Studie o studiích

11. 11. 2018

Už jste se tím setkali mnohokrát. S článečkem bombasticky hlásajícím, že studie prokázala tohle. Někteří si to přečtou se zájmem, jiní pobaveně, mnozí se ušklíbnou. Málokdo si však uvědomí, že ony studie řídí tvrdě naše životy.

Vzpomínám si na podobné studie před třiceti lety. Hlásaly, že bylo konečně rozlousknuto, proč si lidé sedají v restauracích zády ke zdi. Původcem tohoto jednání byl pračlověk a jeho nutkání kydnout si v jeskyni zadkem ke skále a fejskem ke vchodu. Kvůli vlastní obraně. Těch studií odhalujících překvapivě náš Darwinovský původ byly desítky. Přes čichání si k dětem a partnerkám, až po rozdělení ne/spáčů na sběrače a lovce. Poté se vyrojily studie o prozaičtějších věcech. Jako např. proč lidé slintají u citrónu, popotahují nosem, ksichtí se při telefonování, anebo se bojí hmyzu.

Zlatá éra a vážnost studií nastala až v posledních dvaceti letech. To když sociologové pochopili, že výzkumy prováděné induktivní metodou mohou splňovat závěry zadavatele, současně mít zdání vědecké vážnosti a argumentační sílu kulometu. Induktivní metoda, která se používá k tzv. kvalitativnímu výzkumu (na rozdíl od deduktivní metody a kvantitativnímu výzkumu) má totiž tato vítaná specifika: malý počet sledovaných jedinců, možnost splácání mnoha informací a kritérií dohromady, žádná standardizace dat, závěr předchází výsledkům pozorování, výsledky sice odpovídají dané skupince pozorovaných, ovšem při opakování za stejných podmínek mohou být různé a nedají se generalizovat na celou populaci.

Tedy laicky řečeno: nedají se paušalizovat, vyvrátit ani potvrdit. V praxi se potom děje toto: zadavatel, tedy ten, v jehož zájmu bude výzkum prováděn, upozorní na zpozorované pravidelnosti a vynese předběžný závěr. Na základě tohoto už daného závěru se provede průzkum, který ho potvrdí, nebo vyvrátí. Ovšem na rovinu, který zadavatel by platil za něco, co by mu řeklo, že jeho mínění je kravina a že vyhodil peníze z okna, že? Jo, až takhle je to jednoduché.

Metodika. Ach ano, říkáte si, přeci v tom musí být alespoň nějaký řád, nějaké lajny, či mantinely. Nemusí. Pokud feministická neziskovka dojde k závěru, že ženské vlivem diskriminace pohlaví častěji marodí, tak si buďte jisti, že následným „výzkumem“ se to i potvrdí. Stačí sledovat 200 zaměstnankyň ve fabrice, zjistit, že jejich šéfové jsou samí chlapi, spočítat kolik dní v roce marodí a porovnat to se stovkou podnikatelek na volné noze. A ehjle, je to tu.

Co na tom, že druhá skupina nemá většinou tolik dětí, kvůli kterým by zůstávala na marodce, není pod ochranou zákoníku práce a buduje si kariéru. A tam, kde vázne i sociologický průzkum, který musí splňovat alespoň zdání nějakých vědeckých postupů, tam nastupuje studie. Ta sice formálně pracuje na obdobných principech, ale nemusí dodržovat už vůbec nic. Za to se její výsledky stávají podkladem pro čerpání milionových dotací. Ano, o peníze jde v první řadě.

Každá neziskovka se zaštiťuje celou řadou takovýchto sociologických průzkumů a studií, ze kterých lze zjistit, že prakticky žijeme v temném středověku. Lidé padají hlady na hubu, ženský jsou hromadně znásilňované prakticky veřejně, senioři páchají existenční sebevraždy už po padesátce a každé druhé dítě je Otík z vesničky mé střediskové. No, která vláda by nepustila chlup, aby tento otřesný stav alespoň trochu napravila, že? A navíc, když to ministři ani nemusí platit ze svého vlastního prasátka.

