové závazky. Toto je přirozené riziko, protože většina bank rozšiřuje dlouhodobé úvěry a refinancuje se pomocí krátkodobých finančních prostředků. V důsledku toho musí neustále dokázat splácet starý dluh pomocí nových krátkodobých úvěrů. V situaci, kdy investoři již nejsou ochotni půjčovat své peníze, nebudou banky moci získat nové finanční prostředky a stanou se nelikvidními.

V dnešním světě nekrytých peněz jsou však centrální banky schopny kdykoliv vytisknout libovolnou částku peněz a mohou půjčovat nově vytvořené peníze bankám podle jejich vlastního uvážení. Výsledkem je, že riziku likvidity předchází centrální banka Jedna banka může zkrachovat kvůli nedostatku likvidity. Ale nikoliv bankovní systém jako celek, jelikož v krizi likvidity se mohou centrální banky rozhodnout o záchraně tohoto systému.

Riziko solventnosti znamená riziko, že aktiva bank nemají dostatečnou hodnotu k obsluze dluhů bank. Banka může i tak nadále fungovat po delší dobu, i když je v platební neschopnosti: splňuje své denní požadavky na platby, protože peněžní odtoky zůstávají pod celkovou částkou, která bude v určitém okamžiku splatná.

Udržovat systém nekrytých peněz v chodu

V případě, že platební neschopnost způsobí, že závazky jsou vyšší než aktiva, ztratí se vlastní kapitál banky a banka může dokonce zbankrotovat, spořitelé a investoři ztratí své peníze. I když je relativně snadné, aby centrální banka zabránila krizi likvidity v bankovním sektoru, je to úplně jiná věc, pokud jde o insolvenční krizi: Jakmile hodnoty aktiv začínají klesat a ztráty se realizují, problémy se dostanou do nové dimenze.

Pokud banky v takové situaci nezískají nový kapitál, vláda - obávající se kolapsu bankovního systému - obvykle vstoupí do hry. Využívá peněz daňových poplatníků k tomu, aby bankám poskytla nový vlastní kapitál, nebo může vydat nový dluh, který je koupen centrální bankou proti vydávání nově vytvořených základních peněz, přičemž ty taky představují nový vlastní kapitál banky - a dotčené banky jsou převzaty vládou.

Ve skutečnosti centrální banky a vlády vytvořili záchrannou síť pro bankovní sektor. Menší banky mohou zkrachovat, ale scénáři, ve kterém celý bankovní systém zkrachuje, bude zabráněno z jednoduchého důvodu: Politicky řečeno, náklady na zhroucení systému nekrytých peněz jsou prostě příliš vysoké a je třeba jim předejít. Žádná cena není považována za příliš vysokou, aby se udržel systém nekrytých peněz.

Začarovaný kruh

To je to, co vytvoří skutečně začarovaný kruh. Dnešní nekryté peníze způsobují hospodářské boomy, které se dříve nebo později musí proměnit v recese. Riziko likvidity a zejména riziko insolvence v určitém okamžiku dorazí do bankovního sektoru. Aby se zabránilo tomu, že k tomu dojde, musí centrální banka stále rozšiřovat množství (základních) peněz a udržovat úrokové sazby na uměle nízké úrovni, a udržovat inflační systém v chodu.

Centrální banky zasívají semena krize, a jakmile ke krizi dojde, zejména v případě negativních dopadů na banky, centrální banky provádějí záchranné akce prostřednictvím injekcí nových peněz za uměle nízké úrokové sazby a začarovaný kruh začíná znovu. Netřeba dodávat, že takový cyklus způsobuje obrovské ekonomické a sociální problémy. Snižuje se kupní síla peněz. Pouze málo lidí z toho profituje, zatímco většina lidí na tom tratí.

Vzhledem k problémům bankovního sektoru v eurozóně bychom se měli skutečně zajímat, co se může stát dál. Scénář, že ekonomiky eurozóny by mohly vyrůst ze svých bankovních problémů, by nepochybně byl poměrně dobrý, ale je poměrně málo pravděpodobný. Záchrana bank penězi daňových poplatníků a rekapitalizace bank pomocí inflace by mohla být mnohem méně příjemným scénářem, ale je o to pravděpodobnější.

Jedna věc je nesporná: v případě, že se nobobtnalý bankovní systém začne rozpadat, množství úvěrů a peněz klesne. A jelikož množství peněz klesá, ceny směřují směrem dolů a způsobují deflaci. Netřeba dodávat, že deflace je noční můrou pro vysoce zadlužené ekonomiky: Klesající ceny zvyšují reálné dluhové zatížení a posílají finanční a ekonomický systém do kataklyzmické sestupné spirály.

Inflace je politika, která nemůže trvat věčně

Současný prezident Evropské centrální banky (ECB), Mario Draghi, řekl v červenci 2012: "ECB je připravena udělat vše, co je třeba k zachování eura. A věřte mi, bude to stačit." Je jasné, co tato slova naznačují co je ECB připravena udělat: vytisknout ještě větší množství eurobankovek, aby se zabránilo rozpadu měny euro. Je ironií, že to je přesně to, co způsobí konečný rozklad.

Ludwig von Mises (1881 - 1973) v této souvislosti řekl: "Všechny vlády se pevně zavázaly k politice nízkých úrokových sazeb, úvěrové expanze a inflace. Když nastanou nevyhnutelné následky těchto krátkodobých politik, znají en jeden prostředek - pokračovat ve svých inflačních politikách." Tato slova velmi dobře zachycují to, co se dělo v eurozóně.

Bez nadměrně štědré emise čerstvých nekrytých peněz ze strany ECB by nemohl bankovní systém eurozóny dosáhnout současné velikosti a svých nadměrných rozměrů. S jeho pokusem o nápravu svých inflačních politik z minulosti - zejména zabránění kolapsu odvětví euro-bankovního sektoru, se ECB chystá uskutečňovat ještě rozsáhlejší inflační politiky. To neovlivňuje dobře kupní sílu eura.

Eurozóna poskytuje učebnicový příklad pekelného spojenectví mezi centrální bankou a komerčními bankami: způsobila nejen cyklus inflačního boomu a následného krachu, který vedl k vážné finanční a hospodářské krizi. Tato pekelná aliance také umožnila nadměrný (a špatně výkonný) bankovní průmysl a politika, jak jej udržet, bude mít za následek zchudnutí většiny lidí ve skutečně velkém měřítku.

Thorsten Polleit

Z anglického originálu přeložil Mike

Zdroj: mises.org