EpShark

Rok 1938 je už pro několik generací symbolem nejhlubší zrady a ponížení v naší moderní historii. Od této doby trpí náš národ „mnichovským syndromem“, nedůvěrou ve velmoci a jejich sliby, zničenou páteří a podceňováním svých schopností. Otázka, zda přijmout ponižující podmínky nebo zkusit marný boj, ta se od té doby neustále přetřásá.

I — technická srovnání

Měli jsme se bránit?

Rok 1938 je už pro několik generací symbolem nejhlubší zrady a ponížení v naší moderní historii. Od této doby trpí náš národ „mnichovským syndromem“, nedůvěrou ve velmoci a jejich sliby, zničenou páteří a podceňováním svých schopností. Otázka, zda přijmout ponižující podmínky nebo zkusit marný boj, ta se od té doby neustále přetřásá. Problém bohužel je, že vzhledem k nedostatkům pramenů asi nikdy nebude možné ji do nejmenších detailů rozebrat a nastínit nejpravděpodobnější scénář případného konfliktu.

Pokud někdo nechápe, jak je možný onen „nedostatek pramenů“, tak si musí uvědomit, že drtivá většina detailní dokumentace k německému plánu útoku byla na podzim 1938 skartována, aby pro příští generace Německo jednou provždy vypadalo mírumilovně, ne jako dravec připravený ke skoku.

Vzhledem k hektické mobilizaci nejsou bohužel zcela jasná ani čísla a situace na československé straně. Čísla vůbec jsou ošidná a v jednotlivých pramenech se dost zásadně liší. Mnozí povrchní historikové sice manipulují celkovými počty zbraní obou armád, aniž by si uvědomili, že tato čísla sama o sobě nejsou podstatná. Kolik přesně tanků, letadel a mužstva měly obě strany v ten zlomový okamžik k dispozici? Kolik techniky se nacházelo v opravě, kolik mužstva nenastoupilo k jednotkám, kolik jednotek se nenacházelo ve svých výchozích postaveních? To je právě to, co přesně jasné není.

O tématiku Mnichova se dlouhodobě zajímám a pokusil jsem se v tomto článku postupně odpovědět na některé ze zásadních otázek. Měli jsme se bránit? A v případě obrany, jak by ta „Mnichovská válka“ vlastně dopadla? A jaký by měla vliv na pozdější evropskou politiku a případné vypuknutí Druhé světové války? Zatímco na první dvě z těchto otázek lze najít přehršel různých analýz a článků, je velmi zajímavé, že pro jejich autory ta třetí otázka jakoby neexistuje. Přitom je podle mého názoru zcela zásadní právě pro odpověď na otázku první.

Podle mého názoru v časech Mnichovské krize se v Československu rozhodovalo o dalším osudu nejen našeho malého národa, ale celé Evropy. Je přitom paradoxní, že západní veřejnost se sice panicky obávala války, ale přitom vůbec netušila, že v případě boje by ten malý a přezíraný národ bojoval především za její zájmy. Protože pokud by se ČSR bránila, situace v Evropě by se zcela zásadně změnila.

Jedním z těch, který se postupně vypořádal se všemi třemi otázkami, je plzeňský spisovatel Jan Drnek s jeho známou sérií o Žábách. Jakkoliv se bohužel (zvláště ke konci celé série) nechal svést fantazií až fantasmagorií, je pravdou, že po stránce připravenosti obou stran v roce 1938 se velmi dobře drží reality. Zároveň je v jeho díle mnoho zajímavých, obecně ne moc známých postřehů, ačkoliv i jemu některé dost důležité detaily unikly. Také před nezasvěceného čtenáře klade zásadní problém případného konfliktu. Pro armádu ČSR nebyl problém se bránit, a to možná i dost úspěšně. Problém byl, jak případnou válku vyhrát nebo alespoň dovést k nějakému rozumnému výsledku. V dlouhodobém konfliktu totiž ČSR neměla žádnou naději.

Případná obrana proti Německé říši je mnohými odmítána až zesměšňována a to pod často až naivními argumenty. Jak jsme se prý mohli bránit proti Wehrmachtu, který o rok později převálcoval mnohem větší Polsko a o další rok půlku Evropy? Vždyť Němci měli mnohem lepší zbraně a měli jich víc! Německo bylo mnohokráte lidnatější, takže mohlo nasadit mnohem větší vojsko! No a celá myšlenka obrany založené na linii opevnění byla nesmyslná, což ukázala následující válka. Každou linii lze přeci prolomit!

Mám pocit, že tyto argumenty slýchám nejčastěji, přičemž všechny jsou falešné. Zapomíná se, že Wehrmacht v roce 1938 byl jen stínem Wehrmachtu z roku 1939, měl k němu opravdu hodně daleko. Ano, Němci měli v některých typech zbraní (především v letectvu) opravdu lepší techniku, ale rozdíl zdaleka nebyl tak značný, jak by se mohlo zdát, neboť je opět třeba srovnávat verze z roku 1938, nikoliv pozdější.

