Hitlerův socialismus

21. 7. 2018

ČÁST 1

Socialismus

Adolf Hitler, vůdce Třetí říše a zakladatel nacionálního socialismu, pojímal nacionální socialismus jako sloučení nacionalismu a socialismu (tj. vlastnictví výrobních prostředků státem). Ve své řeči k 20. výročí založení NSDAP z 24. února 1940 uvedl, že: "A ten [národní stát, pozn. autora] byl zde v tomto sále toho večera před dvaceti lety proklamován. Program nebyl ničím jiným než programem budování nové německé národní říše. Byly to teze povstání národa. A nosný prvek obsažený v této tezi byl, aby obě elementární síly doby - nacionalismus a socialismus - byly podrobeny nové definici a aby z této definice se obě teze slily v jednu. Obě myšlenky musely být přeformovány v jednu jedinou ideu a mohly být potom nositelkami nové síly; síly, která učiní Říši jednoho dne opět velikou, svobodnou a mocnou." [1]. Jinde přímo fýrer uváděl, že nacionální socialismus sjednotil dva nesmiřitelné tábory. Tyto dva tábory, které co nejvíce stály proti sobě a co nejostřeji se potíraly, musely být spojeny v novou jednotu [2]. Touto novou jednotou byl právě nacionální socialismus.

25 bodů čili program nacionálně socialistické německé strany práce (NSDAP) z roku 1920 měl mimo jiné následující požadavky: zrušení příjmu bez práce a přičinění, tedy zlomení úrokového otroctví; zestátnění všech dosud zprivatizovaných podniků (trustů); podíl dělníků na zisku velkých průmyslových podniků; vybudování rozsáhlého zajištění ve stáří; vytvoření zdravé střední třídy a její zachování, okamžitou komunalizaci velkoobchodů a jejich pronájem za výhodné ceny malým živnostníkům; národním potřebám přizpůsobenou pozemkovou reformu, vytvoření zákona o bezplatném vyvlastnění pozemku pro obecně prospěšné účely, zrušení úroku z pozemku a zabránění jakékoli spekulaci s půdou [3]. Historici M. Hughes a Ch. Mann uvádí, že ve 30. letech nacionálně socialistické hospodářství nejlépe charakterizuje termín hybridní a nelze jej považovat za v zásadě socialistické, ale klíčové oblasti měla vláda pod kontrolou [4]. Později však bylo hospodářství směřováno mnohem více k socialismu - viz dále.

Některé Hitlerovy argumenty bylo poměrně obtížné vyvrátit. Třeba zrovna Panzer IV.

Tak jako jiné formy socialismu, byl i Hitlerův nacionální socialismus ostře protikapitalistický. Berlínský zahraniční úřad vydal dne 27. července 1939 memorandum, ve kterém se praví, že: "Nehledě na veškeré rozdíly ve světovém názoru, je pro ideologii Německa, Itálie a Sovětského svazu jedna věc společná: odpor ke kapitalistickým demokraciím. My ani Itálie nemáme nic společného se západním kapitalismem. Proto by se nám zdálo paradoxní, kdyby Sovětský svaz jakožto socialistický stát stál na straně západních demokracií." [5]. V západních demokraciích té doby byl kapitalismus (soukromé vlastnictví výrobních faktorů) přece jen více rozšířen než v dnešní době a pro Hitlera tak byly tyto demokratické země ztělesněním kapitalismu. V projevu k dělníkům zbrojovky Borsigwerke v Berlíně dne 10. prosince 1940 uvedl, že: "V těchto zemích [Anglie a Francie, pozn. autora] vládne ve skutečnosti kapitál, tj. konec konců skupina několika set lidí, kteří vlastní nezměrná jmění a kteří jsou následkem zvláštní konstrukce státního života více méně nezávislí svobodní. Ti říkají: "Zde máme svobodu" a myslí tím především volné hospodářství a volným hospodářstvím rozumějí svobodu kapitál nejen získávat, nýbrž především kapitál opět volně používat. Tedy: Být bez jakéhokoliv státního, tj. národního dozoru, jak při získávání, tak i při používání kapitálu. To je ve skutečnosti obsahem pojmu této svobody." [6]. Dále tvrdil, že ve světě kapitalistické demokracie zní nejdůležitější hospodářská zásada takto: "Lid je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro kapitál. Tuto zásadu jsme obrátili: Kapitál je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro národ!" [7]. V "Mein Kampfu" se Hitler vyjádřil v tom smyslu, že kapitál se měl starat jen o to, aby zůstal služebníkem státu a aby si nenamlouval, že je pánem národa. Přičemž toto stanovisko se mělo držet dvou mezních linií: zachování životaschopného národního nezávislého hospodářství a zajištění sociálních práv zaměstnanců [8].

Dále Hitler pokračoval, že: "Základem všeho je národ. Všechno ostatní je jenom prostředkem k cíli. Nedovede-li hospodářství lid uživit a šatit, pak je to hospodářství špatné. A je naprosto lhostejné, řekne-li mi několik lidí: "Pro mne je to hospodářství dobré, znamenité, moje dividendy jsou skvělé." To přiznávám. Mne však dividendy vůbec nezajímají. Zde jsme vytyčili meze. Ihned se pak řekne: "No, vidíte, to je právě to. Terorizujete svobodu." Ano terorizujeme svobodu, když se kořistí na útraty pospolitosti a je-li to nutné, pak ji dokonce i odstraňujeme." [9]. Tomuto kořistění se mělo bránit tím, že 6 % zisku na dividendy mělo stačit a z toho se ještě měla odnímat polovina a o zbytku bylo nutno dokázat, že je opět uložen v zájmu národní pospolitosti. Znamenalo to, že jednotlivec nebyl dle fýrera oprávněn naprosto svobodně vládnout tím, co muselo být použito v zájmu národní pospolitosti. Disponoval-li, tím sám rozumně bylo to v pořádku. Jestliže tím však rozumně nedisponoval, pak měl zasahovat nacionálněsocialistický stát [10]. Co je rozumné určuje samozřejmě fýrer, či jeho suita a jimi pověření podřízení. Přičemž je zřejmé, že slovo rozumně bude mít pro různé lidi různý obsah. Totéž se mělo týkat přirozeně i půdy. Ve svém stranickém prohlášení o postoji NSDAP k lidu venkovskému a zemědělství ze dne 6. března 1930 Adolf Hitler jasně uvedl, že: "Německým národem vlastněná a jím bráněná německá půda slouží k pobytu a zajištění života všeho lidu. Jednotlivými vlastníky proto musí být spravována v tomto smyslu.". Dále, že vlastníky německé půdy měli být jen němečtí soukmenovci, vlastnické právo mělo být vázáno na povinnost užívat půdu ku prospěchu všeho lidu atd. A stát měl mít při jakémkoli prodeji půdy a pozemků předkupní právo, a dále měl vlastnit oproti přiměřenému odškodnění právo vyvlastnění půdy, která se nenacházela ve vlastnictví německých soukmenovců, nezodpovědně nehospodárně použité půdy, půdy nutné pro zvláštní státní účely (dopravní infrastruktura a obrana země) apod. Volal zde i po intervencích v podobě ochrany domácí zemědělské výroby clem, státní regulací dovozu a cílevědomou národní výchovou (rozuměj indoktrinací). Velkoobchodní prodej měl být na státní úrovni převzat družstvy. Totéž požadoval i program NSDAP, čili 25 bodů: program nacionálně socialistické německé strany práce (tvůrce především nacionálně socialistický ideolog Gottfried Feder, ve 20. a 30. letech 20. století významný člen NSDAP) byl dokonce ještě radikálnější a žádal bezplatné vyvlastnění pro půdu nabytou nekalým způsobem, nebo půdu, jež není spravována podle zásad blaha národa [11]. Když se po anšlusu chopili ve Vídni nacionální socialisté moci. Prohlásil nový starosta Hermann Neubacher k místním sociálně demokratickým stranickým představitelům, že hnědá ideologie má přísně socialistický charakter [11a].

