EpShark

Na Slovensku si většina lidí nemyslí, že vzdělávání potřebuje razantně navýšení zdrojů. Uši mediánového Slováka spíše reagují na témata jako důchody a sociální balíčky. Politici to vědí a podle toho upravují svou rétoriku a politiku. To však nesmírně vyrušuje angažovanou menšinu. Ta s obavami sleduje slabou kvalitu našeho vzdělávání a stále hlasitěji poukazuje na následující logický řetěz: na Slovensku máme značně podfinancované školství, proto nutně potřebuje velkou finanční injekci, která přinese kvalitní vzdělávání a zvýší lidský kapitál Slováků. Tento logický řetězec však má mnoho slabých ohnisek.

Slovenské vzdělávání není v porovnání s ostatními zeměmi výrazně podfinancované. Lidé tvrdící opak vytahují srovnání podílu výdajů na vzdělávání na HDP země. V tomto srovnání se může opravdu zdát, že na Slovensku jde do vzdělávání (cca 4 % HDP) méně zdrojů než jinde ve světě (EU a OECD průměr cca 5 %). HDP však není tím nejlepším jmenovatelem, když chcete porovnat, kolik veřejný sektor dává na vzdělávání. Jeho struktura je v každé zemi specifická. U nás tvoří relativně velkou část HDP investice a přidaná hodnota zahraničních investorů a už menší část mzdy, které vlády tak rády a snadno zdaňují a jsou z toho placené veřejné služby.

Mnohem objektivnější je proto podívat se na to, jakou část veřejných zdrojů politici přesouvají do vzdělávání. Jinak řečeno, jakou prioritou je vzdělávání ve výdajích státu. Takové srovnání se zahraničím ukazuje trochu jiný obrázek. Slovenský podíl výdajů na vzdělávání na celkových výdajích veřejné správy je přibližně na úrovni průměru ostatních zemí nebo mírně pod (cca 10 %).

To, že dáváme do školství srovnatelný podíl veřejných financí, však ještě neznamená, že tam nechybí zdroje. Tento „paradox“ může mít na svědomí plýtvání a neefektivita. Na Slovensku se za posledních 30 let snížil počet žáků skoro o polovinu, ale počet škol poklesl jen mírně a počet učeben dokonce ještě narostl. Dvě třetiny všech základních škol na Slovensku dnes pobírají speciální dotace pro školy s nízkým počtem žáků. Dokonce 27 % základních škol má méně než 50 žáků. Topit, svítit, zateplovat a uklízet se v nich však musí jako v ostatních školách. Prostor na lepší využití peněz je nejen na úrovni samospráv, ale i na samotném ministerstvu. To si plánovalo udělat pořádek v přímo řízených organizacích již před mnoha lety. Dodnes však jejich rozpočty jen narůstají a rozšiřuje se jejich agenda.

Zjednodušující je i další implikace v řetězu uvažování. Zalévání školství penězi není automatický recept na úspěch. A přesvědčilo se o tom množství kropičů. Naposledy Bill Gates a jeho nadace použila na velkou reformu amerických škol ve třech distriktech skoro 600 mil. dolarů. Součástí reformy nebyly jen peníze, ale také implementování nového hodnocení učitelů, pozorování tříd, měření výkonu žáků, či individualizovaného rozvoje učitelů a nove personální politiky. Ta sestávala z vyhazování špatných učitelů a přijímání dobrých, požívajících různé bonusy, pokud podávali kvalitní výkon. Prestižní výzkumně centrum RAND nedávno zveřejnilo výsledky studie a její závěr je, že intervence nevedly k očekávaným zlepšením výsledků žáků — a to ani u těch nejslabších a ohrožených skupin, na které se intervence zaměřovala. [1]

Toto však není ojedinělý případ. Obama mezi lety 2010 a 2015 utratil 3 miliardy dolarů na speciální grant na zlepšení škol. Těsně před skončením jeho funkčního období vydalo ministerstvo školství USA studii [2] , v níž vyhodnotili vliv a dopad těchto peněz na výsledky žáků. Výsledek byl znovu zcela minimální.

Žáci, jejichž školy dostaly peníze, se nezlepšili v anglickém jazyce ani v matematice. Nezlepšila se míra úspěšného dokončení školy a ani míra dalšího pokračování ve studiu. Navíc ani různé druhy programů a modelů v rámci grantu nepřinesly rozdílné výsledky. Všechny selhaly.

