EpShark

Pod článkem Větrná energie v Německu: velké sliby, malé zisky lze na výše uvedeném odkazu najít mapu Německa s testovanými větrnými elektrárnami. Při rolování myší po mapě a při využití Google překladače i pro čtenáře neznalého němčiny je zobrazen doprovodný text a větrné turbíny. Je zde srovnáváno jejich využití, doba, kdy reálně dodávají energii do sítě a vydělávají. Zeleně zbarvené jsou ty vydělávající, zatímco červené jsou prodělečné a životaschopné jen s masivními dotacemi. Mapa obsahuje 18 000 turbín po celém Německu. Bere v potaz pracovní úseky po jednotlivých hodinách za dobu 10 let.

Pouze 15 % německých větrných elektráren dosahuje využití instalovaného výkonu z více než 30 %, přičemž jen dva takové větrné parky jsou v jižním Německu. Vzhledem k tomu, že větrné turbíny jsou často vypínány (příliš silný vítr) nebo musejí běžet pomaleji kvůli předpisům na ochranu hluku a životního prostředí, bude skutečný podíl využití pravděpodobně ještě nižší, konstatuje deník. Zatímco nejefektivnější je využití větrné elektřiny v severní části Německa, nejvíce elektřiny se spotřebuje v průmyslovém Porúří a nejjižnějších spolkových zemích. Bavorsko a Bádensko-Württembersko spolu s nedalekým chemickým závodem Ludwigshafen spotřebují téměř třikrát více elektřiny než všech pět severoněmeckých spolkových zemí dohromady. Proto se za obří náklady staví nové vysokonapěťové přenosové vedení ze severu na jih. Levicová zelená německá vláda Olafa Scholze ovšem prohlubuje své omyly sázkou na větrnou neefektivitu, když prosadila loni, že každá spolková země musí dát k dispozici dvě procenta plochy svého území pro stavbu dalších větrných gigantů. I na větrně zcela neefektivním jihu země.

Vznikají tak nerentabilní a ekonomicky nenávratné projekty. NZZ uvedl jako příklad větrnou farmu „Severní Schwarzwald“. Deset větrných elektráren V90 a čtyři V80 od dánské společnosti Vestas se tam otáčejí ve výšce téměř 900 metrů nad mořem. Vývojáři projektu tehdy slibovali průměrnou míru využití instalovaného výkonu z 30 procent. Jaká je skutečnost? V letech 2007 až 2010 byla využitelnost pouze 17 procent. Podle výpočtu NZZ si V80 vede katastrofálně a v desetiletém průměru dosahuje jen 16% účinnosti, s technologií V90 pouze 21 procento. Podle výroční zprávy provozovatel elektráren už roky dosahuje dvouciferných ztrát v milionech eur.

Pohled na systémy větrných elektráren postavené před rokem 2000 podle NZZ ukazuje, jak moc takové faktory ovlivňují využití. V té době byl rotor elektrárny obvykle umístěn ve výšce kolem 60 metrů a byl relativně malý. Výška věže a průměr rotoru turbín vyrobených od roku 2015 se více než zdvojnásobily. Čím více elektřiny daleko větší větrné turbíny vyrobí, tím více utvářejí vzhled krajiny. Kromě toho výzkumníci prokázali výrazně vyšší míru fatálních střetů v případě zásadně zvětšených rotorů pro dravé ptáky (silně postižen např. luňák červený) a stěhovavé ptáky (jako čáp černý) dopad 300metrových obrů, jako jsou ti v Schipkau v Braniborsku, na životní prostředí nebyl dosud prozkoumán. V malé obci mezi Chotěbuzí a Drážďany se v současnosti staví největší větrná onshorová turbína na světě. Spolu s rotorem je téměř dvakrát vyšší než katedrála v Kolíně nad Rýnem (157 metrů). Systém by také mohl být vzorem pro další expanzi v jižním Německu.

V kontextu zprávy na Německu nezávislém švýcarském deníku si připomeňme, že na jaře letošního roku podrobil drtivé kritice německou strategii dekarbonizace energetiky nejvyšší německý kontrolní úřad, Spolkový účetní dvůr. Jak napsal v rozsáhlé analýze, spolková vláda podle auditorů upřednostňuje rychlost energetické transformace před negativními dopady obnovitelné energie na životní prostředí. Tak ještě jednou: zeleně deklarovaná německé energetická transformace vlastně poškozuje životní prostředí!

Zde je nutno také připomenout zcela zásadní investorskou analýzu Bank of America, která investice do solární a větrné energie ve srovnání s nejefektivnějším a vysoce návratných jádrem na faktech a číslech charakterizovala jako mrhání drahocennými surovinami na zdroje, které nemohou fungovat „bez věčných dotací“.

Ovšem nedosti na tom. Jak informovala německá edice mezinárodního deníku Epoch Times, lékařka Ursula Bellutová-Staecková předložila další důkazy o tom, že infrazvuk z větrných turbín představuje zvláštní nebezpečí pro všechny živé organismy. Větrné turbíny generují infrazvuk. Ten má frekvenci nižší než 20 hertz, proto jej lidé obvykle neslyší. Velká větrná turbína na rozdíl od jiných přírodních zvuků obsahuje velmi nízké složky infrazvuku v pulzujícím a chronickém účinku.