Hitler nechápal to, na co upozorňoval ekonom Ludwig von Mises. Svobodný trh neboli kapitalismus je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Vlastníci těchto prostředků s nimi podnikají s cílem vytvořit zisk. Dle Misese tito vlastníci hrají klíčovou roli a: „Stojí u kormidla a řídí loď. Nejsou ale svobodní při určování kurzu. Nevelí, jsou pouze kormidelníky povinnými bezvýhradně uposlechnout kapitánových rozkazů. Kapitánem je spotřebitel.“ [12]. Spotřebitelská poptávka slouží v tomto systému jako nástroj k alokaci výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálových statků) mezi různá odvětví, která vyrábějí různé spotřební statky. Motiv zisku pak nutí podnikatele dodávat spotřebitelům to zboží, které tito nejnaléhavěji požadují [13]. Zisk (nebo případná ztráta) představuje v tomto systému signál, podle kterého spotřebitelé skrze podnikatele řídí všechny ekonomické aktivity. Umělé snížení zisku samozřejmě podnikatele demotivuje ve snaze krýt potřeby spotřebitelů. Funkce podnikatele je velmi významná. Podnikatelé hledají ziskové příležitosti a: „Jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ [14]. Pokud se podnikatelé nemýlí, dosáhnou zisku (a pokud se mýlí tak utrpí ztrátu). Tím však zvýší produkci daného produktu. To má pak za následek pokles ceny tohoto produktu. Na druhou stranu zvyšování produkce nutí podnikatele k poptávání většího množství výrobních faktorů. Rostoucí poptávka pak vede k růstu cen těchto výrobních faktorů. Vše se prohlubuje vstupem dalších - ziskem přilákaných - podnikatelů a jejich kapitálu do ziskového podnikání. Výsledkem pak je: „…tendence směřující k zmizení takových zisků.“ [15]. Obraní podnikatelů o zisk, které doporučoval Hitler, pak jednoduše znamená obrat spotřebitele o produkty, které tito nejvíce potřebují.

Hitler byl silně etatisticky zaměřen již dříve, ve svém "Mein Kampfu" uvedl, že: "Jak žalostný však je dnes poměr mezi státní a soukromou výstavbou! Kdyby Berlín postihl osud Říma, mohli by naši potomci obdivovat jako charakteristický výraz kultury našich dnů a její nejmohutnější díla obchodní domy několika Židů a hotely několika společností." [16]. A co na Hitlera německá buržoasie? Známý historik Ian Kershaw uvádí pro začátek Hitlerovy vlády: "... buržoazní kruhy dál spatřovaly v Hitlerovi sociálního povýšence a vulgárního demagoga, hlásnou troubu hysterických mas, hlavu strany, která integruje určité zdivočelé a ohrožující elementy, avšak člověka se všemi jeho chybami, který by časem mohl mít své uplatnění." [16a]. Uplatnění Hitler skutečně našel, ovšem ne ve prospěch buržoazie, jak uvidíme dále.

Před Hitlerem
Mimochodem to co je známo jako Hitlerův nacionální socialismu vzniklo dříve, než se Hitler stal nacionálním socialistou. České země mají tu pochybnou čest býti místem, kde nacionální socialismus vznikl. Německá národněsocialistická strana zde byla založena českými Němci roku 1897 v Chebu (čeští národní socialisté byli ovšem ještě starší). Roku 1903 pak v Ústí nad Labem vznikla politická strana s názvem Německá dělnická strana v Rakousku (DAP). Její program vznikl o rok později v Trutnově a obsahoval následující deklaraci: "Jsme svobodomyslná nacionalistická strana, která usilovně bojuje proti reakcionářským snahám, jakož i proti feudálním, klerikálním a kapitalistickým privilegiím i proti všem cizím vlivům." [16b]. Došlo i na takové požadavky jako znárodnění dolů a železnic. Později byly činěny pokusy, aby se strana přejmenovala na Německou sociální stranu dělnickou, ale kvůli podobnosti s českými národními socialisty, od toho bylo opuštěno. Přičemž ale programy obou stran byly téměř totožné a podobné programu sociálních demokratů, členů II. internacionály [16c]. Až teprve v květnu 1918 se strana ve Vídni přejmenovala na Německou národněsocialistickou stranu práce (DNSAP) [16d]. V té době byl budoucí fýrer Adolf Hitler pouhým svobodníkem (frajtrem) na frontách první světové války. Zformulovaný program z Vídně měl levicový charakter a deklaroval třeba následující: "Německá národněsocialistická strana práce není dělnickou stranou v užším slova smyslu: Zastupuje zájmy veškeré poctivé a tvořivé práce. Je to svobodomyslná a striktně nacionalistická strana, takže bojuje proti všem reakčním silám, proti církevním, aristokratickým a kapitalistickým privilegiím a každému cizímu vlivu, především pak proti příliš rostoucímu vlivu židovské komerční mentality ve všech oblastech veřejného života ... požaduje sloučení všech oblastí v Evropě, obývaných Němci, do jedné, demokratické, sociálně založené říše ... požaduje všelidové hlasování o všech klíčových zákonech říše, států a provincií ... požaduje odstranění vlády židovských bank nad obchodem a životem lidí a vytvoření národních lidových bank s demokratickou správou... [16e]. Členem této strany byl ještě před válkou i jistý Rudolf Jung. Ten po první světové válce odešel z Českých zemí do Mnichova, kde navázal styk s malou skupinou nacionalistů v Mnichově, Německou dělnickou stranou (pozdější Hitlerovu NSDAP), a vštípil jí ducha původního národního socialismu. Později k tomu historik a nacionální socialista dr. Josef Pfitzner napsal, že: "sloučení dvou velkých dynamických sil tohoto století, idejí socialismu a nacionalismu, bylo dokonáno v německém pohraničí, které tím daleko předstihlo svou vlastní zemi [16f]. Pfitzner měl být na co hrdý, sám pocházel z tohoto pohraničí - z dnešních Zlatých Hor, tehdy ovšem Zukmantelu.

[1] Hitler-Projevy, s. 249.
[2] Ibid, s. 385.
[3] Feder, s. 31.
[4] Hughes, s. 36.
[5] Placák, s. 63.
[6] Hitler-Projevy, s. 328-329.
[7] Ibid, s. 332.
[8] Hitler-Mein Kampf, s. 78.
[9] Hitler-Projevy, s. 332.
[10] Ibid, s. 332-333.
[11] Hitler-Stranické prohlášení o postoji NSDAP, s. 12-13 a 15 a Feder, s. 31 a 32.
[11a] Kuenhelt-Leddihn, s. 223.
[12] Mises-Byrokracie, s. 52.
[13] Ibid, s. 53, podobně i s. 59.
[14] Ibid, s. 60.
[15] Ibid, s. 60.
[16] Hitler-Mein Kampf, s. 117.
[16a] Kershaw, s. 73.
[16b] Kuenhelt-Leddihn, s. 200.
[16c] Tamtéž, s. 200-201.
[16d] Tamtéž, s. 201.
[16e] Tamtéž, s. 202.
[16f] Tamtéž, s. 203-204. K misi DNSAP do Německa viz i KOŘENÝ, D. Opava hlavním městem hnutí? Role slezské DNSAP ve vývoji nacismu. In. Vlastivědný věstník moravský, ročník 57, č. 1. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2005, ISSN 0323-2581, s. 48.

ČÁST 2

Rudolf Jung, muž od kterého Hitler opisoval
Železniční inženýr a za Československa i technický rada Rudolf Jung (1882-1945) byl za první československé republiky sudetským nacionálně socialistickým poslancem československého parlamentu (Jung se vrátil z Mnichova po několika měsících). Narodil se v Čechách a značnou část života zde strávil (pobýval ovšem i na Moravě, ve Slezsku, Vídni, Německu). Již v září roku 1913 Jung v Jihlavě předložil návrh nových ideových zásad Německé dělnické strany (DAP), delegáti ale většinu jeho tezí odmítli jako příliš radikálních a příliš blízkých marxismu! Jung se taktéž opíral o třídu, nejednalo se přímo o třídu proletářů, ale třídu všech lidí, kteří svou aktivní tvořivou prací vytvářejí bohatství společnosti. Německá dělnická strana tak měla být třídní stranou tvořivé práce. Za tohoto předpokladu Jung připouští i třídní boj [16g]. Viz i níže. Koncem první světové války Jung končil své projevy zvoláním: "Heil dem sozialem Alldeutschland!". Roku 1919 sepsal Jung a v Opavě vydal knihu "Národní socialismus" (Der nationale Sozialismus) [16h]. Přičemž tato kniha tedy vyšla o několik let dříve než Hitlerův známý "Mein Kampf". Později byl Jung předsedou československé Německé národněsocialistické strany práce. Mimochodem v době hospodářské krize vznikl i fenomén: "...příležitostné účelové spojenectví komunistické strany a národních socialistů. Jednalo se o spojenectví v malém měřítku, v nejžhavějších lokalitách a časových bodech politického zápasu, kdy se zájmy obou stran slévaly v jedno." Nicméně toto spojenectví nebylo preferováno ani vedením komunistů ani vedením národních socialistů. "Ale ani Jung a další nacističtí publicisté, tvrdící, že je od komunistů dělí 'celý svět', nepopírali, že se v některých otázkách postoje obou hnutí překrývají." [16i]. Do pozdějšího Henleinova sudetoněmeckého hnutí přešlo dle D. Kořeného dost voličů německé sociálně demokratické strany [16j].