Ano, Němci měli více zbraní, ovšem je otázkou, zda to hrálo takovou roli. No a velké počty mladých mužů jsou vám k ničemu, když nejsou vycvičení a vybavení. Co se týče linie opevnění a její prolomitelnosti, chyba v té úvaze spočívá v předpokladu, že linie našeho opevnění měla snad Němce nadobro zadržet. Vůbec ne! Linie byla především budována s cílem, aby v případě překvapivého útoku dokázala zadržet první nápor, umožnit mobilizaci a soustředit jednotky na nejohroženějších útocích. Nikdo reálně nepředpokládal, že by linie měla Němce nadobro zastavit. Podle plánů se předpokládala schopnost zadržení nepřítele alespoň po dobu jednoho týdne.

Již zmíněný Jan Drnek říká ve svých Žábách v mlíku jednu dost podstatnou myšlenku. Pokud měla ČSR vůbec někdy šanci Německu vzdorovat, bylo to paradoxně v září a říjnu roku 38. Došlo ke zcela unikátní situaci, kdy armáda Republiky Československé byla připravena na válku lépe, než Wehrmacht. Jakkoliv samozřejmě nebylo vše ideální, každé pozdější vypuknutí války by z hlediska šancí ČSR bylo daleko horší. ČSR nemohla dlouhodobě držet krok s daleko větším průmyslovým potenciálem. Hitler hrál naprostý vabank a bohužel mu jeho hra vyšla.

Zkusme si tedy nyní společně zodpovědět ony tři zmíněné otázky onoho zlomového roku naší historie. Postupně si je všechny zodpovíme (ne přesně v uvedeném pořadí). Nicméně předtím je nutné si popsat situaci obou armád a jejich možnosti. Je nezbytné se zbavit mýtů a pokusit se realisticky nastínit, jak by případný boj asi vypadal. Jak už jsem výše zmínil, nejsou známa přesná čísla, proto je budu uvádět pouze tehdy, pokud zdroje považuji za relevantní. I tak je ale třeba říci, že čísla určitě nejsou přesná.

Zároveň se nebudeme zabývat politickými záležitostmi a otázkami, tedy jak vlastně k Mnichovu došlo, proč k němu došlo a jaký byl sled zářijových událostí. Předpokládám, že alespoň v hrubých rysech tyto skutečnosti každý zná.

Připravenost na válku

Jakkoliv čísla nejsou jasná, jedno jasné celkem věrohodně je. Válka měla vypuknout 30. září 1938. Hitler začátek bojových akcí posunul o pár dní, aby ukázal „dobrou vůli“ a mohlo dojít k jednání, které vedlo k Mnichovu. Podle obecného názoru měla k tomuto datu naše armáda za sebou úspěšnou mobilizaci a byla zcela připravena, stejně jako Wehrmacht. Bohužel, už toto je první mýtus.

Jakkoliv byla mobilizace armády ČSR vyhlášena už 23. 9. 1938, v předvečer války stále armáda zápasila s některými problémy a ne všechny útvary byly na tabulkových stavech. Největší problém spočíval v nenastoupení záložníků německé národnosti (údaje se zde liší, nastoupilo asi 40–50 % německých záložníků), nedostatečném počtu automobilů a řidičů, vznikl velký rozdíl mezi počty mužů v útvarech mírových a mobilizovaných atd.

Navzdory všem problémům ale mobilizace dopadla vcelku úspěšně a hraniční útvary se po obsazení pevnostních objektů pustily do vylepšování linie s pomocí polního opevnění, zákopů, drátěných zátarasů, atd. Navzdory předpokladům na toto měly poměrně hodně času, protože očekávaný německý útok nepřicházel. K 30. září byla proto hraniční linie plně bojeschopná, ačkoliv mnohé objekty nebyly dokončené, případně nebyly plně vybavené — to se týká především dělostřeleckých pevností, ale i jinde chyběly zbraně, pancéřové zvony, větrání a vnitřní vybavení atd. To však nehrálo zas takovou roli.

Právě díky oné prodlevě se hraniční útvary dokázaly s aktuální situací vypořádat, dostatečně si svěřené úseky „osahat“ a vyztužit obranu polním opevněním tam, kde to plánované stále chybělo či neplnilo svou úlohu.

Ani Wehrmacht na tom nebyl zrovna dobře. Je to s podivem, ale příprava na válku byla poněkud liknavá a ve skutečnosti žádná z pěti armád, které se měly na válce s ČSR podílet, nebyla s to zahájit válku 30. září. Nejhorší situace panovala u 14. armády, která měla z Rakouska zaútočit na Brno a společně s útokem 2. armády von Rundstedta (útočící ze severu) sevřít ČSR do kleští. Armáda, tvořená většinově rakouskými vojáky, vůbec nebyla schopná zaútočit a pravděpodobně by se o to v prvních dnech války ani nepokusila. (detaily zde)

Nejlépe připravená byla zmíněná 2. armáda, která jako jediná byla z větší části v nástupních pozicích a byla tedy schopná někdy počátkem října zaútočit (sám Rundstedt chtěl ale útočit až 12. 10. 38), ovšem bez onoho útoku z jihu byla myšlenka klešťovitého obchvatu v podstatě nesmyslná. Kromě toho, 2. armáda měla útočit na nejmohutnější a dokončený úsek opevnění a velení armády ČSR právě zde útok očekávalo.

