EpShark

„Až dodnes jste vy rozhodovali o vzdělání svých dětí. V dnešním světě je ale tato záležitost příliš složitá. Možná v jednodušší době mohla být podobná rozhodnutí ponechána na rodičích. Ale dnes jsou věci mnohem komplikovanější. Je ale potřeba expertní přístup.

Od dnešního dne, my, státní autority, budeme rozhodovat o vzdělání vašich dětí. My budeme určovat, v jakém věku začnou vaše děti chodit do školy. My určíme, do které státem řízené školy budou vaše děti chodit a co budou studovat. My určíme, kolik hodin vaše děti stráví ve škole; kolik dní v týdnu; kolik týdnů v roce; a kolik let. Tyto věci můžeme kdykoliv změnit.

Právě teď musí vaše děti začít školu v šesti letech. Později se ale možná rozhodneme, že by škola měla začít dříve, řekněme od tří let. Můžeme začít tím, že necháme vaše děti navštěvovat školu, která je nejblíže k vašemu domovu. Později ale možná rozhodneme, že kvůli vznešenému sociálnímu účelu budou vaše děti transportovány napříč městem hodně mil do jiné školy. Rodiče, kteří si přejí poslat své děti do nestátní školy, nebo ti, kteří si přejí vyučovat své děti sami, mohou požádat o povolení, aby tak mohli činit. Pokud uznáme, že tato alternativa splňuje naše normy, povolení vydáme. Toto povolení ale může být kdykoliv odebráno, pokud se rozhodneme, že tato alternativa je pod-standardní.

Ještě dvě věci: Zaprvé, toto vzdělání bude zdarma (nepočítaje daně, které zaplatíte). Zadruhé, pokud nebudete dodržovat tato pravidla, máme právo odebrat vám vaše děti.“

Státní úřady to nikdy takto přímo americkým rodičům neřekly. Klidně to ale udělat mohly. Výsledky jsou stejné. Začátkem druhé poloviny 19. století elitní skupina intelektuálů, která měla vládní moc a působila na státní úrovni, vnutila Spojeným státům americkým takový systém. Postupem času se tento systém stával více a více centralizovaným. Lokální komunitní školy se dostávaly stále více pod správu, nejprve velkých konsolidovaných školských obvodů a školských úřadů v hlavních městech a potom pod správu Washingtonu, D. C.

Vzdělání bylo kdysi v kompetenci rodiny. Dařilo se mu velmi dobře. Americká společnost byla před rokem 1850 (kromě otrokářství) celým světem záviděna. Její ekonomický pokrok byl neopakovatelný. Její populace byla vysoce gramotná. Evropští návštěvníci, jako Alexis de Tocqueville a Pierre du Pont de Nemours, si povšimli americké učenosti a moudrosti. Tocqueville nemohl uvěřit, jak malá je přítomnost vlády v Americe; podotkl, že američtí občané mohli žít dlouhá období, aniž by jen viděli nějakého státního úředníka. Také se divil tomu, jak Američané ochotně vytvářejí dobrovolná společenství, aby dosáhli toho, čeho nemohli dosáhnout samostatně.

Takže státní školství nevzniklo proto, aby napravilo lidskou nedokonalost. Vzniklo, protože lidé — v neplánovaném uspořádání svobodného společenství — až příliš dobře splňovali úlohu vzdělávání a výchovy svých dětí a umožňovali jejich vývoj na nezávislé, schopné a morální dospělé lidi.

Ale podle některých se tomu muselo zabránit. Proč? Protože elita a rodiče měli na vzdělání odlišný názor. Elitě v rodičovském přístupu k výchově svých dětí chyběl smysl pro národní věc, vize dítěte jako budoucího vojáka, veřejného úředníka nebo industriálního ozubeného kola ve velkolepé národní mašinérii. Pod vedením svých rodičů děti vyrůstaly vytížené prací, rodinou, okolím a jejich komunitami — jinak řečeno jejich krátkozrakými životy. Bez správného usměrňování by nedbaly na hlas vznešeného účelu. Rodiče byli označeni jako zdroj špatného vlivu. V 19. století to obzvláště platilo o irských katolických imigrantech, jejichž rodiče, pokud by stát nezasáhl, by pravděpodobně vychovávali irské katolické děti.

Pokud si někteří z vás myslí, že je to všechno přehnané, tak si přečtěte, co řekli někteří přívrženci státního školství. Benjamin Rush, signatář Vyhlášení nezávislosti, vyzýval k vládnímu sponzorovanému vzdělání hned, jakmile se stal z Ameriky národ. Rush řekl:

„Ať se náš žák naučí, že nepatří sám sobě, ale že je veřejným vlastnictvím. Ať se naučí milovat svou rodinu, ale ať se zároveň naučí, že se jí musí vzdát, a dokonce na ni zapomenout, když je to potřebné pro dobro vlasti.“

Rush vychvaloval regulované školy za to, že doplňují nedostatky rodičů.

