EpShark

Čas od času se v médiích objeví něco překvapivého, o čem jsme neměli ani tušení, jako např. v článku publikovaném v Lidových novinách 29. září loňského roku. Zdál se mi velmi zajímavý a v přímém vztahu k hlavnímu tématu tohoto čísla Geografických rozhledů.

Ekonom Pavel Kohout se v příspěvku zamýšlí nad příčinami rozdílů v rozvoji jednotlivých makroregionů, zemí či etnik. Požádali jsme autora o možnost stať převzít a mírně upravit. Po autorově souhlasu ji uveřejňujeme. IB

Nové nápady na zajištění rozvoje

Nedostatek vitaminů a stopových prvků a příbuzenské křížení snižují globální IQ o miliardy bodů. Důsledkem je chudoba a válečné konflikty. Válka — chudoba — intelekt. Nerozlučná trojice. Pokud by se pronikavě zvýšily intelektové schopnosti obyvatel nestabilních zemí, konkrétně například Afghánistánu, Iráku či Sýrie, přispělo by to k řešení problému chudoby a k omezení válečných rizik. Myšlenka, jak toho dosáhnout poměrně lacino, se v poslední době objevila v několika studiích.

Kolik miliard bylo vydáno na rozvojovou pomoc do Afriky, jižní Asie, Latinské Ameriky a jiných částí světa? Jen v roce 2012 největších deset dárců (od USA po Norsko) poskytlo rozvojovou pomoc více než 106 miliard dolarů. Jaký bývá efekt? Obvykle žádný. Několik zemí, které se po druhé světové válce povznesly z chudoby, například Jižní Korea, Malajsie nebo Singapur, to zpravidla dokázalo bez velké vnější pomoci. Také Čína má pozoruhodné výsledky. Jinak málokterá země.

Konferencí o rozvojové pomoci bylo bezpočet. Světová banka a další organizace poskytovaly štědré granty na dálnice, železnice, letiště, školy, nemocnice nebo přímo na rozvoj průmyslu. Velké ideje, velké projekty, velká očekávaní, ale chudé země jsou z větší části stále chudé.

Existuje stručné, jasné a pádné vysvětlení, které je natolik samozřejmé, že možná budete šokováni, že vás nenapadlo okamžitě. Podle britského lékařského časopisu The Lancet je to jód — stopový prvek, jehož nedostatek ve stravě matky v době těhotenství má za následek kretenismus, tedy vývojovou poruchu, která se projevuje sníženou inteligencí. Do regionu nebo do celého státu, který dlouhodobě trpí nedostatkem jódu, můžete posílat jakoukoli rozvojovou pomoc — a nic.

Dokud nepochopíte, že nejlepší rozvojovou pomocí je přidávat jód do kuchyňské soli. Takto lze dosáhnout zvýšení IQ narozených dětí o 10 až 15 bodů. Již malý nedostatek jódu může způsobit snížení inteligenčního kvocientu o pět bodů, uvádí lékařská literatura. To již může být rozdíl mezi mentální retardací a normálem — anebo mezi normálem a vyšší intelektuální výkonností.

Odhaduje se, že nedostatek jódu v různých částech světa má za následek globální snížení IQ celkově o miliardu bodů.

Železem k chytrosti

Nejde jen o jód. Existují další stopové prvky (mikronutrienty), které jsou důležité z hlediska duševního rozvoje organismu — vitamin A, železo, zinek a kyselina listová. Podvýživa nemusí znamenat jen nedostatek sacharidů, tuků a bílkovin — to je známá věc. Málo se však ví o důsledcích nedostatku stopových prvků. Také chudokrevnost způsobená nedostatkem železa má za následek nižší IQ.

„Jeden z největších nedostatků výživy ve světě se týká železa,“ uvádí jedna ze zpráv Kodaňského konsenzu, neziskové organizace zaměřené na efektivitu rozvojové pomoci. „Postihuje třetinu světové populace. Nedostatek železa má nepříznivé dopady na pracovní produktivitu dospělých, přičemž produktivita těžké manuální práce roste o sedmnáct a lehké práce o pět procent. Nedostatek železa brání normálnímu vývoji mozku a vzdělávacímu procesu dětí. Studie prokazují, že děti s adekvátním příjmem železa mají lepší kognitivní schopnosti a lépe komunikují s ostatními. Rovněž jejich školní výsledky jsou lepší, a mají tudíž vyšší potenciál příjmů v dospělosti,“ uvádí zpráva.