Základním problémem velitelů obou zmíněných armád byl fakt, že ten základní předpoklad Plánu Zelený pro útok na ČSR nebyl splněn. Německý plán totiž předpokládal překvapivý útok a překonání linie opevnění dříve, než ČSR stačí mobilizovat. Jenže právě tento základní předpoklad nebyl v září 1938 splněn! Hitlerovi se už dříve nezamlouvalo naprosté spoléhání německých plánů na onen klešťovitý obchvat, proto donutil plánovače obohatit plán i o soustředěný tlak 10. a 12. armády na západní a jižní Čechy.

V podstatě se předpokládalo, že pokud kleště selžou, západní armády postupně Čechy udolají a dorazí do Prahy. Obě dvě armády nebyly na začátek války 30. září dobře připravené, nicméně především na jihu nebyla linie opevnění ještě dokončena, takže zde se asi daly čekat nejtěžší boje. Obě dvě armády by ale asi měly problém s průchodností terénu a špatnými komunikacemi. Ačkoliv zvláště 10. armáda byla vybavená množstvím tanků, terén nebyl vůbec vhodný pro tankový boj.

Jaké byly počty obou armád? Řekli jsme si, že počty nejsou jisté, především v případě Wehrmachtu. Tam totiž situaci komplikuje fakt, že celkový počet vojáků Wehrmachtu nebyl připraven útočit na ČSR. Byly udržovány jednotky na hranici s Francií (ty by ale po Mnichovu asi byly odvolané a připravené k útoku na ČSR), stejně tak malé množství jednotek bylo umístěno ve Východním Prusku. Celkově se zdá, že počty vojáků si paradoxně dost odpovídaly — obě armády měly k dispozici cca 1,1 milionu mužů. Němci ale měli výhodu v tom, že nemuseli útočit na celou linii, ale pouze na zvolené místo, zatímco armáda ČSR by musela na takové ohrožení reagovat. Nevýhodný tvar ČSR byl ale paradoxně v tomto výhodou, protože vzhledem k malým vzdálenostem uvnitř hranic bylo mnohem rychlejší přesouvat jednotky, než toho byli schopni Němci.

Tanky

Častým argumentem nemožnosti boje v roce 1938 je fakt, že Německo mělo k dispozici 2 600 tanků. Málokdo ovšem ví, že naprosto drtivá většina těchto tanků byly „tančíky“ PzKpfw I případně II, vyzbrojené jen kulomety (I) případně 20mm rychlopalným kanonem (II). Jejich pancéřování bylo ale tak mizerné, že je bylo možné prostřelit kulometem. Takže častý — a pravdivý — argument, že armáda ČSR trpěla nedostatkem protitankových kanónů (cca 780) nehraje takovou roli, protože upřímně řečeno by neměly moc na co střílet. Mnohem výkonnějších PzKpfw III měla německá armáda k dispozici asi 75, ovšem počet není přesný a není vlastně jasné, zda je měly k dispozici útvary, které měly utočit na ČSR — respektive, je jisté, že některé, které je mít měly, jimi zatím nebyly vybaveny.

My jsme sice měly k dispozici pouze cca 470 tanků, ovšem z nich bylo cca 350 LT35, který se plně vyrovnal PzKpfw III (ausf. A-D) a naprosto deklasoval starší a slabší německé obrněnce. Tanků LT35 přitom armáda ČSR měla několikanásobně více, než PzKpfw III a hlavně — byly u útvarů.

Další z častých argumentů je, že německá armáda měla skvělé tankové velitele, sestavila speciální tankové divize a řídila se moderní taktikou blitzkriegu. Jak by naše armáda, jejímž velkým vzorem byla armáda francouzská, tomu mohla konkurovat? Zde se zapomíná na fakt, že navzdory inspiraci Francií to v oblasti vojenské teorie zas tak neplatilo. Taktika blitzkriegu byla našim velitelům známá a i naše armáda sestavila 4 rychlé (tedy tankové) divize. Jen tak pro upřesnění — Němci jich měli stejný počet. A zcela mimochodem — s blitzkriegem plán útoku proti ČSR vůbec nepočítal, neboť na něco takového nebyl wehrmacht v této době dostatečně vycvičen, vybaven a předpokládalo se, že u nás je pro toto nevhodný terén.

Co se týče schopností velitelů, nelze snižovat kvalitu vojevůdců, kteří následně pokořili půlku Evropy, jenže je opravdu těžké srovnávat jejich schopnosti s našimi veliteli, kteří takovou šanci prostě nedostali. Je málo známou skutečností, že náš důstojnický sbor byl co se vojenské praxe a vzdělání týče daleko profesionálnější, než ten německý — viz zde. Z tabulek na konci článku můžeme vyčíst, že českoslovenští generálové nejen měli ve velitelské funkci odslouženo daleké více let, ale díky zkušenostem z legií měli možnost vyzkoušet si v boji velení větších útvarů, což byla zkušenost, kterou někteří němečtí generálové postrádali.