Archibald D. Murphy, zakladatel veřejných škol v Severní Karolíně, řekl toto:

„V těchto školách by měly být zasazeny základy morálky a náboženství a měly by se [v dětech] vytvořit návyky podřízenosti a poslušnosti … Jejich rodiče nevědí, jak je učit … Stát, se svou láskyplností a zájmem o jejich blaho, musí převzít výchovu nad těmito dětmi a umístit je do škol, kde jejich mysli mohou být osvíceny a jejich srdce přivedena k ctnosti.“

Edward Ross, sociolog 19. století, to podává takto:

„Okopírujme dětskou přirozenost a výhoda, pokud mu dáme učitele, kterého by napodoboval namísto svého otce, je ta, že ten první je vybraná osoba, zatímco ten druhý ne.“

Byl to Ross, který tvrdil, že úkolem školy je shromažďovat „malé tvárné hrudky lidského těsta z domácností a vytvarovat je na sociálním válu.“ [Míněna deska na hnětení těsta — pozn. překladatele.]

Zakladatelem toho, co se kdysi nazývalo lidově-školské hnutí, byl Horace Mann, první tajemník školství Commonwealthu pro stát Massachusetts. Deklarujíc, že „děti jsou vosk,“ Mann prohlásil, že „my, kteří se angažujeme ve svaté věci vzdělávání, jsme oprávněni dívat se na všechny rodiče jako na rukojmí vydaná nám napospas pro náš záměr.“

Tento druh sentimentu byl hlásán i dále ve 20. století. Například Newhampshirský nejvyšší soud v roce 1902 prohlásil:

„Veřejné školství … není ani tak právo udělené žákům, jak povinnost na ně uvalená pro veřejné blaho … Zatímco většina lidí bere veřejné školy jako prostředek velkých výhod pro žáky, velmi často se přehlíží fakt, že jsou vládním prostředkem na ochranu státu před následky ignorantského a nezpůsobilého občanství.“

Americký Úřad pro vzdělání vydal v roce 1914 dokument, v němž stálo: „Veřejné školy existují primárně více pro prospěch státu, než pro prospěch jednotlivce.“ I rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu z roku 1925, případ Pierce vs. Společenství sester, který zakázal státům, aby zrušily alternativní výuku a zjistil, že „dítě není jen výtvor státu,“ poté znepokojivě dodal: „Ti, kteří se o něj starají a určují jeho osud, mají právo, spojené s velkou povinností, rozpoznat a připravit ho na dodatečné povinnosti.“ Jinými slovy, soud tvrdil, že [dítě] není jen výtvorem státu. Později, v roce 1981 William H. Seawell, profesor pedagogiky na University of Virginia, řekl: „Veřejné školy prosazují více civilní než individuální úsilí … Musíme se zaměřit na vytvoření občanů pro dobro společnosti … Každé dítě patří státu.“

Z mnoha stran je slyšet nářky o chátrání rodiny. Málo lidí si je ale schopno připustit možnost, že velkou část viny nese státní školství. Obhájci státních škol naopak tvrdí, že rozpad rodiny způsobil úpadek škol! Ale jak Charles Murray poznamenal s ohledem na komunity, když je nějaká instituce systematicky zbavena svých funkcí, instituce, tratíc smysl své existence, chřadne.

Vychování dětí je jednou z klíčových funkcí rodiny a vzdělání je klíčovou komponentou výchovy dětí. Pokud jsou rodiče a děti odstraněni z přední pozice a stát převezme rozhodování nad vzděláváním, neměli bychom být překvapeni, že rodina upadá do nenávratna. V nedávném zajímavém rozhovoru Allan Carlson z Rockford Institute podal zprávu z demografického výzkumu, který naznačuje, že když vlády zavedly tzv. bezplatné a povinné školství, porodnost poklesla. To znamená, že když se stát zmocní jejich role rozhodování o vzdělání, rodiče mají menší zájem o porození a výchovu dětí. Pokud je to pravda, je to jen další důkaz toho, jak troufale vláda vysává život z naší občanské společnosti.

Sheldon Richman je editorem The Freeman, magazínu publikovaného The Foundation for Economic Education, a je autorem knihy Separating School & State: How to Liberate America 's Families. [Oddělení školy a státu: Jak osvobodit americké rodiny.] Článek zveřejněný v roce 1996 ve Freedom Daily přeložil Jozef Zdechovan. Převzato z Liberálního institutu .

Mises.cz : 10. října 2011, Sheldon Richman

Článek vyšel na svobodny-svet.cz