EpShark

[Autor: Ludwig von Mises, Svoboda a vlastnictví a jiné eseje]

Téměř universálním názorem vyjadřovaným v těchto dnech je to, že ekonomické krize současnosti značí konec kapitalismu. Kapitalismus údajně selhal, prokázal se neschopným řešit ekonomické problémy, a tak lidstvo nemá jinou alternativu, jestliže má přežít, než přejít k plánované ekonomice, k socialismu. 

Svoboda a vlastnictví od Ludwiga von Misese jako kniha

Jde stěží o novou myšlenku. Socialisté vždy zastávají názor, že ekonomické krise jsou nevyhnutelným důsledkem kapitalistických metod produkce, a že není jiná možnost, jak eliminovat ekonomické krise, než přechod k socialismu. Jestliže jsou tato tvrzení dnes vyjadřována důrazněji a vyvolávají větší veřejnou odezvu, tak to není, protože současná krise je větší nebo delší, než její předchůdkyně, ale primárně proto, že dnešní veřejný názor je mnohem silněji ovlivněn socialistickými pohledy, než tomu bylo v předchozích dekádách.    

Když ještě neexistovala žádná ekonomická teorie, existovala víra, že kdokoliv má moc a byl určen ji použít, mohl vykonat všechno. V zájmu jejich duševní pohody a s výhledem k jejich odměně v nebesích, byli vládci napomínáni svými kněžími ke zdrženlivému používání své moci. Také nebylo otázkou, jaké limity základních podmínek lidského života a produkce omezují tuto moc, ale spíše byly tyto považovány za bezmezné a všemocné ve sféře společenských záležitostí.  

Základy společenských věd, práce velkého množství velkých vzdělanců, z nichž David Hume a Adam Smith jsou nejvýznačnější, tuto koncepci zničila. Jeden objevil, že společenská síla je duševní a ne (jak bylo předpokládáno) materiální a v hrubém smyslu slova přirozená. A tak byla uznána nutná soudržnost v rámci tržního fenoménu, kterou je moc neschopna rozbít. Zjistilo se také, že působí ve společenských záležitostech něco, co nejmocnější nemohou ovlivnit, a čemu se musí sami přizpůsobit, stejně jako se museli přizpůsobit zákonům přírody. V historii lidského myšlení a vědy není většího objevu. 

Jestliže se někdo odchýlí od rozpoznaných zákonů trhu, ekonomická teorie ukazuje právě to, jaký druh situace povstane ze zásahů síly a moci v tržním procesu. Izolovaná intervence nemůže dosáhnout zdárného konce toho, o co autoritáři usilovali svým nařízením a musí vést k následkům, které jsou nevhodné z hlediska autoritářů. I z hlediska autoritářů samotných intervence je nesmyslná a škodlivá [nutno říci, že pokud chtějí autoritáři škodit, tak tento závěr není až tak pravda, pozn. překladatele]. Vycházeje z tohoto postřehu, jestliže někdo chce uspořádat tržní aktivity podle závěrů vědeckého myšlení - a my přemýšlíme o těchto věcech, nejen protože hledáme znalosti pro ně samé, ale také proto, že chceme uspořádat naše aktivity, tak abychom mohli dosáhnout cílů, po kterých toužíme - musí nevyhnutelně dojít k odmítnutí takových intervencí jako nadbytečných, zbytečných a škodlivých, názor, který charakterizuje liberální učení. Není to tím, že liberalismus chce povznášet hodnotové soudy nad vědu; chce vzít z vědy kompas pro tržní aktivity. Liberalismus využívá výsledky vědeckého výzkumu ve snaze vystavět společnost [spíše nechat se vystavět společnost dle svého, pozn. překladatele] takovým způsobem, že bude schopna uskutečnit záměry, které jsou zamýšleny k realizaci, co možná nejefektivněji. Politicko-ekonomické strany se neliší od konečného cíle, o který se snaží, ale liší se prostředky, které chtějí použít, aby dosáhli svých obecných cílů. Liberálové jsou toho názoru, že soukromé vlastnictví výrobních faktorů je jedinou cestou, jak vytvořit blahobyt pro všechny, protože považují socialismus za nepraktický, a protože věří, že systém intervencionismu (který je dle názoru jeho advokátů mezi kapitalismem a socialismem) nemůže dosáhnout cílů jeho zastánců.     

