EpShark

Signatářské státy se přijetím a ratifikací Globálních paktů zavazují k trvalému přijímání nejen uprchlíků, ale i přistěhovalců na své území.

I když jsou pro uprchlíky nastavena jiná pravidla přijímání než pro migranty, následný přístup k těmto oběma skupinám je téměř totožný. UNHCR určí, odkud a kam budou osoby, bez ohledu na právní status, přemisťovány.

Globální pakt o uprchlících, který upravuje přístup k přijímání uprchlíků, obsahuje i přerozdělovací mechanismus, který je v souvislosti s Dublin IV. známý pod pojmem povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků. V Globálním paktu o uprchlících se přerozdělovací mechanismus často zmiňuje i jako „spravedlivé rozdělení zátěže a odpovědnosti“. ^[1]

V návrhu Dublin IV byl korekční přerozdělovací mechanismus (povinné kvóty) vypočítaný a kontrolovaný Agenturou Evropské unie pro azyl (EASO) ^[2], která se přímo odpovídá nejvyššímu orgánu Evropské unie, Evropské komisi. Konečnou kontrolu nad plněním a fungováním povinných kvót měla mít Evropská komise. ^[3] Při uplatňování opravného mechanismu měl být použit referenční klíč založený na počtu obyvatel a velikosti ekonomiky jednotlivých členských států tak, aby tento mechanismus odlehčil členským státům, které jsou vystaveny neúměrnému tlaku. ^[4] Pokud se členský stát rozhodl, že se ke korekčnímu mechanismu po dobu dvanácti měsíců nepřipojí, byl by povinen zaplatit pokutu ve výši 250 000 Euro ročně za každého jednoho nepřijatého žadatele o azyl. ^[5]

Globální pakt o uprchlících má v otázce relokačního mechanismu s několika výjimkami téměř identická pravidla. Relokace — tedy přesídlování — jsou prováděny na základě výpočtů osob Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a to přímo z místa, které tento úřad určí. (Více v kapitole Znovuusídlování). Narozdíl od redistribučních mechanismů uvedeném v Dublin IV, se kvóty a přesídlení týkají osob, které se nacházejí mimo Evropskou unii.

Přijetím Globálního paktu se signatářské státy automaticky zavazují „ke spravedlivému sdílení zátěže a zodpovědnosti,“ tedy i k rovnoměrnému rozložení počtu uprchlíků ^[6] a zároveň závazně přijímají „I. Přílohu Newyorské deklarace Komplexní rámec pro reakci uprchlíků“. ^[7]

V rámci „spravedlivého rozdělení zátěže a zodpovědnosti“ si evropské státy mají mezi sebou rovnoměrně rozdělit migranty a uprchlíků, kteří ve velkém počtu přijdou do jednoho státu. To pro Českou televizi 30. 7. 2018 ve svém rozhovoru potvrdil i italský premiér Giuseppe Conte. ^[8]

Nedílnou součástí „spravedlivého rozdělení zátěže a odpovědnosti“ je pomoc státům zasaženým velkým přílivem uprchlíků. ^[9] Pokud jde o země původu uprchlíků, ty se v Newyorské deklaraci zavazují k respektování povinnosti přebírat své občany zpět ^[10], avšak některé státy, které řeší vlastní ekonomickou situaci tím, že posílají své obyvatele do Evropy, nejsou signatáři ani této deklarace a ani Globálních paktů, nebo jsou to státy, u kterých neexistují záruky readmise a plnění závazků vyplývajících z Globálních paktů. (Více v kapitole Politika návratu).

Překlad článku nadace Čest, Svoboda, Respekt

Uvádí slovenský server SlobodnýVýber.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz