EpShark

Do této balance za prvé nejsou započítány ztráty vzniklé tím, že Česká republika nevybírá celní poplatky za zboží k nám dovezené ze zemí mimo Unii, ty patří Unii.

Za druhé dotace z EU nás ve skutečnosti stojí miliardy korun. Dotace neplatí 100 procent nákladů dotovaných projektů a programů, obvykle je to mezi 50 a sedmdesáti procenty.

A ty projekty nejsou vždy v našem nejlepším zájmu, nepotřebujeme „Čapí hnízda“, akvaparky v každé vesnici a cyklostezky v každém městě. Ale polovinu jejich ceny musíme hradit my, náš stát, naše města a vesnice a naši podnikatelé. Nepotřebujeme pomáhat velkým a bohatým na úkor malých firem, které pomoc potřebují.

Náš rozpočet má dnes již asi 80 procent mandatorních výdajů, výdajů, které vláda musí hradit, ať chce, nebo ne. Mezi ně patří i naše příspěvky do Unie. Jen asi 20 procent z našeho rozpočtu může vláda vynaložit podle svého, na projekty a programy, které jsou (nebo by alespoň měly být) v našem nejlepším zájmu. A z těch musí zaplatit až polovinu nákladů na dotované projekty, aniž rozhoduje o tom, které to budou. O tom v konečné instanci rozhoduje Brusel.

Když tedy započítáme tyto náklady, jsme již dávno daleko většími plátci než příjemci, i když jsme přesvědčováni o opaku. A nejsme už pány svého rozpočtu. Tomu se říká „kreativní účetnictví“.

A nepočítám škody politické, ztrátu suverenity a peníze, z příspěvků evropských zemí, včetně ČR, utracené za programy, jako jsou na příklad ty na podporu Palestinců. Kdyby ty miliardy EUR, které již během posledních let dostali, byly využity v jejich skutečném zájmu, v jejich prospěch, mohla by už dávno Gaza být přepychovým rezortem a turistickou atrakcí a destinací. Dnes je zničeným městem rozvalin ovládaném teroristy a peníze z Evropy nejsou vynakládány na jeho obnovu a ve prospěch jeho obyvatel, ale na podporu teroristů, za zbraně a rakety odpalované na Izraelská města.

A podobně „účelně“ jsou utráceny další peníze, na financování problémů, které Unie a její vedoucí země způsobily a do kterých se lijí další a další prostředky. Jako problém migrace, o kterém nás sami představitelé Unie ujišťují, že poroste.

Jistě bude odchod z Unie něco stát. Ale nebude to zdaleka tolik, čím nám Unie a Eurohujeři vyhrožují. Ale na druhé straně cosi získáme, a nebude toho málo, když přestaneme Unii a její zbytečné programy platit. Hlubší a hlubší integrace znamená vyšší náklady EU a její větší kontrolu nad našimi rozpočty a další ztrátu suverenity.

A myslím, že je největší čas začít přemýšlet o tom, zda cena setrvání v Unii nebude daleko vyšší, než cena za odchod.

Tomáš Haas, FCB

Douška

Ve svém textu o nákladech setrvání v EU a vystoupením, jsem uvedl, že podstatnou část nákladu na naše členství tvoří ztráta příjmů z cel.

Bylo mi oponováno, že na clech nic netratíme

Zde je analýza příjmů z cel.

Zkráceně z cel za zboží, které do evropského celního prostoru vstoupí mimo maše území, nemáme nic. Clo zůstává z malé části zemi vstupu (asi 25 procent) a velká část „zbude“ na EU. Další pohyb zboží uvnitř evropského celního prostoru není zpoplatněn.

Česká republika má příjem jen ze zboží, které do Evropy vstoupilo u nás. Vzhledem k tomu, že přímo nesousedíme s žádnou nečlenskou zemí, a nemáme námořní přístavy, jedná se hlavně o zboží dopravené leteckými dopravci. Kolik ze cla, které naši celníci vyberou zůstane u nás a stane se částí příjmů státního rozpočtu, se dočtete v této analýze založené na údajích a číslech Ministerstva finací ČR.