Dle badatele Dušana Kořeného: “Socialismu, vyvozuje Jung, tak znamená ‘společnou práci, společnou vůli’, cílem socialistů musí být ‘výchova každého jednoho dílu našeho národního celku k zařazení se do celkovosti, nejsilnější výraz síly vůle při současném upozadění veškerého osobního egoismu’. Jedná se o morálku vyššího druhu, povznesenou nad přízemní morálku individualismu: Jedinec musí svá malicherná osobní přání podřídit celku.” [16k]. Člověk by řekl, že jsou-li přání jedince malicherná, budou i přání skupiny (nutně složené z jedinců) taktéž malichernými. Jung si to ovšem zřejmě nemyslel.

Jak již bylo zmíněno Jung přemýšlel třídně. Ovšem trochu jinak než Karel Marx. V hospodářském životě viděl Jung dvě třídy, a to třídu fyzické i duševní tvůrčí práce a vrstvu lidí bezpracného výdělku. Občany, kteří žijí z výdělku své práce je tak možné ve smyslu Jungovy definice nazvat jako dělníky. „Sudetští národní socialisté jsou tak ve svém sebechápání třídní stranou, stranou jedné třídy. Nepotírají jakékoliv soukromé vlastnictví, snaží se pouze o odstranění toho dílu soukromého majetku ve společnosti, který nebyl nabyt prací, poctovou tvorbou, a který poškozuje obecné zájmy. V tomto rozsahu se jedná o třídní boj.“ [16l]. Je nasnadě, že takovéto vymezení musí chtě nechtě soukromé vlastnictví silně zasahovat a staví na umělém a arbitrárním vymezení toho, co je záslužná a nezáslužná práce, kterýžto omyl se datuje přinejmenším do dob Adama Smithe. Kořený o Jungových představách píše: „Samotná kategorie tvorby je součástí dualismu, v němž protikladnou pozici zaujímá mamon. Cílem mamonismu je podřídit třídu tvůrčí práce nadvládě financí, uvrhnou ji do otroctví peněz. Proti tvůrci (Schaffer) staví Jung chamtivce (Raffer), socialismus je protikladem materialismu. Zástupci třídy bezpracného výdělku, nomádi velkoměsta, ‘této pouště moderní doby‘, všechno své myšlení a konání podřizují touze zneužít poctivou práci co nejvíce ke svému prospěchu, dosaženému bez tvůrčí námahy. Mamonismus stále zvyšuje světovou průmyslovou produkci, stále více lidí tak dostává do svých tenat a zbavuje je možnosti věnovat se tvůrčí práci.“ [16m]. Jungovou představou bylo, že: „Stále rychleji se otáčející kola velkoprůmyslu likvidují malé, skutečně tvůrčí výrobce, kteří se vypracovali z práce svých rukou a kteří vůči konkurenci velkých podniků, akciových společnosti a nadnárodních trustů, nabízejících stejné výrobky za levnější cenu, nemají šanci. A protože je naprostá většina průmyslu v područí několika velkých bank, padá tvorba malého, poctivého podnikatele, ukotveného ve svém národním prostředí, za oběť nenárodnímu, zdánlivě anonymnímu kapitálu. Vznikají umělé monopoly, neodpovídající přirozenosti tvůrčí práce, a celý svět se stává vykořisťovanou kolonií nadnárodních financí.“ [16n]. Do jisté míry lze toto přirovnat k Marxově představě o stále rostoucí akumulaci kapitálu a koncentraci a vykořisťování: "A tak Marx dochází k závěru, že čím je produktivita práce vyšší, tím větší je relativní početnost průmyslové rezervní armády. Důsledkem vzestupu společenského blahobytu je tudí vzestup oficiální chudoby. 'To je absolutní, všeobecný zákon kapitalistické akumulace.'...". [16o]. Kapitalismus tak dle Marxe vede k pokračujícímu zbídačení či zchudnutí proletariátu. Doslova píše: "Z toho vyplývá, že tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká nebo nízká." [16p].

N. N. Taleb k tomu napsal: teorie preferenčního napojení nepočítají s tím, že vítěze někdo vytlačí. Jde o teorie vycházející z marxistické představy, že nástroje vykořisťování samy sebe posilují, že silní budou ještě silnější, zároveň se však stačilo rozhlédnout kolem sebe, aby člověk spatřil, jak tito obři padají jako mouchy, z 500 amerických největších firem z roku 1957 dle přehledu konzultantské firmy Standard and Poors jich o 40 let později patřilo do téže skupiny 74, jen pár z nich se vytratilo ze scény vlivem fúzí; postavení ostatních se oslabilo nebo přímo zkrachovaly [16r]. Dokonce i v rigidních systémech státních privilegií jako jsou dotace, cla, licence, standarty kvality a jiná omezení konkurence, které zvýhodňují některé provládní podnikatele, dochází k politickým zvratům, které brání setrvalé akumulaci kapitálu v několika málo rukách, byť je tato akumulace snadnější.

Jung podobně jako Marx přehlédl to, že valná část průmyslu vyráběla zboží masové spotřeby pro obyčejné lidi, stejně jako to, že je to právě zahraniční dodavatel, který konkuruje domácím producentům, kteří díky volnému mezinárodnímu obchodu nemohou libovolně šroubovat své ceny. Masová výroba tak zvyšovala nabídku zboží, a tím pádem stlačovala na trhu jeho cenu. Oproti cechovní středověké výrobě, která většinou sloužila jen vyšší a střední vrstvě, moderní průmyslová výroba slouží především nižším vrstvám společnosti. Zajímavé je, že Jung si vypomáhá ve své kritice tehdejší společnosti příklady ze středověku, který dle Kořeného vychází v Jungových srovnáních středověku s tehdejší dobou jako zlatý věk [16s].

Zcela marxistické je pak Jungovo pojetí odcizené práce: „Řemeslnický tovaryš středověku byl se svou prací duchovně a duševně spjat, byla jeho výtvorem, kouskem jeho samotného. Moderní průmyslový dělník již radost tvůrce nezná. I výsledný produkt se tak stává anonymním, sériovým předmětem, zhotoveným bez radosti, bez osobního vztahu.“. Největší tragika moderní doby ale spočívala ve ztrátě tvůrčí radosti, o kterou dělníka připravil stroj. V tom dle Junga spočívá tragika dělníkova života, to z něj více než nejistota činí vyděděnce, vykořeněnou bytost, proletáře, obraného o největší lidské štěstí. Tato nezměrná nouze pak může být zmírněna prý jedině znárodněním velkých podniků, disponujících zejména monopolem nad nerostnými surovinami – tedy jejich převedením do vlastnictví obcí (obecní socialismus), zemí či státu – a především postupným zvyšováním podílu zaměstnanců na zisku společností s více vlastníky [16t]. Karel Marx napal: "Za kapitalistického systému se všechny metody zvyšování společenské produktivní síly práce uskutečňují na úkor individuálního dělníka... mrzačí dělníka v necelého člověka, degradují ho na přívěšek stroje, stupňují úmornost práce a tím ji zbavují obsahu, odcizují dělníkovi duchovní potence pracovního procesu v téže míře, jak se do pracovního procesu zařazuje věda jako samostatná síla." [16u]. Zdá se jakoby Jung aspoň částečně ovládal marxistickou teorii. Samozřejmě Jung nepočítal (podobně jako Marx) s tím, že by nové státní či obecní podniky rozbili stroje v znárodněných fabrikách.

Jung v souvislosti s požadavkem na podíl ze zisku píše i o podnikových radách, které mají sloužit k dosažení nerušené tvorby a rozkvětu a k postupné „demokratizaci“ hospodářského života. Ovšem, závodní rady nesmějí být zainteresovány pouze na zisku daného podniku, jejich rozhodování musí být vedeno pocitem zodpovědnosti vůči celku a zájmům celé národní ekonomiky.“ [16v]. V tomto by se dal hledat nesmělý počátek k centrálnímu plánování. Mezi národy Jung předpokládal existenci konkurence - soutěž jednotlivých státních ekonomik, vedoucí nezbytně k vzájemnému potírání [16x]. Z takové formulace vane duch hry s nulovým součtem, která je nejen v rozporu s Ricardovou teorií komparativních výhod, ale i všeobecným nárůstem dělby práce a tvůrčí podnikatelské energie při zapojování dalších a dalších států do mezinárodní dělby práce. V rámci národa pak měl národ následovat svého vůdce: "Lid Vůdce potvrdí všeobecnou a přímou aklamací, bude jej následovat, protože ucítí, že jej prostě 'následovat musí', neboť v něm 'doutná božská jiskra'. Vůdce bude prvním služebníkem obce, všechny své síly věnuje 'službě národního blaha' a jeho titul bude vévoda." [16y]. Takováto zpola romantická a zpola blouznivá představa se v zásadě v osobě Adolfa Hitlera, za kterým stála velká většina Němců, později skutečně naplnila, akorát místo vévodského titulu stačil pouze titul Führer.

