EpShark

Je považováno za politicky nekorektní, kritizovat v těchto dnech kulturu. Ale Řecko, bez ohledu na to, jestli bude používat euro nebo drachmu, nebo bude v EU nebo nebude, bude muset vyřešit svou kulturní vadu. Nemluvím o zvycích, tradici, architektuře, nebo hudbě a rozhodně nemluvím o jídlu. Mluvím o kulturním anti-kapitalismu. Vyjednávání, dohody, nové dohody, referenda, protesty a všechno mezi tím znamená velice málo, pokud Řekové nezahodí svou státní antitržní mentalitu a neobjeví znovu výjimečnost kapitalismu.

Perfektním příkladem je Argentina. Bankrot a dluhová krize měla navést zemi k rozumnému tržně-orientovanému směru, vzhledem k tomu, že na dluhu založený zkorumpovaný socialismus se tam totálně zdiskreditoval. Nádherná teorie. Ale Argentina třináct let po svém bankrotu v roce 2002 a po létech obrovské inflace, nedostatku dolarů, ekonomické malátnosti zůstává neustále přilepená ke svým hyper-intervencionistickým socialistickým lídrům, kteří opět ženou její ekonomiku do záhuby. Důvodem je, že základ kultury ve společnosti se nezměnil. Pokud je vaše kultura toxická, nahoru znamená dole, černá je bíla a selhání socialismu je selhání kapitalismu.

V své eseji Proti-kapitalistická mentalita Ludwig von Mises popsal kulturní anti-kapitalismus:

John Doe to vidí tak, že všechen tenhle nový průmysl, co ho zásobuje hromadou zboží neznámému jeho otci, byl vytvořen nějakou mýtickou agenturou nazvanou progres. Akumulace kapitálu, podnikatelský duch a technologická vynalézavost nepřispěli nijak k vytvoření prosperity. Pokud na tom nějaký člověk má zásluhy, tak podle Johna Dea by to měl být obyčejný dělník za výrobní linkou. …

Autoři, kteří takhle popisují kapitalistickou ekonomiku, jsou zaměstnáni na univerzitách, jako velcí filozofové a myslitelé a hrdinové lidstva a jejich učení se setkává s obrovským aplausem.

Hlavním rizikem pro Řecko nejsou úsporná opatření, bankrot, euro nebo drachma. Není to ani riziko být odstřižen od zahraničních úvěrů. Je to řecká kultura, která je velmi nepřátelská vůči svobodným a neregulovaným trhům a je chronicky závislá na státu.

Podívejme se na další latinskou zemi: Venezuelu. Po tom, co zažila obrovskou inflaci v 80. a 90. létech, voliči si v roce 1998 zvolili dalšího centrální plánovače a inflacionistu Huga Cháveze. Zvolili ho znovu v roce 2000, 2006 a 20012 a pak jeho následovníka Nicolas Madura v roce 2013, i když jeho země byla v hyperinflační smrtelné spirále a řítila se do ekonomické propasti. Problém Venezuely není fiskální nezodpovědnost ale anti-kapitalistická kultura.

A stejné je to s Řeckem. Po tom co mu byla odepsána část dluhu a část dluhu se restrukturalizovala na splátky na 50 let za dotované úrokové sazby a po dosažení ekonomického růstu v roce 2014 díky snížení daní a snížení rozsahu nabobtnalého státu, toxická kultura opět zvítězila. Radikální socialisté byli zvoleni a zavedli zemi opět do propasti. Samozřejmě taky nepomáhá, že na další straně vyjednávacího stolu je taky skupina centrálních plánovačů z EU, MMF a ECB. Každopádně Řecko teď stojí uvězněno mezi dvěma skupinami centrálních plánovačů, protože jeho lidé požadovali neustále věci zadarmo místo svobody.

Hodně zemí se dostává do potíží – některé se odrazí ode dna, jiné ne

Každý stát může příliš utrácet a dostat se do finančních potíží. Nebylo to před dlouhou dobou, kdy Británie musela vyjednávat s MMF v roce 1976 a vzdát se části své fiskální nezávislosti v prospěch této instituce. Ve druhé polovině 70. let byla Britská ekonomika v ruinách. Amerika nenápadně zbankrotovala v roce 1971 (opustila zlatý standard) a zbytek 70. let zažívala neustálou inflační krizi. Obě země se ale odrazili ode dna zpět. Stejně jako Chile, Uruguay a Filipíny po finančních krizích v 70. a 80. létech.

Ale některé země se ode dna neodrazily. A já si myslím, že je to tím, že národní kultura se stala fundamentálně anti-kapitalistickou a lidé rezignovali do stavu závislosti na státu. Vedle Argentiny a Venezuely jsme viděli dlouhotrvající ekonomické potíže a bolestivé krize v zemích jako Zimbabwe, Ghana, Bolívie, Nigérie, Rusku, nebo Turecku a teď v jižní Evropě. U těchto států se nezdá, že by se poučili ze svých chyb, protože nechtějí nebo nedokážou změnit svou kulturu a smýšlení.

Lekce je jasná. Ekonomická krize může obrátit pro-kapitalistickou zemi, co ztratila svoji cestu zpět správným směrem. Ale nemáme žádnou záruku ekonomického zotavení, pokud kultura degenerovala do infantilního anti-kapitalismu a nepřátelství vůči podnikatelům. Pro tyhle země krize nemusí vést k zotavení, ale místo toho k delší o hlubší krizi. Pouze kulturní změna vycházející z rozšíření správných myšlenek může vytvořit živnou půdu v Řecku pro akceptování reálných reforem. Potřeba rozšiřovat zprávy o svobodě a volných trzích je urgentnější než kdy byla.

Russell Lamberti

Z anglického originálu přeložil Mike

Text vyšel na webu mises.org