Autorkou textu, ze kterého cituji, je Jana Urbanová, ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, O.P.S.

Analýza příjmu cla do státního rozpočtu ČR

v letech 2002 až 2013

V době, kdy ještě ČR nebyla součástí EU, bylo clo na našem území vyměřováno na základě platných sazeb uvedených v celním sazebníku, který vydávala vláda ČR.

Způsob vybírání cla již v té době upravoval zákon č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, spolu s prováděcími vyhláškami vydávanými Ministerstvem financí.

Suma cla vybraného na našem území připadala státnímu rozpočtu ve 100% výši až do roku 2003. Tuto skutečnost, spolu s vývojem v následujících letech znázorňuje tabulka č. 2. Z ní je také zřejmé, že rok 2004 byl vzhledem ke vstupu ČR do EU zlomový. Do dubna byla i nadále odváděna celá částka vybraného cla do rozpočtu ČR, od května se pak ČR začala dělit o vybrané clo s EU.

Samotný výběr cla zajišťují jménem EU její členské státy. Hospodaření s těmito nemalými příjmy však již spadá do kompetencí EU. Dle předpisů Evropské unie připadá 75 % z celkového objemu vybraného cla do rozpočtu EU, jako tzv. tradiční vlastní zdroj EU, a zbylých 25 % zůstává ve státním rozpočtu daného členského státu.

Vývoj odvádění vybraného cla v letech 2002 až 2013 do státního rozpočtu ČR a od května 2004 také do rozpočtu EU v konkrétních číslech znázorňuje níže zpracovaná tabulka č. 2. Z ní je patrné, že nejvyšší objem cla vybraného v ČR před vstupem do EU byl v roce 2003, konkrétně 10,2517 mld. Kč.

Po vstupu do EU se pak v roce 2008 promítl do výběru cla, který dosáhl výše 8,8148 mld. Kč, celosvětový ekonomický růst a sílící mezinárodní obchod s asijskými státy, především s Čínou. V této době však do státního rozpočtu ČR připadalo pouze již výše zmíněných 25 %, tzn. 2,2037 mld. Kč.

Celosvětová ekonomická krize, která v následujícím roce nastala, se odrazila také v poklesu výběru cla.

Dále je z této tabulky zřejmé, že se celková výše vybraného cla bezprostředně po vstupu ČR do EU snížila téměř na polovinu oproti létům do roku 2004.

Z porovnání celních příjmů vybraných do roku 2003 a po roce 2004 vyplývá, že vstup ČR do EU měl zásadní vliv na výši příjmů z cla.

Údaje uvedené v tabulce jsou zachyceny v následujícím grafu, který zobrazuje sumu vybraného cla v ČR (v mld. Kč) v letech 2002 až 2013, rozdělenou na část, která připadla státnímu rozpočtu ČR a na část, která byla odvedena do rozpočtu EU.

Konkrétně je výše cla, která je nyní odváděna do rozpočtu ČR v průměru o 84 % nižší oproti létům před vstupem do EU.

Lze tedy usuzovat, že význam cla, jako tradičního fiskálního příjmu do státního rozpočtu se výrazně snížil.

Tomáš Haas , FCB

Tomáš Haas je politický konsultant a publicista. Narozen v Praze. Emigroval v roce 1969 do Kanady, kde studoval historii a politologii. Působil jako konsultant v Kanadě a USA. Mezi léty 1991 a 1996 působil v Praze jako poradce primátora Hlavního města Prahy, několika ministrů a Úřadu vlády. Svými radami, jak tvrdí zlé jazyky, pomohl několika významným politikům na pohřebiště dějin. Potom se na několik let vrátil do Kanady a USA, kde opět působil jako nezávislý konsultant. Do republiky se definitivně vrátil roku 2005 a mezi lety 2005 až 2008 byl interním poradcem presidenta republiky, v letech 2009 — 2010 byl poradcem tehdejších předsedů vlády — Topolánka a Fischera.

Článek vyšel na svobodny-svet.cz