Liberální pohled se střetl s hořkou opozicí. Ale oponenti liberalismu nebyli úspěšní v podkopání jeho teoretických základů ani v podkopání praktické aplikace této teorie. Nesnažili se sami bránit proti drtivé kritice, kterou liberálové pozdvihli proti jejich plánům pomocí logického vyvrácení důkazů; místo toho se uchýlili k vytáčkám. Socialisté se považují sami za vyjmuté z této kritiky, protože marxismus prohlásil dotazy ohledně organizace a účinnosti socialistického společenství za heretické; pokračovali ve své lásce k socialistickému státu budoucnosti jako nebi na zemi, ale odmítali se angažovat v diskusích o detailech jejich plánů. Intervencionisté si vybrali jinou cestu. Argumentovali, na nedostatečných základech, proti universální platnosti ekonomické teorie. Nejsouce v pozici diskutovat ekonomickou teorii logicky, nemohli se odkazovat na nic jiného než nějaký "morální patos", o kterém hovořili v pozvánce k zakládající schůzi "Spolku pro sociální politiku" (Vereins für Sozialpolitik) v Eisenachu. Proti logice nasadili moralizování, proti teorii emocionální předsudky, proti argumentaci odvolávání se na vůli státu. 

Ekonomická teorie předpověděla efekty intervencionismu a státního a obecního socialismu přesně tak, jak se staly. Všechna varování byla ignorována. Po 50 nebo 60 let byly politiky evropských zemí antikapitalistické a antiliberální. Před více než 40 lety Sidney Webb (lord z Passfiledu) napsal: "...dnes může být celkem nárokováno, že socialistická filosofie dneška je, vědomé a explicitní prosazování principů sociální organizace, které již byly z velké části nevědomky přijaty. Ekonomická historie století je téměř kontinuálním záznamem pokroku socialismu." (Cf. Webb, Fabian Essays in Socialism... Ed. by G. Bernard Shaw (American ed. edited by H. G. Wilshire. New York: The Humbolt Publishing Co., 1891), str. 4). To bylo na začátku tohoto vývoje a bylo to v Anglii, kde liberalismus byl po nejdelší dobu schopen zadržovat antikapitalistické ekonomické politiky. Od té doby udělaly intervencionistické politiky velký pokrok. Obecný obraz dneška je, že žijeme ve věku, v kterém vládne "nucená ekonomika" - jakožto předstupeň požehnaného přicházejícího socialistického kolektivního uvědomění.

Nyní, protože vskutku to, co ekonomická teorie předpověděla, se stalo, protože plody antikapitalistických ekonomických politik vyplynuly na světlo boží, je slyšet křik ze všech stran: toto je úpadek kapitalismu, kapitalistický systém selhal!

Liberalismus nemůže být domněle odpovědný jakkoliv za instituce, které dnes dávají dnešním ekonomickým politikám svůj charakter. Byl proti znárodňování a převedení projektů pod kontrolu měst, které se dnes sami ukazují býti katastrofickými pro veřejný sektor a jsou zdrojem špinavé korupce; byl proti obhajobě ochrany těch, co chtějí pracovat, a proti poskytnutí státní moci k dispozici odborům, proti podporám v nezaměstnanosti, které učinily nezaměstnanost permanentním a universálním fenoménem, proti sociálnímu pojištění, které učinilo z pojištěnců skuhraly, ulejváky a neurasteniky, proti clům (a tím implicitně proti kartelům), proti omezování svobody žít, cestovat anebo studovat, kde se komu líbí [přirozeně se souhlasem vlastníků daného majetku, pozn. překladatele], proti nadměrnému zdanění a proti inflaci, proti zbrojení, koloniálním akvizicím, proti útlaku menšin, proti imperialismu a proti válce. Liberalismus se neústupně postavil na odpor proti politikám konzumujícím kapitál. A liberalismus nevytvořil ozbrojené síly politických stran, které čekají na vhodnou příležitost začít občanskou válku. 