Letectvo

Je nesporné, že luftwafe měla v roce 1938 nad naším letectvem převahu a to jak kvalitativní, tak kvantitativní. Goering se holedbal počtem 3 300 letadel, kterým zastrašoval okolní svět, ale skutečnost byla poněkud méně lichotivá, neboť z tohoto impozantního počtu jen něco přes třetinu činila moderní letadla jako Me109 či He111. Počty jsou v tomto případě opět problém, protože není přesně jasné, kolik letadel bylo vyčleněno k útoku na ČSR a bylo bojeschopných — část byla původně připravena k nasazení proti Francii, ale je pravděpodobné, že by v případě francouzské pasivity byla převelena k útoku na ČSR. Podle různých údajů bylo k útoku na ČSR připraveno přibližně 1000–1500 převážně moderních letadel.

U letectva ČSR toho víme přeci jen více. K obraně vlasti bylo připraveno 568 letadel (57 bojových letek), z nich cca 340 stíhaček Avia B-534 a 53 bombardérů Avia B-71, což byla jediná relativně moderní letadla. Dle mnohých by B-534 neměla šanci v boji proti Me109, ale toto není zdaleka jisté. Německý stroj byl v této době k dispozici pouze ve verzích A-C, které ještě zdaleka nedosahovaly výkonů budoucího páteřní stíhačky německého letectva. V rychlosti byly o cca 45 km/h rychlejší, než náš stroj, ten měl ale větší dostup, stoupavost a manévrovatelnost.

V průběhu války došlo několikrát k podobnému „vychýlení rovnováhy“ při příchodu nových verzí slavných stíhaček a ukazovalo se, že navzdory slabším strojům obvykle záviselo na schopnostech pilotů. Ostatně, ve slavné Bitvě o Británii bojovala většina britských pilotů na strojích Hurricane Mk.I, které byly méně výkonné než tehdejší ME109 verze E. Také lze do jisté míry srovnávat boj italských Fiatů CR32 v počátku afrického tažení s anglickými Hurricany, které italskou stíhačku převyšovaly mnohem více a také se nesměly nechat zavléct do manévrového souboje, kde proti hbitým dvouplošníkům neměly šanci.

Co je podstatné, luftwafe plánovala na počátku války to samé, co se jí později osvědčilo v dalších taženích — překvapivý úder na naše letiště. Zde by ale neuspěla, protože naše letadla byla už předem dislokována na polní letiště, o jejichž pozici luftwafe neměla informace. Na rozdíl od luftwafe, která bojovala s nedostatkem materiálu a dle některých zdrojů měla zásoby bomb a maziv na pouhé 2 týdny bojů, bylo naše letectvo perfektně zásobené, palivové rezervy byly k dispozici v polních zásobnících na 4 týdny boje, stejně jako střelivo a pumy.

Špatné ale bylo protiletadlové dělostřelectvo ČSR, takže obrana měst či velkých továren byla asi beznadějná. Je nepochybné, že luftwafe by asi neměla problém zničit naše města, k jejichž zasažení stačil i nedostatečný trénink mnoha pilotů a navigátorů. Po stránce taktické podpory pozemní armády byla ale situace jiná, protože právě vzhledem k nedostatečnému výcviku se nedá předpokládat schopnost luftwafe pozemní armádu nějak zásadně podpořit. Naopak, naši piloti absolvovali výcvik v útocích na tankové kolony, takže pokud by k tomu dostali příležitost, mohlo se to hodit.

Také je třeba vzít do úvahy zhoršující se počasí v říjnu. Bohužel, nepodařilo se mi získat nějaké souhrnné informace, jaké bylo počasí v jednotlivých dnech, ale celkově se zdroje shodují, že po mnoho dní byly letecké operace nemožné. Dá se tedy předpokládat, že naše letectvo by s luftwafe bojovalo jakousi „partyzánskou válku“, přičemž by se nezdráhalo obětovat některé starší typy letadel (například Aero MB200) k sebevražedným útokům na významné cíle, například na nádraží v Linci.

Další druhy zbraní

Nechci zacházet do detailů, proto jen stručně — v dalších druzích zbraní je faktem, že československá armáda obvykle nezaostávala v kvalitě, ať už dělostřelectvu, kulometech atd. V kvantitě nás Němci přečíslovali v podstatě ve všech druzích zbraní. Německá pěší divize disponovala, vzhledem k vyššímu množství kulometů, větší palebnou silou. Také bohužel naše armáda zaostala ve vývoji a výrobě protipěchotních a protitankových min, kterých měla jen velmi malé množství.

Dobývání obranné linie

Jak známo, naše hranice byly hájeny opevněnou linií, budovanou dle tzv. Husárkova plánu, přičemž některé části měly být dle původních předpokladů dokončeny až v padesátých letech. Vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci a anšlusu Rakouska došlo k významnému urychlení prací, takže v září 38 byly nejohroženější úseky (především jih Moravy a Slezsko) chráněny linií lehkých ŘOPíků i srubů, na severu stálo i několik neúplně vybavených dělostřeleckých pevností. Jakkoliv linie nebyla dokončená, její severní nejohroženější úsek na Bruntálsku dokončen byl a dokonce ve třech liniích, neboť právě zde se (správně) očekával nepřátelský útok. Horší situace byla na jižní Moravě, zde se ale počítalo s Dyjí a případnou destrukcí Vranovské přehrady.

Komplikovanější situace byla v jižních a západních Čechách, kde linie ještě nebyla plně dobudovaná. Naštěstí pomohlo těch několik dní od mobilizace, takže i zde se podařilo dokončit alespoň provizorní polní opevnění. Je ale pravděpodobné, že asi právě zde měl wehrmacht největší šanci linii prorazit. Situaci by mu ale komplikoval obtížně průchodný terén, nevhodný pro tanky, v jižních Čechách pak množství rybníků a přirozená překážka toku Vltavy. Německý plán spočíval v zamezení stažení armády ČSR právě za Vltavu, protože v takovém případě by se její tok jen velmi nelehce překonával. Naše ustupující armáda se mohla zachytit i na obranných objektech pražské čáry a postavení Vltava.

Ano, linie nebyla kompletní a dobudovaná. Podle původních plánů měla být linie lehkého opevnění dokončena v roce 1940, další navazující linie a vyztužení těžkým opevněním mělo pokračovat až do konce čtyřicátých let. Tolik času ČSR nedostala.

Často se argumentuje, že pevnosti se ve Druhé světové válce neosvědčily. Zde je nutné zdůraznit, že tomu úplně tak není. Například finská Mannerheimova linie (podstatně primitivnější, než naše pevnosti) znamenala spolu s náročným terénem pro Rudou Armádu solidní problém. Kromě toho je nutné uvést, že naše obranné linie neměly nikdy za úkol protivníka zcela zastavit, ale zadržet na dobu alespoň jednoho týdne, aby bylo možné dokončit mobilizaci a soustředit záložní jednotky tam, kde by přes linii nepřítel pronikl.

Němci po obsazení Sudet a zbytku ČSR podnikli mnoho testů v ostřelování a ničení naších pevnůstek. Zanechaly v nich hluboký dojem a i dle Hitlerova vyjádření bylo štěstí, že s nimi wehrmacht nemusel bojovat. Dle jednoho z německých důstojníků se u první vlny očekávaly až 90% ztráty. Potíž pro Němce bylo, že v podstatě neměli zbraň, která by si s objekty snadno poradila. Pozdější slavné střemhlavé Ju87 Stuka byly v září k dispozici v množství jen několika desítek kusů, piloti nebyli dostatečně vycvičeni a je otázkou, zda by dokázali vůbec identifikovat relativně malý zakamuflovaný objekt v terénu.

Jedinou spolehlivou metodou byl zásah střílny PT kanonem 37 mm, kterých měli Němci dost, ovšem znamenalo to samozřejmě dostat se do blízkosti linie, což nebylo jednoduché. Mimochodem — v roce 1945 Němci využili objekty předválečného opevnění a Rudé armádě v rámci ostravské operace trvalo dva týdny, než je dokázala překonat. A to byla v této době na naprosto jiné úrovni, než wehrmacht v roce 1938.

Němci sami vybudovali napodobeniny všech typů našich objektů a od přeběhlíků získali i přesný soupis povinného vybavení. Pomocí svých agentů mapovali celou linii a měli celkem podrobné informace, ačkoliv, jak ukázaly zbytky nezničených záznamů, i v nich byly dost zásadní chyby zmiňující neexistující objekty nebo některé objekty zakreslené špatně či vůbec.

Na základě zkušeností s cvičením útoků na napodobeniny našich objektů vz. 36 a 37 Němci připravili tajný předpis HDvg 124, kde hlavní metodou boje bylo nasazení malých úderných jednotek, které by se nenápadně přiblížily do blízkosti překážek a s pomocí tyčových náloží či granátů tyto zneškodnily. Tento předpis se díky agentu A-54 dostal do rukou naší rozvědky, byl přeložen do češtiny a distribuován všem pohraničním útvarům. Na jeho základu bylo přikročeno k chránění střílen ostnatým drátem a minami, takže vymyšlené to měli Němci sice hezky, ale v praxi byla otázka, zda by to fungovalo.

Navzdory tomu všemu je pohled mnohých na naši tehdejší obrannou linii a její účinnost skeptický. Osobně se domnívám, že nejlepší je v tomto ohledu spolehnout se na názor německé generality — ta byla po Mnichovu a odstoupení hraničních oblastí velmi překvapena kvalitou objektů a velmi si oddychla, že proti nim nemusela bojovat.

Němci se pokusili s tímto problémem vypořádat moderním řešením a připravili výsadkovou operaci na Bruntálsku, kterou měla provést jejich jediná polovycvičená výsadková divize. Výsadkáři měli následně z týlu napadnout pevnostní linii a zjednodušit průnik útočícím jednotkám. Ze cvičných důvodů ji Němci provedli i po obsazení pohraničí. Výsledky byly rozpačité, nezávislí důstojníci soudili, že v bojových podmínkách by neuspěla. Vzhledem k tomu, že dopadová plocha byla zvolena v těsné blízkosti kasáren armády ČSR a výsadkáři postrádali vybavení, kterým by objekty mohli ohrozit, tak se s jejím úspěchem nedá příliš počítat.

Celkově by tedy dle mého mínění naše obranná linie v onom základním určení — zadržení nepřítele na 1–2 týdny — obstála. Německá armáda v září 38 neměla k dispozici ani dělostřelectvo velkých ráží, ani žádnou jinou zázračnou zbraň, která by jí umožnila linií snadno proniknout. Musela by objekty pracně dobývat ve stylu prvoválečných ofenziv, což by sice nakonec slavilo úspěch, ale za cenu obrovských obětí.

Proč měla být armáda připravena na válku až 1940?

V průběhu našeho popisu situace jsem se již zmínil, že linie měla být dokončena v roce 1940. To souviselo s odhadem prezidenta Beneše, který vojáky informoval, že pravděpodobně v tomto roce bude Německo připraveno na válku. Jak známo, my jsme šanci nedostali a ostatně i válka vypukla v r. 39. Že by se Beneš mýlil?

Je třeba si uvědomit, že i vůdce SSSR Stalin odhadoval vypuknutí války v Evropě v létech 40–41 s tím, že SSSR se připojí na tu stranu, která nabídne více, v roce 1942–43. I z těchto důvodů se nerozpakoval provést v r. 1937 velkou čistku v Rudé armádě, protože předpokládal, že na vycvičení nových důstojníků má dost času. Že by se i tento protřelý politik ve svém odhadu mýlil?

Ve skutečnosti měli oba pravdu, protože jeden zásadní fakt odhadnout nešlo. Díky Mnichovu a naší kapitulaci získalo v březnu 1939 Německo vybavení pro postavení 40 divizí, což znamenalo přes třetinu celého wehrmachtu. Získalo taky kolem půl tisícovky tanků vcelku slušné kvality, ostatně, třetina tanků, které zničily Francii, byly původně tanky československé. Právě tento fakt nikdo neodhadl a právě toto zcela zásadně změnilo dosavadní relativní slabost Německa, které najednou bylo schopno postavit armádu silnější, než Francie. A právě proto mohlo s válkou začít už v roce 1939. Bez obsazení ČSR a získání naší nepoškozené výzbroje by nic takového nebylo možné.

Jaké by to tedy bylo?

Poté, co jsme si v rámci možností podrobně ujasnili výchozí situaci, zkusme si nyní odpovědět na ony tři otázky:

1. Měli jsme se bránit?
2. V případě obrany, jak by ta „Mnichovská válka“ vlastně dopadla?
3. Jaký by naše osamocená válka měla vliv na pozdější evropskou politiku a případné vypuknutí Druhé světové války?

Tu první z nich si ponechme až na úplný závěr, nejprve zvažme, jak by asi mnichovská válka dopadla.

Jak jsme si řekli, Německo mělo v září 38 zásadní problém, neboť jeho válečný plán na konflikt s Československem se nedal ideálně použít. Problém ale bylo, že stejně na tom byla i ČSR. Naše strategie byla postavena na fatální součinnosti s Francií a ta tu najednou nebyla. Jakkoliv generál Krejčí, vrchní velitel naší armády, zprvu doporučoval se bránit, ve chvíli, kdy bylo známo, že hrozí i konflikt s Polskem a Maďarskem, realisticky konstatoval, že ČSR takovou válku nemůže vyhrát.

Adolf Hitler požadoval zničení ČSR ve 4 dnech, což později prodloužil na osm dní, deset až nakonec na dva týdny. Jakkoliv se současné odhady různí, většina historiků se shoduje, že ČSR by se dokázala bránit déle, pravděpodobně 3–4 týdny. Osobně bych si tipnul na onen delší čas, zvláště pokud by naše armáda dokázala postupně ustupovat na Slovensko a i nadále si zachovávala schopnost pokračovat v odporu.

Problém ovšem spočívá v tom, že jakkoliv by se ČSR dokázala celkem úspěšně bránit a způsobit protivníkovi těžké ztráty, nikdo zatím nedokázal najít nějakou byť minimální možnost, jak by se taková válka dala vyhrát.

Jedině Jan Drnek nastínil ve svém díle zajímavou eventualitu, kdy po útoku Polska je toto napadeno SSSR, německá generalita si uvědomí nebezpečí vzniku války se Sovětským svazem, odstraní Hitlera a uzavře s ČSR mír.

Pokud pomineme další, poněkud fantastické Drnkovy nápady jako operaci Levý hák, kdy se podaří zničit 14. armádu a obchvatem podél břehu Dunaje tuto obklíčit, dobýt Vídeň atd., tak je faktem, že toto byla asi jediná byť málo pravděpodobná možnost, jak by ČSR mohla uspět.

Mnozí zastánci odporu tvrdí, že na stranu ČSR by se postupně přiklonila mezinárodní veřejnost a ČSR by nezůstala sama, že v případě úspěšného odporu by i Francouzi využili situace a pokusili se Německo zničit. Osobně si to nemyslím. Západní veřejnost byla naprosto ochromena pacifismem a byla ochotna učinit jakékoliv ústupky za cenu cizích obětí, jen aby se vyhnula válce. V případě nepřijetí mnichovského diktátu by ČSR byla označena za viníka války, který místo aby přijal solidní podmínky a garance, jenom dělá problémy. Jen těžko bychom v očích západní veřejnosti získali nějaké větší sympatie.

Jeden z našich letců z Anglie kdysi vzpomínal, že k Čechoslovákům měli Angličané mnohem lepší vztah, než k Polákům. Prý to bylo způsobeno tím, že zatímco u Čechoslováků byla oceňována oběť pro mír, Poláci byli vnímáni jako ti, kvůli kterým musela Anglie vstoupit do války. Pokud takto skutečně uvažovali průměrní Angličané navzdory prokázané Hitlerově věrolomnosti, nelze očekávat, že by uvažovali jinak v situaci, kdy by ještě žádnou neprokázal.

Je totiž třeba si uvědomit, že Chamberlain skutečně věřil v Mnichovskou dohodu a Německo-britskou deklaraci, kterou v Mnichově podepsal. Jeden z význačných členů parlamentu mu po návratu sdělil, že Mnichovu rozumí jako získání času na to, aby se mohla Británie lépe vyzbrojit. Chamberlain na to reagoval naprosto šokovaně: „Copak to nechápete? Přivezl jsem mír!“

Ano, ten blázen tomu opravdu věřil a také až do března 1939 se míra britského zbrojení zásadně nezměnila. Až porušení Mnichovské dohody všem otevřelo oči, takže pochopili, že uzavírat s Hitlerem gentlemanské dohody (na cizí úkor) jednoduše nelze. Až od této chvíle se zbrojení v Británii rozjelo na plné obrátky.

Proto se domnívám, že ve válce s nacistickým Německem bychom zůstali sami, stejně jako ve Španělsku by se u nás hlásili dobrovolníci, ochotní bojovat s nacismem. Problém je, že na rozdíl od španělské války by ta naše trvala příliš krátce, nebyl by čas je vycvičit, zorganizovat atd.

Další často diskutovanou otázkou je pomoc ze SSSR. Je nesporné, že SSSR hrál především svoji vlastní politiku, takže nelze očekávat, že by se v situaci, kdy by se ČSR stala tím zlým zlobivým chlapcem, kvůli němuž vypukla válka, nějak přetrhl. Nicméně, dá se přeci jen nějaká pomoc očekávat, byť pravděpodobně spíše symbolická. Na Podkarpatské Rusi by přistály sovětské stíhačky I-16 a bombardéry SB-2, což byly v podstatě naše B-71, které jsme zakoupili. Bylo by nutné motory upravit na používání našeho paliva Biboli, které bylo odlišné od sovětského, protože dovoz sovětského paliva by byl příliš komplikovaný, možná by se musely i vyměnit palubní zbraně.

Možná by SSSR poslal i nějaké pozemní jednotky, ale než ty by byly vpuštěny přes Rumunsko a přešly přes Slovensko, tak by pravděpodobně válka skončila. Ostatně, i jejich množství by pravděpodobně bylo symbolické. Stejně jako ve Španělsku Stalin ani tak netoužil po porážce fašismu, jako spíše o udržování konfliktu, vyzkoušení své techniky a samozřejmém výdělku z prodeje zbraní.

Takže, sumární odpověď na to, jak by válka dopadla, zní — s největší pravděpodobností bychom prohráli. Je jenom otázkou, jaké ztráty bychom wehrmachtu způsobili a jak dlouho by Němcům naše zničení trvalo.

Jaký vliv by mnichovská válka měla na další vývoj v Evropě?

Je to paradoxní, ale právě tuto dle mne stěžejní otázku si téměř nikdo neklade. Podle mne přitom bez jejího zodpovězení nelze dospět k závěru, zda jsme se měli či neměli bránit.

Už tu bylo řečeno, že právě díky československým zbraním se Hitler dostal „do trháku“, který mu umožnil začít s válkou už v roce 1939.

Jeden malý detail ale ještě stále řečen nebyl. Někdy začátkem roku 1938 totiž tehdejší ministr hospodářství a prezident Říšské banky nacistického Německa Hjalmar Schacht varoval Hitlera, že Německo musí zpomalit zbrojení, protože jeho ekonomika další zátěž neunese. Je třeba říci, že Schacht byl v podstatě ekonomický génius, který vymyslel financování šíleného nacistického zbrojení a to metodou mnohem propracovanější, než je současné „kvantitativní uvolňování“.

Nebudeme zacházet do detailů, ale v podstatě šlo o letadlo, které dříve nebo později muselo narazit. Schacht si uvědomoval, že to bude mít devastující vliv na německé hospodářství. Hitler dokázal z nebezpečí krachu vyváznout jen díky anexi Rakouska a později ČSR a převzetí aktiv jejich národních bank.

