EpShark

Sdílím proto, že tenhle skvělý příspěvek Tomáše Poláčka, světlé výjimky mezi českými novináři, je takřka definiční. Petr Štěpánek · FCB

Postupem let se (protože je svět tak pestrý) přihodilo, že mám poněkud jiné politické názory než většina lidí, kterými jsem díky svým sociálně-kulturně-profesním kořenům obklopen. Jak bych to jen řekl jednoduše:

Víte, lidsky se nejlépe cítím mezi takzvanými pravdoláskaři — posloucháme podobnou muziku, čteme stejné knihy, máme si o čem povídat atd.

(Předpokládám, že bych si docela dobře mohl rozumět i s fanoušky dejme tomu Miloše Zemana, ale moc jich neznám, a například voliče Tomia Okamury neznám osobně ani jednoho, takže tam nevím. Stejně tak neznám osobně žádného skutečného komunistu, ale toho kdybych poznal, asi bych cítil tíži; pro toho bych těžko hledal pochopení…)

Jak říkám, mezi těmi takzvanými pravdoláskaři se cítím jako doma v pantoflích, ale na sklonku dne samozřejmě cítívám, že je mezi námi přes veškerou úctu napětí; hlavně tedy z jejich strany vůči mně.

Ve volném čase teď na Špicberkách jsem si sestavil seznam důvodů tohoto stavu — z mého pohledu ti milí a hodní lidé zastávají názory, které považuju za extrémní, a já mám přitom pocit, že jakžtakž chytrý člověk od jistého věku, dejme tomu od třiceti let, kdy se stává dospělým, by se měl extrémů úzkostlivě střežit.

Naše nedorozumění vyplývá hlavně z následujících odlišných postojů:

* Mí kamarádi špatně skrývají rusofobii (někdy ani neskrývají), zatímco podle mě současné Rusko není naším nepřítelem, natož úhlavním.

* Pokud tenhle názor verbalizuju, bývám často automaticky považován za „fanouška Ruska“ nebo dokonce za „Putinovce“, což ale v žádném případě nejsem. I já mám k politice té země výhrady, ale několikrát jsem ji procestoval a mám pocit, že jsme si s drtivou většinou dnešních moderních Rusů lidsky velmi blízcí.

* Takzvaní pravdoláskaři podle mě zbytečně žlučovitě nenávidí politiky typu dejme tomu Zemana nebo Babiše. Ani já ty dva nevolím, ale emotivně je nedokážu nenávidět, navíc racionálně docházím k názoru, že čím víc jedni nenávidí, tím více druzí adorují — extrém na straně jedné plodívá extrém na straně druhé.

* Na co má mozková kapacita nestačí, to je pravdoláskařská nenávist k Václavu Klausovi — stokrát jsem se už ptal sám sebe, jak a proč se může taková emoce v dospělých a úspěšných, čili nefrustrovaných lidech probudit, a nenašel jsem zatím ani zárodek smysluplné odpovědi. Například já si Klause vážím — a neznamená to, proboha, že cítím nenávist k Havlovi. Ano, mám k jeho politickému uvažování výhrady, ale nikdy jsem ho proto nepřestal považovat za frajera a upřímně; když Václav Havel zemřel, na chviličku jsem si pobrečel. (Obecně si myslím, že když už někdo cítí potřebu nenávidět, měl by se omezit na bolševiky a nácky; všechno mezi může samozřejmě kritizovat, ale s respektem, i Klausovec by tedy měl být partnerem k přátelské diskusi bez přívlastků; vítaným obohacením debaty.

* Točí se mi hlava z toho, že pro spoustu pravdoláskařů je kupříkladu ODS nepřijatelnou politickou stranou, jejíž případná volba je selháním a ostudou. Nevím. Já například naprosto chápu, že spousta lidí volí ČSSD a vůbec nic z toho nevyvozuju o morálních anebo inteligenčních kvalitách takového voliče.

* Zásadně se lišíváme v pohledu na migrační krizi, ale v tomhle případě netvrdím, že zatímco já mám pravdu, mí přátelé se pletou. Takže jen obecně: nejpozději od léta roku 2015 mám z migrace strach, zatímco oni riziko zlehčují.

* Někdy se setkávám u těchhle dobrých lidí s názorem, který nedokážu přijmout: Ano, riziko to je, ale pokud bude naše stávající Evropa převálcována, vlastně si to zasloužíme — to my jsme viníky bezútěšné situace v jiných částech světa. Sorry, ne. Já mám děti.

* Ti skvělí lidé mají úplně jiný dojem z vlastní země, ze svých spoluobčanů: „Jsme země xenofobů a rasistů,“ říkají například, a já netuším, kde pro to vzali data. Podle mě jsme skvělá země, zdravej a rozumnej národ.

* Z čehož vyplývá, že zatímco já jsem vlastenec, kterej plánuje postavit chatu, na zahradě vztyčit stožár a na jeho vrchol pověsit českou vlajkou, oni by se za podobné gesto styděli — nejsou, nebo možná spíše nechtějí být vlastenci.

I přes těchto pár drobných nedorozumění je ovšem, dokud mi nenadávaj, neřkuli nedávaj pěstí, což se zatím nestává, miluju.

Tomáš Poláček, 12. září v 10:02

Článek vyšel na svobodny-svet.cz