Linie argumentů, která míří svá obviňování kapitalismu za některé z těchto věcí, je založena na názoru, že podnikatelé a kapitalisté již nejsou liberálové, ale jsou intervencionisty a etatisty. Tento fakt je správný, ale závěry, které z toho chtějí lidé vyvodit, míří špatným směrem. Tyto dedukce pochází ze zcela neudržitelného marxistického pohledu, že podnikatelé a kapitalisté chránili své speciální třídní zájmy pomocí liberalismu během doby, kdy kapitalismus vzkvétal, ale nyní, v pozdní a úpadkové fázi kapitalismu, je chrání pomocí intervencionismu. Toto je považováno za důkaz, že "nucená ekonomika" intervencionismu je historicky nutnou fází kapitalismu, v které se dnes nacházíme. Ale pojetí klasické politické ekonomie a liberalismu jako ideologie (v marxistickém smyslu slova) buržoasie je jednou z mnoha zdeformovaných technik marxismu. Jestliže podnikatelé a kapitalisté byli liberálními mysliteli okolo roku 1800 v Anglii a intervencionistickými, etatistickými a socialistickými mysliteli okolo roku 1930 v Německu, důvodem je to, že podnikatelé a kapitalisté byli také uchváceni převládajícími idejemi doby. V roce 1800 ne méně než v roce 1930 měli podnikatelé své speciální zájmy, které byly chráněny intervencionismem a poškozováni liberalismem.

Svoboda a vlastnictví od Ludwiga von Misese jako kniha

Dnes jsou velcí podnikatelé často nazýváni "ekonomickými vůdci". Kapitalistická společnost nezná žádné "ekonomické vůdce". V tomto ohledu leží charakteristický rozdíl mezi socialistickými ekonomikami na jedné straně a kapitalistickými ekonomikami na druhé straně: v těch druhých podnikatelé a vlastníci faktorů produkce nenásledují žádné vůdcovství, ledaže trh. Zvyk nazývat průkopníky velkého podnikání jako ekonomické vůdce již dává nějakou indikaci, že dnes není neobvyklý případ, že někdo dosáhne této pozice ne ekonomickým úspěchem, ale spíše jinými prostředky.

V intervencionistickém státu není již více rozhodujícím činitelem důležitosti pro úspěch podnikání to, že podnikatelská činnost postupuje takovým způsobem, že potřeby spotřebitelů jsou uspokojovány nejlepším a nejméně nákladným způsobem; je důležitější, že někdo má "dobré styky" s řídícími politickými klikami, že intervence přispívají k výhodám a nikoliv nevýhodám daného podnikání. O několik marek navíc celní ochrany pro výstup produkce podnikání, o několik méně marek celní ochrany pro vstupy do výrobního procesu můžou pomoci podnikání více než největší prozíravost v provozování podnikání. Podnikání může běžet dobře, ale může upadnout, jestliže neví, jak ochránit své zájmy v úpravě celního tarifu, ve mzdových vyjednáváních před arbitrážními výbory a v řídících odděleních kartelů. Je mnohem důležitější mít "konexe" než produkovat dobře a levně. Následkem toho lidé, kteří dosáhnou vrcholu v takovém podnikání, nejsou těmi, kteří vědí jak zorganizovat činnost a dát produkci směr, který tržní situace vyžaduje, ale spíše to budou lidé, kteří jsou v dobrém postavení jak "nad" tak "pod" lidmi, kteří znají jak vycházet s tiskem a politickými stranami, speciálně s radikály tak, že jejich jednání nezapříčiní žádný útok. To je skupina generálních ředitelů, kteří jednají více s federálními hodnostáři a vůdci stran, než s těmi, od kterých kupují nebo s těmi, kterým prodávají.

