EpShark

Události posledních dní však ukazují, že doktrínou politických elit není demokracie (ta je spíše propagandistickou maskou) ani štěstí jeho obyvatel, ale, prostě a jednoduše, moc. Jakmile se vůle lidu španělské vládě nehodí, proběhne masové zatýkání i v nejvyšších katalánských úřadech, a centrální vláda převezme otěže i nad ostatními institucemi autonomní oblasti.

Je zřejmé, proč jsou pro státy takové rozvody nežádoucí. Katalánsko patří k daňově nejvýnosnějším oblastem Španělska; Katalánci živí zbytek Španělska. Podobné postavení má např. průmyslový sever Itálie, nebo kdysi České království v Rakousku-Uhersku. A každá ekonomicky zodpovědná vláda se snaží zabránit odchodu příjmů; nechat je jít je až ta poslední možnost, protože by to byla pro politiky práce, a té se politici bojí. Nicméně nelze přehlédnout jednak způsob, jakým to dělá (nejspíše zkušenost z brexitu, který projít neměl, a přesto prošel), jednak to, co z toho plyne.

Pro stát není důležité blaho menších celků, ale jen jeho vlastní. Je to stát, kdo vlastní své občany, a je to stát, kdo říká: „Zde mám své území.“ A své území si drží podobně, jako si ovčák drží své stádo. I účel obou držeb je stejný — holit to stádo. Nejde o štěstí lidí, nejde o jejich práva, nejde o jejich svobodu, jde o jediné. O prachy. Státy jsou v pouštění svých oveček maximálně neochotné, protože na každé ovečce roste vlna. Tak to bylo, je, a bude, dokud lidé budou ochotně hrát roli ovcí.

Jak to nakonec dopadne v Katalánsku, těžko říct. Horké hlavy jižních národů z toho nejspíše udělají občanskou válku, která lidi i španělskou vládu vyčerpá víc, než kdyby bývala nebyla tak umíněná. Podobně to vře i na jiných místech na světě (např. v Kurdistánu už referendum proběhlo, a Irák reaguje podobně). Nefandím tomu, co případnou úspěšnou separací vznikne (další stát), je to však cesta určitým směrem, který je mi sympatický, neboť tou nejmenší jednotkou nezávislosti je jedinec.

O co jde v Katalánsku

O sporu kolem katalánského referenda se dozvídáme leccos, ale proč chce tolik občanů Katalánska opustit Španělsko téměř nic. Důvodů je určitě více, ale když jsem se na to v Katalánsku ptal, jeden důvod je uváděn nejčastěji. Nemáme sice bohužel k dispozici statistiku, ale připadá mi logický a zní: „my už to platit nechceme“. Většina z vás asi ví co „to“ znamená, ale raději to trochu popíšu.

Nelíbí se jim rostoucí povinná solidarita produktivních s „čerpači“ a vidí, že celošpanělské volby to už dlouho nezlepšují. Nelíbí se jim, že jejich peníze rozdávají jiní jiným a ještě na tom získávají podporu „čerpačů“ ve volbách, které vyhrávají Ti, kteří chtějí z cizího rozdávat více. Nelíbí se jim být součástí Španělska, které je díky „čerpačské“ politice v hluboké krizi a na pokraji bankrotu. Zároveň dodávají, že být solidární s potřebnými chtějí, pokud o tom budou rozhodovat sami a pokud podporovaní budou vědět, kdo jim pomáhá.

Jinými slovy i tady platí, že když je něčeho moc tak je toho příliš. Usuzuji z toho, že se ani tak nejedná o nacionálně motivované jednání, jak se nám snaží vnutit ohrožení, ale o snahu zbavit se nepřijatelného rozsahu přerozdělování. Pak se nás dění v Katalánsku týká mnohem více, než tušíme.

Vlastimil Tlusty , FB

Madrid je dojí

Separatismus v Katalánsku už roky přiživuje přesvědčení, že tento region (autonomní společenství) slouží zbytku Španělska jako dojná kráva . Většina španělských regionů (včetně Katalánska) posílá téměř všechny daňové výnosy centrální vládě, která je přerozdělí a to, co z nich zbude, jim pošle zpátky.

Katalánská regionální vláda přitom tvrdí, že do Madridu ročně odvádí v průměru o 16 miliard eur víc, než od něj dostává zpět. (Madrid tuto částku vyčíslil na „pouhých“ 10 miliard.)

Katalánci se s centrální vládou snažili domluvit obdobný daňový režim, jaký platí pro Baskicko a Navarru. Obě autonomní společenství si ponechávají většinu daní, které vyberou. Z nich financují mimo jiné tamní veřejnou infrastrukturu. Do Madridu na provoz vlády, společných institucí a do fondu, z něhož se přispívá slabším regionům, odvádějí jen zlomek daní.

Baskové za daně válčili

Daňová privilegia Basků pocházejí už z 19. století. Generál Francisco Franco, který vládl od roku 1939 až do své smrti v roce 1975, je zrušil. Potlačoval jakékoli snahy o autonomii, natož nezávislost. Jak by ne, byl to přece diktátor. S nástupem demokracie si ale Baskové daňovou samostatnost vybojovali zpátky.

Vskutku vybojovali. Tehdejší španělská vláda pod tlakem ozbrojených útoků organizace Baskicko a jeho svoboda (ETA) na policisty, vojáky i státní úředníky Baskům ustoupila. Katalánci nebojovali, pouze se stejných výsad dožadovali v parlamentu v Madridu. Nedostali je.

Spor Katalánců s centrální vládou o určení daní se začal stupňovat po krizi v roce 2010, kdy se katalánským prezidentem (a šéfem katalánské války — region zavedl prezidentský systém) stal nacionalista Artur Mas. Krátce po nástupu do úřadu navrhl nové rozdělení daňových výnosů podobné modelu, který platí v Baskicku.

Premiér Mariano Rajoy návrh před pěti lety odmítl. Nato Mas vyhlásil v Katalánsku předčasné volby. Kandidoval v nich s programem pro nezávislé Katalánsko. Vyhrál a od té doby je referendum hlavním tématem katalánské politiky.

Horký podzim

Vláda v Madridu dělá všechno pro to, aby referendum překazila. Vysílá do Katalánska policisty, zadržuje politiky, vyslýchá je, vyhrožuje jim vězením, zabavuje volební lístky. Tím samo sebou touhu Katalánců po nezávislosti jen přiživuje.

Katalánská vláda tvrdí, že je připravena vyhlásit nezávislost do 48 hodin od potvrzení výsledků referenda. Má připravený zákon, který bude sloužit jako dočasná katalánská ústava.

Na nezávislost se připravuje i katalánská daňová správa. Za poslední dva roky počet daňových úřadů stoupl ze čtyř na třicet dva a počet úředníků z 320 na víc než 800. Daňaři také doslali software schopný vybírat všechny typy daní, včetně daně z přidané hodnoty.

Výňatky z článku na finmag.penize.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz