EpShark

Ačkoliv všechny demokracie trpí příliš naboptnalým veřejným sektorem, přeregulovaností, vysokými daněmi a obrovskými veřejnými dluhy, málo lidí vidí kausální spojení mezi těmito problémy a demokratickým systémem samotným. Pro mnohé, řešení těchto problémů spočívá v ještě větší demokracii, ne naopak.

Pod demokracií si mnozí lidé představují prosperitu, rovnost, férovost a svobodu. Pro výše uvedené ale neexistují žádné důkazy. Demokracie je založena na třech principech:

- všichni mají právo volit

- všichni mají právo ucházet se veřejnou funkci

- většina vládne

Nikde není napsáno, že demokracie garantuje svobodu slova – právo, které si všichni spájejí s demokracií. Taky neexistuje žádný důvod, proč by demokracie měla vést k prosperitě. Právě naopak, principy na kterých je založená demokracie vedou v společnosti k procesu, který nevede ke svobodě a prosperitě, ale k opaku.

Mezi nejdůležitější z procesů patří:

Krátkozrakost

Jak poukázal Hans-Hermann Hoppe ve své knize Demokracie - bůh, který selhal, demokracie vede k vysoké časové preferenci a to jak mezi vládou, tak mezi běžnými občany. Demokraticky zvolení politici jsou jenom dočasně u moci a zároveň nejsou vlastníky zdrojů, které spravují. Mají silnou motivaci utrácet peníze na projekty, které je dělají populární, bez ohledu na budoucnost. Problémy, které postupně vytvářejí, jako například masivní veřejné dluhy jsou ponechány, ať je vyřeší jejich následovníci. Demokratická společnost je jako půjčené auto – nebo ještě hůř: auto co není vlastněné nikým a užíváno všemi. Tímto způsobem se rychle opotřebuje a zničí.

Parasitismus a sociální konflikt

Demokracie je systém, kde lidé volí politiky, co jim na oplátku poskytnou privilegia a dary (soc. dávky, dotace…), které bude muset zaplatit někdo jiný. Proti sobě se tak staví různé skupiny: farmáři proti obyvatelům měst, staří proti mladým, imigranti proti residentům, zaměstnanci proti zaměstnavatelům atd. To vede k parazitickému chování a sociálnímu konfliktu. Je to výsledek demokratického principu, že všechny důležitá rozhodnutí jsou předmětem rozhodnutí většiny – rozhodnutí státu, co dělá z každého člověka pouze malé kolečko v obrovském kolektivistickém politickém systému. Ve svobodné společnosti, založené na individuálních právech, lidé s odlišnými názory a preferencemi se nestávají navzájem potencionálními soupeři.

Můžou mezi sebou spolupracovat, obchodovat, nebo nechat toho druhého na pokoji. Ale nemají k dispozici žádný donucovací prostředek využít toho druhého proti jeho vůli ke svému vlastnímu prospěchu.

Přeregulovanost a vměšování se

I když si většina lidí spojuje demokracii se svobodou, ve skutečnosti žádná individuální svoboda není v bezpečí před demokracií. Pokud většina ( nebo nějaká vlivná zájmová skupina) něco chce, může zasáhnout do jakékoliv dobrovolné transakce nebo vztahu – a to je přesně to, k čemu dochází. Zakazuje se pití alkoholu, pálení vlajek, sledování určitých filmů, diskriminování na soukromém majetku atd. Demokratické vlády neustále intervenují do dobrovolných transakcí mezi nakupující a prodávající, zaměstnance a zaměstnavatele, učitele a studenty, lékaře a pacienty, nájemníky a pronajímatele, poskytovatele služeb a zákazníky… Taktéž se vměšují do osobních preferencí kouřit, užívat drogy, dělat nějakou profesi bez licence, vytvářet určitý produkt (co bývá garantováno často jenom vládním monopolům) atd. Neexistuje žádný limit, kam až toto vládního vměšování může zajít. Část svobody, kterou stále ještě máme v západních společnostech, nemáme kvůli demokracii, ale tradici klasického liberalismu, která ještě úplně nezanikla.

Kolektivizmus a poddajnost

V před-demokratických společnostech lidé vládcům moc nedůvěřovali a na každou novou daň se dívali jako na ohrožování jejich svobody. Ale na demokratické rozhodnutí se díváme jako na fundamentálně legitimní, protože se předpokládá, že to je vůle lidu. V časech monarchie, pouze velice málo lidí mohlo vládnout, a většina lidí se dívala na ty u moci s podezřením. V časech demokracie potencionálně každý se může stát premiérem. To vede lidi k víře, že se musí přizpůsobit rozhodnutí většiny. Můžou nesouhlasit se specifickými zákony a regulacemi, ale mají pocit, že je jejich povinnost se jim podřídit. Přirozeně se budou snažit se volit tu politickou stranu, která prosadí regulace a výdaje v jejich prospěch. Tímhle způsobem jsme dospěli k růstu státních výdajů z 10% HDP z dob před první světovou válkou k dnešním zhruba 50% HDP. A taky z tohoto důvodu máme tolik zákonů a regulací. Je bezpečné říct, že dnes existuje zákon na doslova všechno pod sluncem.

Vládní výdaje jako podíl HDP:

Korupce a zneužívání

I když vláda většiny je špatná sama o sobě, ve skutečnosti je demokracie ještě mnohem více špinavá. Zvolená vláda má v podstatě neomezenou moc a kontroluje skoro všechny zdroje společnosti. Obrovské množství zájmových skupin a lobbistů pracuje za našimi zády a ovlivňuje vládu, aby přijala zákony v jejich prospěch. Typickým příkladem jsou banky a finančníci, které společně s vládou vytvořili systém papírových peněz, který kontrolují a manipulují k vlastnímu prospěchu. Je tady množství mocných zájmových skupin co využívají systém k vlastnímu obohacení na úkor nás ostatních: odbory, nevládní organizace, farmaceutické firmy, farmáři, vojensko-průmyslový komplex. Běžní lidé s tím nic nemohou udělat. Většinou nemají prostředky, nebo čas aby zjistili co se děje. Vše co můžou dělat je z času na čas volit, ale nemohou donutit své vládce být zodpovědnými za své činy.

Příčinou našich ekonomických a sociálních problémů není to, že by se špatní politici dostali k moci. Příčinou je demokratický systém sám o sobě. Měli by jsme začít měnit systém tak aby byl méně demokratický, ne víc. Nejdůležitější věcí jak toho dosáhnout je odebrat moc politikům a decentralizovat moc vlády.

Frank Karsten

Z anglického originálu přeložil Mike. Frank Karsten je předseda nizozemského Mises institutu a spoluautor knihy Beyond democracy.