Protože mnoho podnikání závisí na politické přízni, ti co provozují takové podnikání, musí politikům přízeň oplatit. V současnosti zde není žádný velký podnik, který by nemusel utratit pozoruhodné sumy za transakce, které byly od počátku jasně neziskové, ale které i přes očekávané ztráty, musely být uzavřeny z politických důvodů. Ani se nezmiňujíce o příspěvcích na neobchodní účely - volební fondy, veřejné sociální instituce a podobně.

Síly vedoucí směrem k nezávislosti ředitelů velkých bank, průmyslových koncernů a akciových společností na akcionářích se uplatňují silněji. Tyto politicky urychlené "tendence velkého byznysu k socializaci sebe sama", to je pro sledování jiných zájmů, než jsou ohledy "na nejvyšší možný výnos pro akcionáře", určených managementem podniků, ty jsou vítány statistickými spisovateli jako známka již mizejícího kapitalismu (Cf. Keynes, "The End of Laisser-faire," 1926, see, Essays in Persuasion (New York: W. W. Norton & Co., Inc., 1932), str. 314-315). Během reformy německého upisovacího práva, bylo dokonce učiněno právnické úsilí vymanit zájmy a blahobyt podnikatelů, jmenovitě "jeho ekonomické, právní a společenské ocenění a trvalou hodnotu a jeho nezávislost z vlivu proměňující se většiny měnících se akcionářů" (Cf. Passow, Der Strukturwandel der Aktiengeslschaft im Lichte der Wirtschaftsenquente, (Jena 1939), str. 4), tedy povýšit ho nad akcionáře.

S vlivem státu za zády a s podporou načisto intervencionistického veřejného mínění, vůdcové velkého podnikání se dnes cítí silní ve vztahu k akcionářům tak, že věří tomu, že nemusí brát ohledy na jejich zájmy. Ve svém provozování společenského podnikání v těch zemích, v kterých etatismus se drží nejmocněji vlády - pro příklad v nástupnických státech po staré Rakousko-uherské říši - jsou tak přezíraví k ziskovosti jako ředitelé veřejných podniků. Výsledkem jsou krachy. Teorie, která byla rozvinuta, říká, že tyto podnikání jsou příliš velké, aby byly řízeny s ohledem na zisk. Tento koncept je mimořádně oportunistický, když je výsledkem provozování podnikání pod zásadou vzdání se zisku, bankrotem tohoto podnikání. Je oportunní, protože v tomto momentu stejná teorie požaduje intervenci státu na podporu podnikání, která jsou příliš velká, aby jim bylo dovoleno padnout.

Je pravdou, že socialismus a intervencionismus ještě neuspěly v kompletní eliminaci kapitalismu. Kdyby uspěly, my Evropané bychom, po staletích prosperity, znovu objevili, co znamená hlad v masovém měřítku. Kapitalismus je pořád dosti významný, aby vznikaly nová odvětví průmyslu a ty, které jsou již etablovaná, zlepšují a expandují své vybavení a operace. Všechen ekonomický pokrok pramenil a bude pramenit z přetrvávajícího kapitalismu v naší společnosti. Ale kapitalismus je vždy obtěžován intervencionismem vlády a musí platit jako daně pozoruhodnou část svých zisků, aby mohl uhradit podřadnou produktivitu veřejných podniků.

Krize, kterou svět v současnosti trpí, je krizí intervencionismu a státního a obecního socialismu, ve zkratce jde o krizi antikapitalistických politik. Kapitalistická společnost je vedena hrou tržního mechanismu. V této záležitosti není sporu. Tržní ceny vedou nabídku a poptávku ke shodě a určují směr a rozsah produkce. Právě z trhu kapitalistická ekonomika bere svůj důvtip. Jestliže je funkce trhu jako regulátora produkce vždy zmařena ekonomickými politikami natolik, že se tyto politiky snaží určit ceny, mzdy a úrokové míry namísto ponechání na trhu, aby je určil, potom se krize nepochybně rozvine.

Článek vyšel na bawerk.eu