Jung se zabýval i penězi. Dle Kořeného: "Jung uznává důležitost peněz za účelem výměny zboží. Mají-li však peníze tomuto účelu dostát, musí se jejich hodnota zboží co nejvíce blížit. Pokud je hodnota měny vyšší než hodnota směnovaného zboží, vymykají se peníze z racionální kontroly, stávají se svým vlastním pánem a sebestředným diktátorem trhu, tedy svým vlastním samoúčelem. Aby tomu nežádoucímu jevu bylo zabráněno, je třeba zakázat vázání hodnoty peněz na drahé kovy, které ve skutečnosti nevytvářejí jejich hodnotu (které dokonce o sobě nemají vůbec žádnou hodnotu, kromě hodnoty spekulace, tedy bezpracného úroku), a zajistit jejich trvalý oběh. Nabídka zboží a množství obíhající měny musejí být drženy v rovnováze, jediné krytí peněz musí spočívat v reálně vykonané práci, v tvůrčích výkonech jednotlivců, a nic tedy nebrání tomu, aby peníze obíhaly pouze v papírové podobě. Začínají-li ceny stoupat, je třeba část peněz stáhnout, pokud naopak ceny klesají, je třeba množství obíhajících peněz zvýšit. Za tímto účelem požaduje Jung zřízení státního měnového úřadu." [16z]. Zvláštní formulace o tom, že hodnota měny je vyšší než hodnota směnovaného zboží nedává žádný smysl, protože objektivní hodnota zboží je dána jejich cenou vyjádřenou právě v penězích na trhu. Při směně musí samozřejmě ten, kdo chce prodat zboží hodnotit peníze výše než zboží, které prodává, ale to je pro směnu nutné, protože jinak se tato neuskuteční. Jung zde má zřejmě s ohledem na to, co říká dále, zřejmě na mysli deflaci, kdy cena peněz vyjádřená ve zboží roste (vůči minulosti) a majitelé peněžních zůstatků bohatnou. Té se je zřejmě dle Junga nutné postavit čelem pomocí peněžní inflace (nárůst množství peněz v oběhu), čemuž ovšem vázání na komoditu v podobě drahých kovů brání. Jung tím (toku 1919) předznamenává budoucí keynesiánskou monetární hospodářskou politiku. Představa, že drahé kovy nemají ve skutečnosti žádnou hodnotu je absurdní anebo, že by Jung hodil zlato či stříbro třebas do řeky jako nehodnotné věci? Zbytek citace ukazuje na snahu udržovat stabilní kupní sílu peněžní jednotky (vůči nějakému arbitrárně danému koši zboží a služeb) a podobá se dnešní praxi. Státní měnový úřad představuje dnešní státní centrální banky. Krytí peněz tvůrčí prací v podstatě znamená to, že za peníze lze koupit nějaké zboží a služby, které jsou prací vyprodukovány na trhu. Ovšem to vůbec v realitě neznamená, že peníze mohou být automaticky vyměněny za toto zboží a služby. Nejde zde o krytí podobné zlatému standartu a směna může být odmítnuta. Navíc je jasné, že samotná práce nedokáže vyprodukovat vůbec nic, ale potřebuje k produkci půdu (včetně surovin) a většinou i kapitál. Ovšem dle Junga celý západní svět, všechny evropské státy jsou otroky kapitálu a dlužníky nadnárodních bank [16A].

Jung se většinou při svých parlamentních rozpravách v Československu zabýval Rudolf Jung otázkami národnostními (ať skutečným tak smýšleným útlakem Němců v Československu). Ale občas udělal výjimku a hovořil i o socialismu. 25. listopadu 1930 na schůzi Československého parlamentu například uvedl: "Mírové diktáty z r. 1919, nadvláda peněz nad prací, s tím spojené poplatnictví pracujících lidí, jsou koncem vývoje, který počal 1789 francouzskou revolucí a který učinil liberalismus ve všech možných obdobích vůdčí myšlenkou střední, jižní a západní Evropy. Tato celá stavba se musí dříve zhroutiti, než nastane změna a zlepšení. Ústup od liberalismu počal. Počal nejprve v Itálii. Zdůrazňuji výslovně, že mezi fašismem italským a našim národním socialismem jsou dalekosáhlé, podstatné rozdíly. Onen jest italská forma obrody, národní socialismus německá. Vždyťmy jsme ti, kdož zdůrazňují rozdíly mezi národy, ne jako sociální demokraté, kteří se dívají na vše stejně. Jest však příznačné, že tato Itálie jest jedním z hlavních odpůrců mírových smluv, a že znova a znova poukazuje na potřebu jejich revise. Stejně i Rusko, které ovšem náleží ke zcela jinému myšlenkovému okruhu. I náš národ však, vykořisťovaný a trpící pod mírovými diktáty, patří k frontě odpůrců mírových diktátů a do fronty těch, kteří usilují o jejich revisi. Které jsou příčinou celé dnešní sociální bídy. (Posl. Krebs [německy]: Ať Čechové nevěří, že jsou svobodný národ! Jest to směšné! Banky a bursovní kapitál zde vládne, ne parlament! Jest to fraška, lež, kterou namlouvají vlastnímu národu!) Zcela správně. Viděli jsme ostatně, jak nesmírný vliv má bankovní kapitalismus. (Posl. Knirsch [německy]: Vládne Živnostenská banka!) Živnostenská banka ovládá stát a ostatní se musí prostě podříditi. Strany tak zvané parlamentní demokracie nikdy to nepochopí, jsou a zůstanou politiky splnění, ať již v Německé říši, v Rakousku nebo v Československu. Teprve to obrodné hnutí, ke kterému my se hlásíme, které chápe národ a stát jako organicky vzniklé celky, uvolní cestu nutnému vývoji. Bojuje-li naše ohromně vzrostlé bratrské hnutí v říši proti Versaillím a proti Youngovu plánu a tím za osvobození německého dělníka z pout hospodářského a politického poddanství, chce tím učiniti náš národ rovným mezi rovnými." [16B].

Na schůzi parlamentu ze dne 15. října 1931 pak pravil: "Přítomnost nutí k velkým státním svazkům. Ale Panevropa není vyvrcholením tohoto díla, neboť k tomu jsou rozpory příliš veliké. Takové rozpory jsem právě ukázal. Panevropa není nic jiného, než zvěčnění nadvlády Francie nad Evropou. Ale tato vláda musí býti zlomena, poněvadž jest pramenem všech politických běd a jednou z hlavních příčin hospodářské a sociální bídy v Evropě. Ale nikoliv zlomiti válkou - musíme stále takové věci zdůrazňovati, ačkoliv by měly býti všeobecně známé. Válka není na našem programu, také nikoliv, jak bych rád výslovně konstatoval, na programu našeho říšskoněmeckého bratrského hnutí - nýbrž odpoutání měny od zlata. Pak může Francie seděti na svých pytlích zlata a vyhladověti, nebo začíti rozumně a poctivě pracovati. Anglie již, aspoň prozatím, doufejme, že trvale, učinila tento počátek. Ale to není poslední, nýbrž první krok, neboť cílem musí býti odstraniti kapitalistickou soustavu, která se zakládá na nadvládě peněz nad prací a která stále více dokazuje svou neschopnost a nedá se již zreformovati. Racionalisace byla posledním a nepovedeným pokusem reformy, který pohltil šílené peníze a uvrhl velmi mnoho lidí do bídy a nezaměstnanosti, ačkoliv nevedl k úspěšné změně." [16C]. Tyto citace stejně tak dobře mohly vyjít v nějakém bolševickém tisku nebo někde u Jana Kellera.

Za Hitlera Rudolf Jung zastával středně významné posty v nacionálně socialistické hierarchii. Někdejší parlamentní bouřlivák bojující proti mamonismu, moci peněz a vyjadřující vůči principu a mentalitě spoření a samoúčelného hromadění peněz světonázorové výhrady zásadního charakteru, se dokonce nakonec ujal i vedení čtvrtého největšího spořitelního ústavu Velkoněmecké Říše - Pražské spořitelny s povděkem, byť svůj nástup zprvu podmiňoval platem 300 tisíc protektorátních korun ročně, doplněných služebními požitky ve výši 24 tisíc (později 51 tisíc) korun a exkluzivně vybranou vilou [16D]. Jung se nakonec dočkal pádu nacionálního socialismu a po válce spáchal sebevraždu v československém vězení.