No ale logicky, kdyby se u nás nic takového nedělo, všechno by bylo tak nějak v normě, nač mít potom tolik občanských organizací s tučnými provozními náklady, které to řeší. Co naopak tito lidskoprávní Batmani nesnáší, jsou statistiky, strohá data v závěrečných zprávách a průzkumy veřejného mínění. Protože to jsou poměrně přesná čísla. A ty nám říkají, že všechen ten svrab, bezpráví a temnotu nám tu vytvářejí právě tyhle lidskoprávní neziskovky.

A tak tu máme např. policejní statistiky o znásilnění, které mluví o necelých 700 znásilněních ročně. Ovšem neziskovky, čvachtající se v tomto problému za provizi, mluví o 7000, a některé dokonce o více než 12 000 znásilněních za stejné období. To vyšší číslo je prý výsledkem reprezentativního průzkumu. Nenechte se zmást honosným názvem. Reprezentativní neznamená v tomto případě nejlepší z nejlepších, nýbrž to, že si někdo vezme zápisník a tužku a jde se optat přímo lidí z ulice, kdy koho znásilnili, a jestli se jim to líbilo. Zarážející na tom není jen to, že ony „průzkumy“ navyšují počet údajných znásilnění 10×, resp. 20×, ale to, že se i navzájem mezi sebou liší o 100 %. To mnohé o jejich ne/věrohodnosti vypovídá.

Takový protikuřácký zákon. Bývalo zvykem, že průzkumy ohledně zákazu kouření v restauracích prováděla Fakulta sociálních věd UK a to cyklicky. Za r. 2015 vydala zprávu, že počet zastánců nekouření v restauracích stoupl na 78 % populace, tedy drtivá většina. Před frontálním útokem na kuřáky však byla potřeba ještě specifičtější munice. A tak další průzkum prováděli už studenti imunologie (proč zrovna oni? Protože to nejsou studenti sociologie a nemusí dodržovat žádnou metodiku), kteří zjistili, že si zákaz kouření přeje dokonce i 60 % samotných kuřáků! Huuúú, tak to je už fakt dobrej matroš k exekuci. A s tím také ministr zdravotnictví mával před novináři jako s vítěznou fanglí. Po půl roce jsem četl jejich vysvětlení, jak k tomu došli. Prý: zaměřili jsme se hlavně na mladé a ptali jsme se svých kamarádů. Brilantní postup ve stylu: hele, vadilo by ti, kdyby se nekouřilo, tam kde obědváš? Ale pojďme dál.

Po půl roce ten stejný ministr překvapenému národu sdělil, že podle průzkumů, které si sám zadal, snížili po onom zákazu kuřáci spotřebu vykouřených cigaret o tři kusy denně a počet kuřáků se celkově snížil o 3,5 %. Sice už nevysvětlil, proč dva roky před zákazem klesl počet kuřáků dokonce dvakrát tolik, ale průzkum je průzkum a úspěch úspěchem. Také prý podle jiného průzkumu hostinským neubylo štamgastů a 30 % pivařů naopak začalo pít více. Po roce od uvedeného zákazu přišla čísla. Počet vykouřených cigaret se za dané období vůbec nesnížil (ledaže by tabákové firmy lhaly a chtěly platit daně z něčeho, co neexistuje) a naopak ubylo hostů v hospodách a točeného piva se prodalo razantně méně. Jo, a taky že 60 % občanů je proti tomuto antikuřáckému zákonu. Divná čísla. 78 % všech je pro a zároveň 60 % proti. Trochu mi to zní, jako že Karkulka byl ve skutečnosti Pepíček, který sežral vlka hned poté, co okradl svou babičku o víno.

A co vy, už jste si doma taky udělali nějakou tu studii, průzkum, či anketu?