30. 4. 2014
Existuje klišé, podle kterého jsou Francouzi geneticky proti klasickému liberalismu a tržní ekonomice. To ale nebyla vždycky pravda. Na konci 19. století a začátku 20. století většina francouzských politiků a byrokratů připouštělo, že stát je neefektivní a měl by být tak malý, jak je to jen možné. Socialisté jako Pierre Joseph Proudhon silně oponovali daním a velkému státu. Kritizovali jeho plýtvání a parasitizmus. V jeho Théorie de I’impôt (Teorie daní) publikované v roce 1861, Proudhon popsal zdaňování jako iluzi a tvrdil, že progresivní daň z příjmu je “joujou fiscal“ (daňová hračka), kterou používali takzvaní progresivci aby pobavili lidi. Opozice k dani z příjmu byla ve Francii tak silná, že byla tahle daň jasně odmítnuta a dokonce vyvolala pobouření. Libertariánský politik a ekonom Yves Guoyot tvrdě oponoval dani z příjmu a udělal hodně pro obhajobu svobody. V roce 1898 napsal“Les tribulations de M.Faubert“ (Trápení pana Fauberta), ve kterých varoval před nebezpečím daně z příjmu pro svobodu a prosperitu. Daň z příjmu se poprvé objevila ve Francii v roce 1914 (až po Spojených státech!), spolu s válkou a úpadkem Francouzské školy politické ekonomie.
Jak je to možné, že mají Francouzi takovou státní mentalitu? Války na jedné straně byli velice zodpovědné za růst všemohoucího státu. Na druhé straně po druhé světové válce komunistická strana získala vliv: ve volbách v roce 1945 obdržela víc jak 25 procent hlasů a v roce 1976, strana získala nejvíc starostů ve Francii. Průzkum z roku 2013 ukázal, že 80 procent Francouzů neschvaluje kapitalistický systém a 25 procent si myslí, že Francie by se měla zříci kapitalismu.
Žádné pro-tržní reformy
Byli jsme svědky politiky setření ve Francii za poslední dekádu. Ale pro koho? Odpověď je jednoduchá: setření pro veřejnost a utrácení pro stát. Veřejné výdaje stále rostou, i když pomaleji než v minulosti. A daně taky stále rostou.
Tabulka: daně a vládní výdaje ve Francii, zdroj: INSEE
Mezi roky 2011 a 2013, bylo zavedeno 84 nových daní. V roce 2011 se zvýšili daně o 16,2 miliard euro, v roce 2012 o 19,3 a v roce 2013 22,1 miliard euro.
V roce 1974, bývalý Francouzský prezident Valéry Giscard D’Estaing řekl: “jakákoliv daňová sazba nad 40 procent je socialismus”, V roce 2013 vzrostlo daňové břemeno na 46,2 procent. Ale navzdory této bláznivé fiskální politice, Francouzští ekonomové, kteří jsou spíše etatisté a keynesiánci ignorují Lafferovu křivku a neefektivitu daní.
Místo toho aby připustili katastrofální dopad daní na akumulaci kapitálu a ekonomický růst, byli jsme svědky debaty o zdanění práce a kapitálu. Vskutku někteří ekonomové jako například Thomas Piketty nesprávně tvrdí, že ve Francii je práce zdaňována víc jako kapitál. To ukazuje jak je tato debata odtržená od reality.
Pascal Salin, ekonom patřící k rakouské škole, demonstruje oproti Pikettovi, že příjem z kapitálu je mnohem víc zdaňovaný, než příjem z práce. Avšak nikdo se nestará o přílišné daňové zatížení kapitálu, protože si myslí, že to znamená zdaňovat bohaté a ti co jsou inspirování keynesiánstvím, si myslí, že spotřeba a ne kapitál jsou zdrojem ekonomického růstu.
Ale stejně jako vytápění tím, že si spálíme vlastní nábytek, není dobrý způsob jak si ohřát domov, není redukce množství kapitálu nejlepší cestou jak vytvořit hospodářský růst! Jak napsal Ludwig von Mises:
Základní esencí keynesiánství je naprostá neschopnost porozumět roli úspor a akumulace kapitálu při zvyšování blahobytu.
Daňová zátěž vysvětluje do velké míry, proč je ve Francii nedostatek kapitálu. Ale všechny problémy nejsou způsobeny jenom daněmi. Další problém, který omezuje ekonomickou aktivitu, je neustálý nárůst legislativy.
Dnešní Francouzi se musí řídit 400 000 různými regulacemi v 22 000 oddílech zákonů a 137 000 dekrety. Montesquieu ve svém čase řekl: “Zbytečné zákony oslabují ty nezbytné zákony”, ale zbytečné zákony, které vytvářejí nejistotu, také oslabují ekonomický růst. Když politikové nemůžou změnit realitu, vytvoří zákony, u kterých předstírají, že zlepší situaci.
Tabulka: nárůst legislativy ve Francii mezi roky 2003-2013, zdroj: Slate.fr
Jak jsme viděli, v posledních letech se ve Francii neuskutečnili žádné pro-tržní reformy. Po regionálních volbách v březnu 2014, se stal novým premiérem Manuel Valls. On reprezentuje pravé křídlo socialistické strany, ale rozhodně není žádným libertariánem. Když se podíváme do historie, zjistíme, že často levicové strany uskutečňovali pro-tržní reformy. Tak to bylo v případě nového Zélandu v roce 1980 s Davidem Langem, nebo do menší míry s Gerhardem Schröderem v Německu. Ale vypadá to velice nepravděpodobně, že Manuel Valls uskuteční nějaké pro-tržní reformy. Oznámil, že zredukuje korporátní daně, oseká další daně a vláda sníží veřejné výdaje o 50 bilionů (2,5 procenta HDP) v dalších 3 letech. To jsou pouze slova a přísliby o nesmělých reformách.
Louis Rouanet
Z anglického originálu přeložil Mike
Text vyšel na webu mises.org
Evropa zanikne, jestli se nezbaví pohrobků Bidena
Kam se vydává Evropa bez Trumpa?
Každá velmoc je nervózní, když se k jejím hranicím blíží jiná velmoc
Vidlák: Foltýn by mohl dělat Syrskému těžítko na rozkazy
Rozhodnutí soudu je stopka pro moji celostátní politickou kariéru, říká hejtman Martin Půta
Jiří Dolejš: Kdo chce, ať kritizuje NATO, ale ať neříká, že z něj vystoupíme – nemáme alternativu
Americkému prezidentovi jsme nenadávali, v EU máme silné slovo a Bruselu se nebojíme. | Tomáš Taraba
Politici na Slovensku si dělají z huby řiť. Na satiru začínají tlačit. Varovali mě, ať si dám pozor
Studio Svobodného přístavu: O svobodě (nejen) projevu s Gabrielou Sedláčkovou
Trýznivé zoufalství dohnalo spisovatele Stefana Zweiga a jeho ženu k něžné sebevraždě
Nový khaki deal na vyšší výdaje na obranu. Evropa dostala jedinečnou šanci se probrat
§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na webu epshark.cz reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§