Podobnosti s marxismem
Jistý vliv marxismu v Hitlerově levicovém myšlení je možný vidět na jeho přeceňování práce. Ve zbrojovce Borsigwerke uvedl k narůstajícímu problému nedostatku pracovní síly, tolik typickému v socialistických hospodářstvích, která vzácnou prací plýtvají, že: "Jen práce tvoří novou práci. Zlato práci netvoří. Jen práce tvoří hodnoty a jimi jsou odměňováni lidé, kteří sami opět chtějí pracovat. Co jeden vytvoří, to poskytuje druhému předpoklady k jeho životu a tím k jeho práci." [17]. O produktivitě práce a blahobytu společnosti rozhoduje však především vybavenost dané ekonomiky kapitálovými statky (a zásoba použitelných vynálezů) a svoboda tyto statky užívat. Mezi zeměmi: "...rozdíly nejsou dány osobní neznalostí či méněcenností. Rozdíl je v dostupnosti a množství kapitálových statků. Jinými slovy, množství investovaného kapitálu je v přepočtu na jednoho obyvatele ve vyspělých zemích vyšší než v zemích rozvojových." [18]. Sto průměrných Američanů tedy především díky vyšší vybavenosti jejich práce kapitálem vyprodukuje mnohem více než sto stejně průměrných Indů či Afričanů. Netřeba dodávat, že kapitálové statky se získávají především tím, že lidé (a především Hitlerem nenávidění kapitalisté) spoří, a že investice do těchto statků slibují zajímavé zisky [19]. Sama práce navíc musí být nakonec vždy nutně použita k přetváření produktů přírody.

Hitler chtěl, podobně jako komunisté, vytvořit beztřídní a i jinak zglajchšaltovanou společnost. V projevu k osmému výročí převzetí moci ze dne 30. ledna 1941 uváděl, že nacionálně socialistický program po sociální stránce zněl: "Vytvořit německou národní pospolitost, překonat všechny třídní a stavovské předsudky, vychovávat německého člověka k pospolitosti, bude-li nutné, zlomit odpor těch, kdož se této pospolitosti nechtějí podrobit. Po hospodářské stránce pak zněl: vybudovat německé národní hospodářství, které uznávajíc význam soukromé iniciativy přeci jen podrobuje a podřizuje celý hospodářský život všeobecným zájmům." [20]. Tato citace nemůže nechat nikoho na pochybách, že pro realizaci Hitlerových dobrodějných cílů bylo nutné použití násilí. Zároveň je patrné, že soukromá iniciativa neměla být úplně potlačena, čímž například situace připomínala komunistické NDR v 50. a 60. letech 20. století, kdy zde působily zejména ve spotřebním průmyslu soukromé firmy [21]. Časem však tato skutečnost přestávala být v nacionálním socialismu pravdou - viz dále. Je také zcela zřejmé, kdo měl hrát v hospodářství prim. K tomu ještě jedna fýrerova citace: "Zvolili jsme tím cestu, ležící mezi dvěma extrémy. Zprvu jsme již propadli jednomu extrému, totiž liberálnímu, individualistickému, jenž stavěl individuum do středu nejen úvah, nýbrž také veškerého jednání. Na druhé straně byla teorie lidstva jakožto univerzálního pojmu. Mezi těmito dvěma extrémy byl nás ideál: Národ, ve kterém spatřujeme duševní i tělesnou pospolitost, kterou chtěla a vytvářela Prozřetelnost; v ní kotvíme a jedině v ní můžeme hájit svou existenci… Tak vznikl nacionálněsocialistický myšlenkový svět, který znamenal překonání individualismu, ne snad v tom smyslu, že oklešťuje individuální schopnosti anebo ochromuje iniciativu jednotlivce, nýbrž jen v tom smyslu, že nad individuální svobodou a nad každou iniciativou jednotlivce stojí společný zájem, že tento společný zájem je činitelem regulujícím, určujícím a brzdícím, v případě nutnosti však také rozkazujícím." [22]. Čili jedinec je svobodný do té míry, pokud se chová přesně v souladu se společným (tj. fýrerovým a NSDAP) zájmem. To je "úžasná" míra svobody. A významný prvorepublikový ekonom pofesor Karel Engliš se k německému nacionálnímu socialismu vyjádřil takto: "Německý socialismus se neliší od marxismu ani ve své kritice kapitalismu ani ve svém pojetí třídního boje." [22a].

Dle historika Petra Placáka nacistický mýtus chtěl podobně jako mýtus komunistický spojit národ (lid) v jedno společenství, ve kterém by nebylo žádných vertikálních ani horizontálních společenských či jiných přehrad [23]. Tentýž autor cituje k Hitlerově touze vytvořit zglajchšaltovanou společnost, že árijská rasová společnost měla nakonec odsoudit k zániku všechny národy včetně Němců [24]. K Hitlerovu rovnostářství se ještě vrátíme.

[16h] Tamtéž, s. 120 a 121.
[16i] Tamtéž, s. 142.
[16j] Tamtéž, s. 144.
[16k] Kořený-Jungův sudetský socialismus, s. 20.
[16l] Tamtéž, s. 22.
[16m] Tamtéž, s. 23.
[16n] Tamtéž, s. 23.
[16o] Wheen, s. 76.
[16p] Tamtéž, s. 77-78.
[16r] Taleb s. 236-237.
[16s] Kořený-Jungův sudetský socialismus, s. 25-26.
[16t] Tamtéž, s. 23.
[16u] Wheen, s. 79.
[16v] Kořený-Jungův sudetský socialismus, s. 24.
[16x] Tamtéž, s. 24.
[16y] Tamtéž, s. 26.
[16z] Tamtéž, s. 25.
[16A] Tamtéž, s. 25.
[16B] 85. schůze poslanecké sněmovny. Úterý 25. listopadu 1930 [online]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/085schuz/s085001.htm .
[16C] 143. schůze poslanecké sněmovny. Čtvrtek 15. října 1931 [online]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/143schuz/s143001.htm .
[16D] 143. schůze poslanecké sněmovny. Čtvrtek 15. října 1931 [online]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/143schuz/s143001.htm .
[17] Hitler-Projevy, s. 336.
[18] Mises-Svoboda, s. 83. Podobně s. 90.
[19] Srovnej s Ibid, s. 83-84.
[20] Hitler-Projevy, s. 389.
[21] Szobi, s. 163-167.
[22] Hitler-Projevy, s. 387.
[22a] Kuenhelt-Leddihn, s. 201.
[23] Placák, s. 69.
[24] Ibid, s. 48.

ČÁST 3

Socializace hospodářství
Již před nástupem Hitlera k moci po léta vytloukali nacionální socialisté kapitál ze strachu a antagonismu majitelů malých obchodů před jejich většími konkurenty. Před rokem 1933 bývalo otevření nové pobočky obchodních domů pravidelnou příležitostí k nacistickým protestům. Po Hitlerově nástupu do říšského kancléřství se obchodní domy a jejich pobočky, jež byly v majetku zahraničních vlastníků staly stejně jako židovské obchody terčem bojkotů (Woolworth, Baťa, velké obchodní retězce). Cílem většinou byly malobchodní pobočky a nikoliv průmyslové podniky, ředitelství korporací a komerčních bank, zřejmě jakožto důsledek toho, že se koncernům podařilo tyto uchránit a nacionálně socialistická vláda se obávala poškození ekonomické obnovy [24a].

Výše zmínění M. Hughes a Ch. Mann uvádějí pro 2. polovinu 30. let zvýšenou míru zasahování státu do obchodních záležitostí firem. Nacistické ústřední orgány diktovaly, co a v jakém množství mají vyrábět, zisky, mzdy, další rozvoj a výstavbu firem, to vše bylo nyní centrálně plánováno [25]. Takový systém lze označit za socialistický ve smyslu intervencionistického systému. Situace se však utužovala a socialismu přibývalo.

Nejprve se přitoupilo ke kartelizaci hospodářství a likvidaci menších firem: "Snaha o kartelizaci je definičním znakem hospodářské politiky nacistického Německa. Ačkoli byla používána již_ od počátku nacistické vlády, na významu získala až během druhé čtyřletky po roce 1936. Na základě nově přijatého kartelového zákona získalo Ministerstvo ekonomiky pravomoc vynutit vznik a trvalé fungování kartelů. Během roku 1937 bylo vydáno 80 nařízení, na jejichž základě byly firmy přinuceny přistoupit k existujícím kartelovým dohodám. Snaha o centralizaci byla dále podpořena zákonem o korporacích z roku 1937, který nařizoval rozpuštění, fúzi či změnu struktury všem společnostem s vlastním kapitálem nižším než 100 000 RM. Výsledkem byl zánik 20 % všech německých společností." [25a]. Později Albert Speer zřídil centralizovaný úřad pro plánování, uzavřel malé firmy a na celostátní úrovni rozhodoval o alokaci surovin zdrojů a materiálu [26]. Struktura kartelů skončila v Německu v roce 1943. Na konci tohoto roku bylo rozpuštěno 90 % kartelů, které existovaly na počátku roku. Tím samozřejmě nebyla nastolena konkurence, ale naopak striktnější centralizovaná kontrola vládou. Pokud podnikatelé nenakládali se svým majetkem v tzv. veřejném zájmu, byli o něj připraveni začleněním do státem spoluvlastněných společností. Jako příklad zde mohou sloužit roku 1937 založené Herrmann Göring Werke. [26a]. Na tom nic nemění ani to, že mezi členy různých komisí byli i někteří z velkopodnikatelů, tito se prostě stali po novu státními úředníky.