Výzkumná studie indických lékařek Moniky Jainové a Shalini Chandraové z roku 2012 uvádí v závěru: „Rostoucí objem vědecky zpracovaných údajů ukazuje, že nedostatek železa má mezigenerační dopady, které podstatně zvyšují ekonomické a sociální náklady.“ Studie konstatuje, že chudokrevné děti jsou v nevýhodě, pokud jde o jejich školní výkonnost a intelektuální kapacitu. Hladina železa v hemoglobinu a v krevním séru souvisí s inteligenčním kvocientem, intelektuální kapacitou a úspěchem ve vzdělání u dívek školního věku. Žádná ze zkoumaných žákyň se střední chudokrevností neměla IQ vyšší než 125, ačkoli v celém zkoumaném vzorku byly dívky s IQ v rozmezí 75 až 150. Nedostatek železa může dítě připravit o intelektuální kapacitu, která by z něho za příznivějších okolností mohla udělat vědce nebo špičkového inženýra.

Význam stopových prvků

Chudokrevnost se svými vedlejšími následky postihuje větší část Afriky, Brazílii, Peru, Bolívii, jižní a jihozápadní Asii. Dodáme-li, že chronickým nedostatkem jódu trpí například Nigérie, Súdán, Etiopie, některé části Indie, Pákistán, Afghánistán, Sýrie a části Iráku a Turecka, začíná vznikat určitý obrazec — jde většinou o chudé, problémové, nestabilní země, kde se často válčí a se kterými si svět neví rady.

Problém je přitom relativně snadno řešitelný. Vitaminy a mikronutrienty jsou velmi levné, pokud není zahrnuta obchodní marže. Malá investice do zdraví by mohla pronikavě zvýšit intelektové schopnosti obyvatel zemí, které to nejvíce potřebují. „Pravděpodobně žádná jiná technologie nenabízí stejně velkou příležitost zlepšit životy lidí za tak nízké náklady a v tak krátké době,“ tvrdí o mikronutrientech zpráva Světové banky.

Zmíněný časopis The Lancet uvedl, že „nedostatek jódu je celosvětově nejobvyklejší příčinou duševní zaostalosti, proti které existuje prevence“. Není problém mikronutrienty zaplatit. Potíž je přesvědčit obyvatele těchto zemí, aby je přijímali v potravě — provést náležitou osvětu a propagaci. Vezměme si Pákistán. Až donedávna šest z deseti pákistánských školáků trpělo nedostatkem jódu. Aktivisté z kanadské organizace Micronutrient Initiative se snaží přesvědčovat prodejce soli v Pákistánu, Indii a v afrických zemích, aby souhlasili s přidáváním jódu, což se v Evropě provádí již od 20. let 20. století. Pokud by masově uspěli, byl by to úspěch hodný ocenění Nobelovou cenou za mír a za medicínu současně!

Občas se vyskytnou překážky v podobě předsudků a nedůvěry — například že jde o antikoncepci tajně šířenou Západem, aby se muslimům rodilo méně dětí. Ale pokrok je viditelný, uvádí Micronutrient Initiative.

Genetická zátěž

Jód, železo a další stopové prvky jsou však relativně menším problémem ve srovnání s jiným, který stojí lidstvo pravděpodobně mnohem více než miliardu bodů IQ. Také tento problém mnoho století sužoval Evropu. Ani jeho úspěšné vyřešení však nevyžaduje žádné investice. Podívejme se do historie. Proč začala průmyslová revoluce na území Rakousko-Uherska se zpožděním desítek let za Anglií, Francií, Nizozemskem, Švýcarskem a některými německými státy?

Odpověď je jednoduchá: Habsburkové si to nepřáli. „František II. byl proti rozvoji průmyslu,“ uvádějí Daron Acemoglu a James Robinson v knize Why Nations Fail (Proč národy krachují). „Průmysl vedl ke vzniku továren, ty měly za následek koncentraci dělníků ve městech, zejména v hlavním městě Vídni. Tito dělníci by se mohli stát oponenty absolutismu. Františkovou politikou bylo uchovat moc tradičních elit a politickoekonomický status quo. Chtěl udržet společnost na agrární bázi. František věřil, že v první řadě je třeba zabránit stavbě továren. To také učinil dekretem z roku 1802, který zakázal budovat ve Vídni nové továrny. A místo podpory technického rozvoje zakázal dovoz nových strojů až do roku 1811.“

Obdobným způsobem František I. bojkotoval rozvoj železnic a vlastně čehokoli nového. Jeho nástupce Ferdinand I. Dobrotivý byl sice lidem oblíben, ale kvůli svým zdravotním omezením byl neschopný vlády. Průmyslová revoluce v rakouské monarchii začala až za císaře Františka Josefa I., jehož reformy z 50. let 19. století, ač politicky konzervativní, otevřely cestu podnikání a průmyslu.