Z těchto důvodů se nedomnívám, že by někdo na Západě dokázal ronit slzy pro ČSR, která si svou katastrofu zavinila sama, vždyť my jsme jí vyjednali záruky…

Samozřejmě, další vývoj by zásadně záležel na tom, jak dlouho by ČSR odolávala a jaké ztráty by wehrmacht utrpěl. Pokud by se ČSR zhroutila rychle a během dvou týdnů bylo po všem, dějiny by se asi ubíraly velmi podobnými cestami, jak je známe. Jenže toto není příliš pravděpodobné, daleko spíše by wehrmacht sice zvítězil, ale za cenu velkých ztrát na životech i technice. Znamenalo by to, že Německo by nebylo připraveno na další válku v roce 1939, ale dost možná ani v roce 1940. Pokud by vůbec dokázalo ještě zbrojit.

Pomiňme teď fakt, že z důvodů msty by u nás Němci rozpoutali peklo, ve srovnání s kterým by Protektorát vypadal jako vlastně humánní režim. Polský Generální gouvernement by asi tak nějak odpovídal tomu, k čemu by došlo. Jakékoliv ohledy by šly stranou i proto, že vzhledem k zničení průmyslu by se Němci nemuseli ohlížet na zbrojní potenciál našich zemí. Problém ovšem je, že na Západě by na podobné zacházení bylo nahlíženo jako na důsledek toho, že ti pyšní Čechoslováci neposlechli, tudíž dobře jim tak. Asi bychom se nedočkali příliš soucitu.

A kdyby jenom to. Pokud by nakonec došlo k další světové válce, která by po různých peripetiích nakonec dovedla Západ k vítězství, byla by vůbec obnovena ČSR? A v jakých hranicích? Stačí v tomto kontextu připomenout peripetie a zoufalou snahu prezidenta Beneše o oduznání Mnichova, kvůli kterému musel zemřít Heydrich i naši parašutisté, až se konečně Britové nechali přesvědčit. A to jsme my, Čechoslováci, byli „ti hodní“, kteří se podrobili diktátu velmocí. Co by se dělo ve chvíli, kdybychom byli „ti zlí“? K čemu bychom se pak odvolávali?

Vůbec už nemluvím o jisté fantasmagorické noční můře, kdy by se případně s ohledem na horečné sovětské zbrojení podařilo Hitlerovi přesvědčit Západ, že nikoliv on, ale tam na východě je ten pravý protivník. Upřímně řečeno, na něco takového by západní veřejnost i politici slyšeli opravdu rádi. Hitler by neporušil Mnichovskou dohodu, protože by nebylo co porušit, a byl by stále ten respektovaný partner k jednání. Že se k Čechoslovákům a Židům chová jako zvíře? No nikdo není dokonalý…

Taková představa je sice šílená, ale pokud by nedejbože nastala, nějaký český národ a obnova ČSR by opravdu bylo to poslední, co by v Evropě někoho zajímalo. Stali bychom se prostě takovou „collateral damage“, s níž je nutné se smířit, protože svět holt není ideální.

Přiznejme si ještě jednu věc — je prostou pravdou, že Druhá světová válka pro nás v podstatě skončila dobře. Ano, je to cynická úvaha, ale za cenu nějakých čtyř stovek tisíc obětí (z nichž byla většina židovské krve) jsme se zbavili velmi problematické národnostní menšiny, získali jsme předmnichovské hranice a náš průmysl dokonce ani nebyl zasažen zdaleka tak drtivě, jako v okolních zemích. Ne, nechci bagatelizovat oběti, snižovat jejich hrdinství. Naopak, nesmírně si všech vážím. Ale je třeba na rovinu říci, že některé národy postihla ta strašná válka daleko více.

V tomto kontextu je tedy velkou otázkou, zda ony alternativní dějiny s mnichovskou válkou nabízejí lepší alternativní budoucnost pro poraženou ČSR. Ano, v každé i beznadějné válce existuje jiskřička šance na vítězství. Bohužel, já ji v tom roce 1938 nevidím.

Měli jsme se bránit?

Dostáváme se k poslední otázce, která je ovšem často kladena jako první. Bez výše uvedeného možná zdlouhavého textu by ale její zodpovězení nebylo možné. Věřím, že obrana ČSR v roce 1938 byla možná, že by armáda kladla hrdinný odpor a agresorovi by bylo puštěno žilou. Nemám žádných pochyb, že naši vojáci by se rvali jako lvi.

Domnívám se ale, že bez naděje na vítězství a především s vědomím všech rizik našeho označení za agresory a nebezpečí ztráty jakýchkoliv ohledů Západu vůči nám, z tohoto důvodu se prezident Beneš asi přeci jen rozhodl správně. Ne proto, že bychom krváceli a naše města by byla zničena. Ne proto, že by obětovalo svůj život daleko více našich lidí. Ale proto, že — jak správně Beneš konstatoval — hrozilo zničení našeho národa. Vymazání z mapy.

Přes to všechno se tuto pravdu zdráhám přijmout. Protože škody na národní hrdosti jsou dost možná nejen pro nejbližší budoucnost nevratné.

Psal PT (s vlkovými dodatky) zde a zde

Článek vyšel na svobodny-svet.cz