Služebníků našel Hitler všude dost, velmi úspěšní byli stíhací letci. Populární 109 v černé noční kamufláži

Už roku 1935 byly zavedeny pracovní knížky, jež omezovaly svobodný výběr pracovního místa a umožňovaly státní kontrolu pracovního nasazení [27]. Jak to bylo s novodobými otroky? Vlastnil je skrze SS stát: "Pracovní nasazení vězňů řídil úřad hlavní hospodářské správy SS, jenž průmyslu účtoval mezi třemi a šesti markami za vězně a den - vzhledem k podprůměrnému pracovnímu výkonu vězňů mnohé podniky tyto částky odmítaly jako přehnané.". Některé výrobní závody patřily SS dokonce přímo [28]. Jinde se píše, že u nucené práce šlo především o redistribuci od zotročených Židů, Poláků, Ukrajinců a dalších ke státu a nikoliv o podporování soukromých firem. Daňové odvody z mezd vyplacených za nucenou práci činily 60 až 70% procent platů placených těmito firmami, v letech 1941 až 45 šlo o 13 miliard říšských marek [29].

Expert na hospodářství Třetí říše Walter Euken pak k socializaci hospodářství uvádí, že v Hitlerově Německu došlo k: "...politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936.". Přičemž rozdíl například oproti Sovětskému svazu byl v tom, že: "Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, toto spojení však není nutné. V Německu ...převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu.". V Německu se hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní navzájem prolnuly a německý i ruský hospodářský řád z roku 1942 by potom byl řádem, v němž dominovaly monopoly ve všech výrobních odvětvích [30]. Jiný zdroj píše, že: "Hospodářský rozmach však nepřinášel jen pozitivní nálady, neboť státní úřady také svévolně likvidovaly soukromý majetek. Před vypuknutím války tak naprostá většina bavorských průmyslníků vlastnila jen podílová práva svých továren, již však neovládala výrobu.'' [31]. Ivan Rous, historik ze Severočeského muzea v Liberci, například pro toto hlavní město Sudetské župy a sídlo Konrada Henleina uvádí, že: „Tady je zajímavá věc s místními továrníky. Vkládali do nacismu naděje a během války je „v podstatě“ znárodnili. Byly tu textilní továrny, ale úřady jim textil vyrábět zakázaly. Nařídily jim vyrábět strojírenskou zbrojní výrobu. Oni vsadili na nacismus, ale nechápali, že jde o národní socialismus a některé prvky jsou tam velmi podobné klasickému socialismu. Třeba centrální plánování. Zvláště u válečné výroby. Na místní továrníky národní socialismus dopadl celkem jednoznačně, protože jim najednou někdo nařizoval, co dělat s jejich továrnou. Do továren místních podnikatelů se nastěhovaly stovky podniků z takzvané Staré říše.“ [32]. Nařízení o tvoření cen v protektorátě z 21. března 1940, tj. zvedení stejných cen s říší, zaznamenal například K. H. Frank. Tentýž podotýkal, že Albert Speer měl od září 1943 dalekosáhlé plné moci pro obor surovin a celkové výroby v průmyslu a řemesle, pro hospodářství v protektorátě to mimo jiné znamenalo, že měl právo dávat příkazy hospodářské povahy celému protektorátnímu průmyslu a řemeslu (s výjimkou výroby spotřebních statků), aniž byl vázán souhlasem říšského protektora [33]. Konečné disponování s výrobními faktory tak leželo na veřejném vlastnictví - tj. v socialistickém vlastnictví. Fýrerova hospodářská politika se tak posunula od masivního intervencionismu přímo k socialismu, kdy to byl stát a tedy veřejné vlastnictví výrobních faktorů, který v konečném důsledku ovládal továrny, dílny, zemědělské podniky, nasazení pracujících a podobně.

Ekonom L. von Mises napsal, že: "Německý a ruský systém socialismu mají společný ten fakt, že vláda má plnou kontrolu nad výrobou. Rozhoduje, co bude vyráběno a jak. Přiděluje každému jedinci podíl spotřebního zboží pro jeho spotřebu. Tyto systémy by nebyly nazývány socialistickými, pokud by byly jiné. Ale je zde rozdíl mezi těmito dvěma systémy - ačkoliv se netýká podstaty rysů socialismu. Ruský model socialismu je čistě byrokratický. Všechna ekonomická podnikání jsou odděleními vlády, podobně jako správa armády a poštovního systému. Každá továrna, obchod nebo farma stojí ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci, jako poštovní úřad k ministerstvu pošty. Německý model se liší od ruského v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržuje soukromé vlastnictví způsobu produkce a drží si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nejsou již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí provádějí nákupy a prodeje, platí pracovníky, dělají dluhy, a platí úroky a amortizaci. Neexistuje zde pracovní trh; mzdy a platy jsou určeny vládou. Vláda říká obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy musí pracující pracovat. Tržní směna je jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků jsou určeny centrální autoritou. Jsou cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě jsou jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídí produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenají něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice." [34].

I zemědělství bylo podrobeno všezahrnující moci státu. Byl zaveden nově centralizovaný odbyt produktů (od roku 1933) organizovaný RNS (Reichsnährstand), zamýšlený jako opatření ke zvýšení výnosů. Na venkově však budil značný neklid. Výsledkem nacionálně socialistické zemědělské politiky byl agrární producent svázaný sítí paragrafů diktujících předepsané plodiny, regulované ceny a garantovaný odběr. Říšský ministr výživy a zemědělství R. W. Darré převzal vedení 40 tisíc zemědělských družstev a koncem května 1938 kontrolu nad všemi zemědělskými organizacemi. Výsledky socializace na sebe nedaly dlouho čekat a už na jaře roku 1934 platilo, že: "Hospodyně si stěžovaly na váznoucí zásobování mléčnými výrobky, vajíčky a tuky; k dostání leckdy nebyly dokonce ani levné druhy margarínů. Místo toho dostávaly recepty, jak výpadky nahrazovat svépomocí - a na jedné z mnoha ministerských porad na téma tukové krize radu od samotného 'vůdce' - pěstovat sójové boby." [35]. Černý trh byl v době nacionálního socialismu běžný, nasvědčí tomu některé vzpomínky [36]. Přičemž je třeba říci, že černý trh ve skutečnosti alespoň částečně napravoval nedostatky v uspokojování mnohdy základních potřeb občanů, které vyvolávalo socialistické hospodářství. A nejen to. Odcitujeme ekonoma W. Euckena, který správně tvrdil, že: „Není vůbec pravdou, že černý trh vždy podrývá centrálně naplánované cíle. Naopak: v moderní průmyslové výrobě je potřeba tolik různorodých materiálů a součástek, že přes veškerou standardizaci je pro centrální úřady nemožné udržet si o nich přehled. Například jeden strojní podnik dokončil výrobu strojů přesně tak, jak mu bylo přikázáno. Nemohl je však odeslat, protože mu chyběly hřebíky na zatlučení beden. Stávalo se, že vedoucí, který přesně dbal předpisů, musel čekat s odesláním hotových strojů celé měsíce, než mu byly na jeho žádost plánovacím úřadem hřebíky přiděleny. Jiní vedoucí však nečekali.“ [37].

Spolu s těmito opatřeními samozřejmě narůstala sféra státu a počet těch, kdož byli zaměstnáni státem přímo nebo nepřímo, se dramaticky zvyšoval [37a].

[24a] Bessel, s. 35-36.
[25] Hughes, s. 45.
[25a] Lipka, s. 114
[26] Ibid, s. 149. Podobně viz Frei, s. 180.
[26a] Lipka, s. 114.
[27] Frei, s. 96. K tomu viz i dále.
[28] Ibid, s. 159.
[29] Palmer, s. 147-148, pozn. 26.
[30] Eucken-Zásady, s. 111, 117 a 154
[31] Novotný-Bavorsko, s. 104-105.
[32] Rous.
[33] Frank, s. 125 a 126.
[34] Mises-Socialismus v Rusku a Německu.
[35] Frei, s. 9, 96, 72 a 10-11.
[36] Hughes, s. 154.
[37] Eucken-O teorii, s. 15.
[37a] Geyer, s. 88.