Proč jsme byli nuceni čekat půl století a zaostat za vyspělým Západem? Určitě toto hrálo důležitou roli, ale možná i proto se české země v rámci Rakousko-Uherska staly hospodářsky nejvyspělejšími! Protože František I., a především Ferdinand I. byli s největší pravděpodobností mentálně retardovaní v důsledku genetické degenerace. (V případě císaře Ferdinanda I. se to ví bez nejmenších pochybností.) Císař František Josef I. naštěstí byl intelektuálně přece jen o něco schopnější než jeho předchůdci.

Španělští Habsburkové ovšem dopadli mnohem hůře. Ve větvi španělských Habsburků bylo osm z deseti sňatků mezi příbuznými, zejména mezi bratranci a sestřenicemi z prvního kolene. O nebezpečí příbuzenského křížení ví každý amatérský zájemce o historii, stejně jako každý chovatel psů. A přece na světě existují populace — celé národy, jejichž míra příbuzenského křížení je téměř na úrovni španělských Habsburků. Jak je to možné?

Míra příbuzenského křížení

Odpověď sahá až do roku 627, kdy Mohamed, zakladatel islámu, zahořel touhou po další manželce. Jeho další vyvolená, Zaináb bint Džachš, byla sice provdaná za Mohamedova nevlastního syna Zaída ibn Haritha, ale netrvalo dlouho a Zaináb se Zaídem se rozvedli. Mohamed slavil svatbu, která měla dějinný význam. Zaináb byla shodou okolností Mohamedovou vlastní sestřenicí z prvního kolene. Cokoli udělal prorok, je pro věřící správně. V islámské společnosti se proto sňatky bratranců a sestřenic nejen staly běžnou normou, ale příkladem hodným následování. Mohamed nevěděl nic o genetice, recesivních alelách ani o rizicích příbuzenských sňatků v průběhu generací. A protože v kmenovém uspořádání příbuzenské sňatky vedou k žádoucí koncentraci moci a majetku (podobně jako u Habsburků), vlastní sestřenice se stala první volbou pro mnoho mladých muslimů při výběru manželky.

Bohužel stejným způsobem vede příbuzenské křížení ke koncentraci recesivních alel, které často přenášejí dědičné nemoci. Genetik Ismail Džalílí uvádí, že míra sňatků mezi bratranci a sestřenicemi činí v Pásmu Gazy neuvěřitelných 83,6 procenta; v oblasti Západního břehu Jordánu „jen“ 74,2 procenta. Celková míra příbuzenského křížení v Pásmu Gazy (uvažujeme-li i volnější vztahy než bratranec-sestřenice) činí 95,1 procenta.

Je popsán Džalílího syndrom, geneticky podmíněné degenerativní onemocnění sítnice, které se vyskytuje výhradně v Gaze! Pokud jde o inteligenci, Izrael obsadil v mezinárodním hodnocení žáků PISA 41. místo v matematických schopnostech se 466 body (Česko bylo 24. se 499 body.) Údaje pro Gazu a Západní břeh nejsou, ale známe výsledky židovských a arabských žáků z Izraele. Židé dosáhli 489 bodů (na úrovni Norska), izraelští Arabové 388 bodů (stejně jako Tunisko a nepatrně více než Jordánsko). Možná existuje i jiná hypotéza, která by tento rozdíl mohla vysvětlit, ale u etnicky příbuzných skupin žijících ve stejném státě se stejným školským systémem a prakticky stejnými stravovacími návyky je hypotéza o genetické zátěži způsobené tradicí příbuzenského křížení patrně nejpravděpodobnější.

Věda kontra islám

Genetik Steve Jones, profesor na londýnské University College, nedávno upozornil na toto riziko u britské muslimské populace. „Měli bychom se starat o možnou genetickou škodu. Děti (příbuzných rodičů) mají větší pravděpodobnost, že zdědí poškozený gen.“ Tento poznatek je dlouho známý, ale donedávna nebyl známý rozsah problému: 55 procent britských Pákistánců se rodí bratrancům a sestřenicím z prvního kolene. V severoanglickém Bradfordu tento poměr činí dokonce 75 procent. To je vysoká míra rizika ve všech ohledech — genetická onemocnění postihují prakticky všechny orgány.

Poznámka profesora Jonese však rozhněvala muslimy ve Velké Británii. Ovšem pozor, problém se týká nejen muslimů, ale i některých původních evropských populací v Severním Irsku a na Hebridách. Výsledek tohoto střetu je velmi nejistý. Problém plošné degenerace etnicko-náboženských skupin, který je způsoben tradičním a nábožensky schvalovaným incestem, nelze vyřešit podáváním tabletek. Musí si jej uvědomit ti, kterých se týká, a to je úkol na desítky let a pro příští generace.

Pavel Kohout, ekonom Partners, Praha

Článek vyšel na svobodny-svet.cz