EpShark

Mýtus ultrapravicového antisemitismu

Nedávno jsem se na twitteru v souvislosti s debatou o rostoucím počtu útoků na Židy v Německu setkal s argumentem, že „90 % z nich je vedeno pravicovými extremisty“. Ponechám nyní stranou, že to číslo je vycucané z prstu. Nebudu se zabývat zjevnou korelací mezi rostoucím počtem antisemitských útoků a nelegální migrací, přestože k dramatickému nárůstu napadání Židů dochází právě po milionové přílivové vlně islámských ilegálních migrantů.

Ponechám stranou i to, že k útokům dochází v lokalitách, kde o takzvané pravicové extremisty moc nezavadíte. Je to tragédie, že 75 let po válce se Židé v Berlíně bojí chodit na ulici s jarmulkou, ale bohužel, to je realita dnešní Evropy. Kdo chce, ten to vidí, kdo nechce, ten odvádí pozornost. Faktem zůstává, že rostoucí vlna antisemitismu již několik let vede k obrovské vlně židovské emigraci do Izraele především z Francie, ale i z Norska či Švédska. A brzy to čeká i Německo.

To vše teď nechme stranou. Pro tuto úvahu je podstatný onen obrat „pravicový extremista“, kterým je v poslední době onálepkován skoro každý, kdo nesouhlasí s multikulturním obohacením Evropy. V tomto konkrétním případě tím byli nepochybně míněni neonacisté. Jenže tady je zásadní zádrhel. Slovo „neo“ znamená nový. Takže neonacista je z logiky věci někdo, kdo dnes znovu oživuje myšlenky nacismu. Jenže co má prosím pravice společného s nacisty? Podle Ottova slovníku jde o totalitní ideologii založenou na nacionalismu, rasismu, militarismu, antisemitismu a socialismu. Ano, socialismu. Také samotný název Hitlerovy strany NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, tedy Národně socialistická německá dělnická strana) jasně vyjadřoval vazbu na socialistickou ideologii a dělnické hnutí. Ostatně součástí jeho programu bylo také znárodňování velkokapitálu. Vskutku pravicová myšlenka. Jinými slovy nacisté nebyli nic jiného, než extrémní levičáci akcentující národní stát, rasovou nadřazenost a nenávist vůči Židům.

Od komunistů se vlastně lišili jen minimálně. Nenávist, násilí a pouliční bitky mezi nacisty a komunisty totiž nebyly způsobeny ani tak ideovými rozpory mezi nimi, jako spíš konkurenčním bojem. Obě politické frakce hlásaly svou verzi socialismu, usilovaly o moc a cílily na podobnou skupinu voličů. Podstatným rozdílem mezi nimi bylo jen to, že nacisté usilovali o nastolení nacionálního socialismu (řízeného z Berlína) a komunisté o internacionální socialismus (řízený z Moskvy). Podstatnou shodu naopak nacházely obě ideologie v antisemitismu, který byl už tehdy vlastní nejen nacistům, ale i komunistům. Když se to hodilo, byl antisemitismus využit i ve vnitrostranickém boji soudruhů proti soudruhům, jak ukázal třeba proces se Slánským.

A situace se od třicátých let vlastně až tak moc nezměnila. Když se dnes v ulicích střetávají holé lebky pod vlajkou Dělnické strany sociální spravedlnosti s neomarxisty z Antify, opět se nejedná o nic jiného, než o souboj dvou veskrze levicových frakcí, které ovšem jedna věc spojuje — otevřená nenávist k židovskému státu. Příbuznost obou socialistických ideologií je ostatně dokonale vidět právě ve sporu Palestiny s Izraelem.