ČÁST 4

Intervence v měnové oblasti
Státní zbrojení se vyžádalo již poměrně brzy regulaci obchodu s devizami. Hitlerův bankéř a finanční expert Hjalmar Schacht zavedl už někdy v roce 1934 kvalitativní přidělování deviz: "...kdy by každý požadavek na devizy byl posuzován z hlediska nutnosti pro národní hospodářství. Výsledkem byl Schachtův "Nový plán", který znamenal obrat ke státní kontrole nad dovozem pomocí mimořádně byrokratického systému povolení a kontrol. Každý dovozce potřeboval povolení k importu od Říšského ministerstva financí, které mělo celou řadu dohlížejících poboček, pro každé zboží jinou. K nim byly přiřazeny ještě kontrolní pobočky hospodářských odvětví, řízených průmyslovými podniky a kontrolovaných Říšským ministerstvem hospodářství. Dovozci tak museli svádět nejen únavnou papírovou válku s oběma druhy kontrolních poboček, kterým museli prokazovat, že devizy opravdu potřebují. Poté, co jim byl kontingent povolen, si museli devizy vyzvedávat na úřadech zemského finančního úřadu a vést o nich přesné účetnictví. Kdo naopak nějaké devizy získal díky vývozům, musel je v plné výši převést do Říšské banky a vyměnit je za říšské marky. Schachtův 'Nový plán' dovozcům nepředepisoval pouze kolik a čeho mohou dovézt, nýbrž také odkud." [37b]. Dalším opatřením "Nového plánu", které mělo zajistit devizy byla podpora exportů. Například: "V březnu 1935 vydal Hitler na přání Říšského ministerstva hospodářství výnos, v němž byly podniky požádány o dobrovolnou sbírku pro stát. Ale ukázalo se, že ani 'dobrovolně' vybraná částka 740 milionů RM nebude stačit. A tak dostaly pravicové hospodářské spolky v červnu 1935 za úkol, aby od svých členů vybíraly příspěvky na podporu exportu." [37c].

Nedílnou součástí Hitlerovy "nové" hospodářské politiky byla i rozsáhlá inflace ve smyslu zvyšování množství peněz v oběhu. Například oběh bankovek vzrostl z 5.3 miliardy na 8.2 miliardy říšských marek za pouhých deset měsíců od března 1938 [37d]. Inflace tak činila asi 55 % za 10 měsíců! V ruku v roce s tím kráčelo zadlužování, říšský dluh: "Na konci roku 1932 obnášel 8.5 miliardy marek, v roce 1939 činil již 47.3 miliardy marek a na konci války dosáhl 387 miliard marek." [37e]. Dle ekonomů D. Lipky a D. Šťastného: "Rovněž komplementární monetární politika se vyznačovala snahou pumpovat do ekonomiky co nejvíce peněz. Diskontní úrok centrální banky se snížil z 8 procent v roce 1932 na 2 1/8 % v roce 1941. Výnos dlouhodobých vládních dluhopisů pak prodělal podobný vývoj. Poklesly ze 7 procent v roce 1933 na 4,5 procent v roce 1939 a dále až na 3 % v roce 1942. Kromě toho od roku 1934 existoval i strop na výši dividend. Veškeré kapitálové příjmy nad 6 % byly odčerpány do státních fondů, kde byly investovány jménem vlastníků do vládních dluhopisů. Výsledkem byl výrazný pokles vydaných soukromých dluhopisů. Podle P. Temina se podíl vydávaných soukromých cenných papírů na celkovém objemu snížil z 50 % na pouhou jednu desetinu. Výsledkem této politiky bylo nahrazení soukromých investic investicemi veřejnými, inflace a nakonec i kolaps monetárního systému, kterému se nepodařilo zabránit ani striktní regulací cen." [37f]. Samozřejmě vedle této monetární politky rostlo i vládní zadlužení. Deficit vládních výdajů se v roce 1932 pohyboval kolem 2 % veřejných rozpočtů, v roce 1938 to bylo již 35 % [37g].

Gottfried Feder a 25 bodů: program nacionálně socialistické německé strany práce aneb jednotlivec nic moc není

Nahlédněme opět do programu nacionálně socialistické německé strany práce z roku 1920. Zde se to nadřazením obecného blaha či zájmu většiny nad blaho jednotlivce jen hemží. "První povinností každého státního občana musí býti duševní a tělesná tvořivost. Činnost jednotlivce nesmí jít proti zájmům většiny, nýbrž musí, v rámci celku, být k dobru všem." [38]. "Požadujeme nekompromisní boj proti těm, kteří svojí činností škodí obecným zájmům. Zločinci proti národu, lichváři, šmelináři atd. budou trestáni smrtí bez ohledu na náboženství a rasu.". Nebo stručně: "Obecné blaho před blahem jednotlivce.", či "Obecné blaho před blahem jednotlivce - to jest smýšlení tohoto programu" [39].

Ve své stati "Základní myšlenky" G. Feder tvrdil, že oni jakožto nacionální socialisté, proto razí prostou a jednoduchou, pro každého srozumitelnou formuli: Obecné blaho před blahem jednotlivce. A dále pravil: "Teprve ve službách veřejnosti, teprve jako sloužící článek v rámci národního celku, se probudí jednotlivec ve vyšším životě, teprve tak se stane - každý na svém místě - vpravdě začleněným do vyššího celku svého národa, teprve takto chápán zvítězí pravý socialismus = smysl pro společnost, opravdový život." [40]. Feder byl ostře proti úrokům, ale i dividendám a tantiémám, mimo jiné prohlásil, že: "Úkolem národního hospodářství je pokrytí potřeb, a nikoli co nejvyšší rentabilita pro úvěrový kapitál.". Národní hospodářství nemělo být hospodářstvím národního vykořisťování a pouhého profitu [41]. Feder zjevně neuvažoval o tom, že pokud se má člověk vzdát třeba na rok pár tisíců marek, že za to musí být nějak odměněn, jinak půjčovat nic nebude, zvláště pokud mu hrozí za to smrt. To by ohrozilo nejen spotřebitelské půjčky, ale i půjčky na investice a půjčky na udržení stávající výrobní struktury ekonomiky. Zřejmě by pak musely být tuto půjčky nahrazeny nucenými půjčkami státu, které by platil daňový poplatník. K profitu čili zisku jakožto nástroji mezilidské koordinace viz výše L. von Mises.

Stať "Programové požadavky podrobně ve Federově formulaci z díla 'Německý stát'" sice uvádí, že nacionální socialismus v zásadě uznává soukromé vlastnictví a staví je pod ochranu státu, ale blaho národa však dává hranici nezřízenému hromadění bohatství v rukách jednotlivce. Pokračuje pak typickou socialistickou agendou 20. století: všechny dosud zprivatizované podniky budou zestátněny; lichva a šmelina, stejně jako bezohledné obohacování se na úkor a ke škodě národa se trestá smrtí; zavede se povinný pracovní rok pro každého Němce a bude panovat sociálně-politická zásada: Obecné blaho je nejvyšším zákonem a podobně [42]. Zdá se, že obecné blaho měl definovat vůdce či strana či většina. Je jasné, že takovéto blaho by ignorovalo přání mnoha lidí. Na základě individuálních stupnic preferencí nelze sestavit společenskou stupnici preferencí. Ani všemocný fýrer se svou Prozřetelností to nesvede. Federovu radikálnost podtrhuje i to, že chtěl zestátnit velkopodniky [43]. Nacionální socialista Rolf Kapp ve svém díle "Mírové dílo Adolfa Hitlera" pasoval zásadu, že prospěch má přednost před prospěchem jednotlivce, na základní zákon nacionálněsocialistického světového názoru. Ještě radikálnější názor vyjevil profesor práva dr. Edmund Mezger roku 1944: "Jakmile jde o zájmy celku, jednotlivec neznamená v nacionálním socialismu nic." [44]. Doktor Josef Goebbles, přední nacionální socialista a ministr propagandy, pravil na svém projevu "Poznání a propaganda" ze dne 9. ledna 1928, že být nacionálním socialistou znamená, že: "Ve všech věcech musím postupovat tak, že prospěchu státu dám přednost před vlastním prospěchem, avšak na druhé straně že budu mít i záruku, že takto podporovaný stát má možnost chránit můj vlastní život.". Při projevu "Rozhlas jako osmá velmoc" ze dne 18. srpna 1933 pak tentýž uvedl, že nacionálně socialistická revoluce: "Vyvstala z nejhlubších prazákladů lidu. Byla nesena lidem a dělána pro lid, svrhla z trůnu bezmezný individualismus a lid sám nastolila do centra dění." [45]. K tomuto upozadění jednotlivce je dobré připomenout tvrzení T. G. Masaryka (ten jinak nebyl příliš stoupencem individualismu): "Jest ovšem otázka: Jestliže individuum nestojí za nic, jak všecky kolektivistické názory tvrdí, odkud pak má cena ta masa individuí? Když individuum není ničím, jeho vědomí a svědomí jest bez významu, proč tisíc individuí jest nejen něčím, nýbrž dokonce vším?" [46]. Miliony nul jsou dohromady pořád nulou.

[37b] Kopper, s. 199-200.
[37c] Tamtéž, s. 201.
]37d] Tamtéž. s. 242.
[37e] Maser, s. 317.
[37f] Lipka, s. 115.
[37g] Tamtéž, s. 114.
[38] Feder, s. 31.
[39] Ibid, s. 32, 33 a 34.
[40] Ibid, s. 45.
[41] Ibid, s. 48-49 a 52.
[42] Ibid, s. 56-58.
[43] Ibid, s. 80.
[44] Placák, s. 63-64 a Frei, s. 231.
[45] Duffack, s. 11-12 a 36.
[46] Masaryk, s. 42.