Podobně dopadl i jeden velký experiment s radikálním zvyšováním platů již vyučujících učitelů v Indonésii. V této zemi proběhla v zásadě podobná debata, jako probíhá u nás — učitelé mají nízké platy a proto máme špatné školství. Tuto interpretaci posvětila i Světová banka a UNESCO. V roce 2009 se tak rozhodli zdvojnásobit platy učitelům. Jaký byl dopad na úspěchy žáků po třech letech? Znovu prakticky žádný.

Všichni studenti bez ohledu na to, zda jejich učili učitelé se starými platy nebo s dvojnásobnými, získali v průměru stejné výsledky v testech z jazyka, matematiky a odborných předmětů. [3]

To vše neznamená, že více peněz nikdy žádnému vzdělávacímu systému nepomohlo. Pokud však nedokázali naléváním zdrojů zlepšit výsledky Obama, Bill Gates ani dvojnásobné platy učitelů, měli bychom zpozornět. Zlepšit školství přes finanční injekci nebude tak snadné. Koneckonců první náznaky toho vidíme i u nás. Mezi lety 2009 a 2017 vzrostly normativní výdaje na jednoho žáka v regionálním školství z 1702 eur na 2459 eur. Ve (skoro) stejné době poklesly výsledky PISA žáků z matematiky ze 497 bodů na 475. Ve vysokém školství byl tento nárůst ještě rychlejší. Z 2791 eur v roce 2009 na 4503 eur v roce 2018.

Dokonce i v mezinárodním srovnání rostly výdaje na vzdělávání v SR jedním z nejrychlejších temp v zemích OECD. Zlepšil se i často skloňovaný ukazatel podílu mezd učitelů na mzdách vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců. Na začátku tisíciletí se pohyboval na úrovni 54 %, dnes dosahuje 69 % a do dvou let by se měl podle odhadů přiblížit 74 %. Pokud jsou peníze odpověď, alespoň nějaké náznaky zlepšení bychom měli zaznamenat. Spíše se však zdá, že školství se vydává na cestu ke stavu, v jakém je zdravotnictví. Tam dnes již nechybí peníze, ale muzika.

Nejkontroverznější otázkou je poslední článek v argumentačním řetězu. Nějak všichni automaticky předpokládáme, že kvalitní vzdělání je opravdu klíčem k úspěšné budoucnosti Slovenska. Nemusí to však být tak jednoduché. Nedávno vyšla velká obžaloba vyššího vzdělávání z pera Bryana Caplana. V knize The Case against Education přichází s přesvědčivými důkazy, že vysokoškolské vzdělávání je do velké míry jen signalizační hra bez skutečné přidané hodnoty.

Kdybyste si mohli vybrat, chtěli byste titul z Oxfordu nebo Oxfordské vzdělání? To druhé máte v konečném důsledku na dosah již dnes — internet je plný bezplatných přednášek, materiálů, učebnic. To, co ve skutečnosti nabízí titul z Oxfordu je razítko na čelo, že jste lepší, šikovnější než vaši vrstevníci. Velká část univerzit tak ve skutečnosti nezvyšuje lidský kapitál svých studentů, jen jim pomáhá signalizovat jejich schopnosti. Z pohledu jednotlivce může jít o užitečnou službu, ale z pohledu společnosti jde o čisté plýtvání — především když to státy výrazně dotují z veřejných rozpočtů.

Nedostatek financí se pravidelně umisťuje na prvním místě v přehledech problémů školství. Ve skutečnosti je však poměrně obtížné říci, jaké je to správné množství zdrojů v tomto odvětví. Vnitřní nutkání požadovat více zdrojů do něčeho, co jako vzdělávání zní „dobře“, může debatu zkreslovat.

Pokud tak v budoucnu někteří politici vyslechnou hlasitou menšinu, může se jednoduše stát, že peníze se proinvestují, učitelé vymění, pomůcky nakoupí, hodnocení zavedou, ale výsledky studentů zůstanou stejné. Školství je mnohem setrvačnější systém, než si mnoho lidí připouští a často mohou být jeho výsledky spíše podmíněné kulturou v širokém slova smyslu, než množstvím financí, které tam politici nasměrují.

Róbert Chovanculiak, INESS (via DenníkN.sk )

Článek vyšel na svobodny-svet.cz