ČÁST 5

Průmyslníci
Socialismus není příznivě nakloněn podnikatelům. To je případ i nacionálního socialismu, a to i přesto, že se často mylně uvádí, že Adolf Hitler byl jedna ruka s průmyslníky. Když v říjnu roku 1932, ještě před nástupem Hitlera k moci, vypracoval Hitlerův finanční expert Hjalmar Schacht provolání požadující jmenování Hitlera kancléřem, bylo účelem tohoto provolání získat podporu co největšího množství podniků a vedoucích ekonomů pro Hitlerovo kancléřství. Konkrétně šlo o získání co možná nejprominentnějších podpisů, které se pak měli co by listina předložit presidentu Hindenburgovi a pohnout jej tak ke jmnování Hitlera kancléřem. Ovšem ohlas podnikatelů na petici za Hitlera jako kancléře zůstal hluboce pod očekáváním. "Jedinými prominenty, kteří ji podepsali, byl ocelář Fritz Thyssen, podnikatel s draslíkem August Rosterg, předseda představenstva Commerzbank Friedrich Reinhart - a Schacht." [47]. Německý historik Werner Maser doslova píše: "Také již po léta stále znovu šířené tvrzení, že těžký průmysl a velkostatkáři dostali k moci jak fašistickou diktaturu Mussoliniho v Itálii, tak i Adolfa Hitelra v Německu, aby na jedné straně zbudovali valy proti nebezpečí boílševické revoluce a na druhé straně (sledujíce stranický program Hitlerův i Mussoliniho) zároveň vytvořili expanzní možnosti pro vlastní produkci, je otřepanou frází, která pramení z nedostatečných detailních znalostí." [48]. Průmyslník Friedrich Flick v roce 1945 před soudem uvedl, že nacionální socialisté od něj získali podílově 2.8 % peněz, které vydal na politické účely. Maser píše, že: "S 50 000 markami od Flicka, 250 000 od koncernu IG-Farben a částkou nacházející se někde mezi, kterou daroval průmysl z Porúří v roce 1931, se toho nedalo mnoho počít. Kdyby byl býval Hitler neměl k dispozici měsíční příspěvky od tehdy zhruba 800 000 členů, nebyl by s největší pravděpodobnosdtí ve volném souboji sil schopný konkurence." [49].

Maser také ještě uvádí: "Koncern IG-Farben v čele s Carlem Boschem, kterého určitě nebylo možno označit za přívržence Hitlerovy strany, podporoval Hitlera a NSDAP stejně, jako to činil u ostatních konzervativních stran. Gustav Krupp byl považován za velkoprůmyslníka Hitlerovi obzvláště nakloněného, když na konci roku 1932 ovšem došlo na 'přísahu', nebyl ochoten ani zasadit se u Hindenburga svým jménem pro Hitlera jako kancléře.... Celkem může být po zohlednění nepřátelství uvnitř politických stran a uskupení a role, jakou v nich Hitler a NSDAP hráli, považováno za odpovídající, že dary věnované politickým stranám v období výmarské republiky představiteli průmyslu a hospodářství byly nakonec směřovány proti Hitlerovi a NSDAP." [50]. Dle Jamese a Suzanne Poolových: "Všechny velké podniky dávaly určité sumy politickým stranám (včetně socialistů, ale ne komunistům). Tento způsob korupce je dodnes součástí všeobecné scény demokratické korupce. Přesto v době Výmarské republiky byla hlavním benefecientem ryze liberální Stressmannova Německé lidová strana, nikoli NSDAP [51].

[47] Kopper, s. 145.
[48] Tamtéž, s. 318.
[49] Tamtéž, s. 319.
[50] Tamtéž, s. 319-320.
[51] Kuenhelt-Leddihn, s. 229. Sousloví ryze liberální je potřeba brát s nadhledem.

Literatura:
• BESSEL, R. Politické násilí a uchvácení moci nacisty. In. BESSEL, R. aj. Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko 2009, ISBN 978-80-206-1067-6.
• DUFFACK, J. J. a GOEBBELS, J. Dr. Joseph Goebbels: poznání a propaganda: komentovaný překlad vybraných projevů. Praha: Naše vojsko 2009, ISBN 978-80-206-1009-6.
• EUCKEN, W. O teorii centrálně řízené ekonomiky: Analýza německého experimentu, Část I. [online]. Dostupný z (přístup VI/2016): http://www.bastiat.kvalitne.cz/jine_texty.htm , překlad V. Krupa.
• EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. Praha: Liberální institut 2004, ISBN 80-86389-32-4.
• FRANK, K. H. Zpověď: podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního v Praze na Pankráci. Praha: Toužimský a Moravec 2016, ISBN 978-80-7264-127-7.
• FEDER, G. Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia 2013, ISBN 978-80-905310-5-5.
• FREI, N. Stát pod taktovkou vůdce: nacistické panství v letech 1933-1945. Praha: Knižní klub 2015, ISBN 978-80-242-4644-4.
• GEYER, M. Nacistický stát znovu na pořadu jednání. In. BESSEL, R. aj. Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko 2009, ISBN 978-80-206-1067-6.
• HITLER, Ad. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu. Liberec: Dialog 2000, ISBN 80-86218-37-6.
• HITLER, Ad. Projevy. Brno: Guidemedia 2012, ISBN 978-80-905310-1-7.
• HITLER, Ad. Stranické prohlášení o postoji NSDAP k lidu venkovskému a zemědělství. In: FEDER, G. Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia 2013, ISBN 978-80-905310-5-5.
• HUGHES, M. a MANN, Ch. Hitlerovo Německo: život v období Třetí říše. Praha: Columbus 2002, ISBN 80-7249-123-7.
• KERSHAW, I. Hitler a Němci. In. BESSEL, R. aj. Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko 2009, ISBN 978-80-206-1067-6.
• KOPPER, Ch. Hjalmar Schacht: vzestup a pád Hitlerova nejmocnějšího bankéře. Praha: Grada Publishing 2013, ISBN 978-80-247-4752-1.
• KOŘENÝ, D. Dvojdomost národního boje. (Rudolf Jung 1882-1945). In. Historie okupovaného pohraničí 1938-1945. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně 2005, ISBN 80-86067-17-3.
• KOŘENÝ, D. Jungův sudetský socialismus (ve světle Zániku Západu). In. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica. Sborník prací historických XX. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2004, ISBN 80-244-0972-2
• KUEHNELT-LEDDIHN, Er. von. Levicové smýšlení: od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Praha: Wolters Kluwer Česká republika 2010, ISBN 978-80-7357-571-7.
• LIPKA, D. a ŠŤASTNÝ, D. John Maynard Keynes, socialismus a hospodářská politika nacistického Německa. In. Acta Oeconomica Pragensia, řočník 16, číslo 1. Praha: 2008
• MASARYK, T. G. Ideály humanitní a texty z let 1901‐1903. Praha: Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav ‐ Archiv AV ČR 2011, ISBN 978‐80‐86142‐36‐4.
• MASER, W. Adolf Hitler: Tak vedl a řídil. Praha: Grada Publishing 2014, ISBN 978-80-247-4654-8.
• MISES, L. v. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.
• MISES, L. v. Socialismus v Rusku a Německu [online, 2016]. Dostupný z (přístup V/2016): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/socialismus-v-rusku-a-nemecku-od-ludwiga-von-misese.html .
• MISES, L. v. Svoboda a vlastnictví [online, 2016]. Dostupný z (přístup V/2016): http://www.mises.cz/clanky/svoboda-a-vlastnictvi-1-7--2007.aspx .
• NOVOTNÝ, L. Bavorsko. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta UJEP 2012. Stručná historie států, ISBN 978-80-7414-521-6.
• PALMER, T. G. Bismarck`s Legacy. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
• PLACÁK, P. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Praha: Paseka 2015, ISBN 978-80-7432-604-2.
• ROUS, I. Konec války v centru českých Němců: Spousta kádrů z SS a nenávist. Čechy prý naháněli a stříleli ještě několik dní po válce (rozhovor) [online, 2015]. Dostupný z (přístup V/2016): : http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Konec-valky-v-centru-ceskych-Nemcu-Spousta-kadru-z-SS-a-nenavist-Cechy-pry-nahaneli-a-strileli-jeste-nekolik-dni-po-valce-373264 .
• SZOBI, P. Vliv odstranění soukromého podnikání na nabídku spotřebního zboží v NDR v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. In: STELLNER, Fr. aj. Hospodářské dějiny novověku. Praha: Setoutbooks.cz 2012, ISBN 978-80-86277-73-8.
• TALEB, N. N. Černá labuť: Následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha-Litomyšl 2011, ISBN 978-80-7432-128-3, s. 236-237
• WHEEN, F. Marxův kapitál: Biografie. Praha: Beta-Dobrovský 2007, ISBN 978-80-7306-315-3.