Podle rozhovoru s lékařkou se objevily ze strany vládních úřadů kritické hlasy, které s obsahem článku nesouhlasí. Například v reakci na korespondenci mezi Německou společností pro ochranu zvuku pro lidi a zvířata (DSGS e.V.) a státními orgány ochrany životního prostředí jsme obdrželi odkaz na informační dokument Bádensko-Württemberského státního institutu pro životní prostředí (LUBW). „Podle Spolkového úřadu pro životní prostředí neexistují ve vědeckých databázích žádné další publikace, které by podporovaly autorovu hypotézu, nebo prezentovaly podobné korelace.“

Spolu s prací dalších vědců, například Amandou H. Lewis a Hailin Liu v několika publikacích o citlivosti kanálů PIEZO, skupina výzkumníků předpokládá citlivost kanálu PIEZO1 přibližně 0,0014 Pascalu. Pascal je jednotka tlaku. Současně se zdůrazňuje, že výsledky závisejí mimo jiné na napětí, předpětí a metodách měření. Iontové kanály PIEZO1 zprostředkovávají přeměnu mechanických sil na elektrické signály a mají zásadní význam pro dotykovou citlivost mnohobuněčných organismů.

Na dotaz Epoch Times, zda vědkyně předložila svou práci Spolkovému úřadu pro životní prostředí (UBA), který nadále tvrdí, že neexistují žádné vědecké důkazy o možném škodlivém vlivu infrazvuku z větrných turbín, doktorka Bellutová-Staecková odvětila: „UBA by nikdy nepotvrdil, že existují důkazy proti tomu, že infrazvuk není škodlivý. Odpověď na naléhavé žádosti ze strany DSGS ze dne 2. srpna 2024 stále není vyřízena. Je to o to znepokojivější, že v Německu se denně připravují nové plány na výstavbu velkých větrných turbín a úřady rozhodují na základě neplatných vědeckých poznatků, jako je například práh akustického vnímání. Železobetonové základy největší větrné turbíny na světě v Lužici, vysoké 365 metrů, byly pravděpodobně právě položeny.“ Jak dodala, německé „…orgány ochrany přírody nemohou čekat, až budou k dispozici experimentální vědecké důkazy, protože hrozí bezprostřední nebezpečí. Současně je nutné přijmout vhodná preventivní opatření, jako je moratorium na velké větrné turbíny, až do konečného vědeckého objasnění, aby se zabránilo dalším škodám. To je také současný požadavek DSGS adresovaný UBA a státním orgánům ochrany životního prostředí.“

V rozhovoru se doktorka Bellutová-Staecková tvrdě kriticky vyjádřila k dalším plánům výstavby obřích větrných elektráren v Německu. Jak upozornila, „nepoškozené přírodní krajiny, jako je málo větrný Schwarzwald s jeho údolími, například Seebach s Acherntalem, Bühlertal, Lautertal, Kaiserstuhl, Freiburg, málo větrná oblast Bodamského jezera s poloostrovem Höri, největší hornošvábský les, Altdorfer Wald, Schönbuch a mnoho dalších krajin s lesy, pramennými oblastmi, lidmi, zvířaty, druhy a přírodou jsou v konkrétních plánovacích řízeních pro instalaci větrných elektráren. A to vše bez přehodnocení vlivu nízkých frekvencí, natož posouzení dopadů na ohromné ničení přírody a úbytek přírodních druhů. Dalším bodem jsou důsledky získávání větrné energie ze závětrné strany [strany odvrácené od větru] větrných turbín. Srovnání lesů zde v Berlíně/Braniborsku s lesy například ve Schwarzwaldu to jasně ukazuje: Oslabení atlantického západního proudění po odvedení větru zhruba 10 000 větrných turbín západním a severozápadním směrem viditelně poškodilo zdejší ekosystémy – lesy, vřesoviště, pole, louky, rašeliniště, tůně – a způsobilo jejich náchylnost ke škůdcům v lesích, jako je kůrovec.

Podle vědkyně „mnohé nasvědčuje tomu, že opatření tzv. technické ochrany klimatu situaci nezlepšují, ale naopak zhoršují. Kromě ztráty vláhy po větru od větrných elektráren jsou lesy poškozovány chronickými vibracemi přímo v jejich kořenovém systému a síti houbových vláken (mykorhize), což ničí základ zdravého lesa. Musíme proto naléhavě požadovat přehodnocení všech technických opatření na ochranu klimatu, včetně přehodnocení frekvencí infrazvuku na organismy a dopadů rozsáhlého ničení přírodní krajiny a divočiny, která je základem života pro všechny. Nežádám nic neobvyklého, ale přehodnocení přísné hypotézy založené na současných poznatcích a odpovědném chování v souladu s mandátem orgánů ochrany přírody.“

Dne 4. listopadu velmi zelené ideologii nakloněný redaktor David Tramba oznámil v Ekonomickém deníku další úspěšnou aukci na ministerstvu průmyslu a obchodu ČR na vybudování nového výkonu 88,8 MW větrných elektráren v Česku. Ovšem k jejich spuštění ještě povede dlouhá schvalovací cesta. Podstatné je, že si budoucí provozovatelé vysoutěžili cenu elektřiny z těchto zdrojů od 2795 korun do 3450 korun za MWh (vyděleno tisíci je pak cena za 1 kWh). Jde tedy o silovou část ceny energie, kdy například elektřina z uhlí nezatěžovaná emisní povolenkou se vejde hluboko pod jednu korunu za kWh, stejně jako výroba elektřiny z českých jaderných elektráren. Výslednou cenu budou spoluformovat ze stále větší části obrovské náklady spojené s posilováním elektrických sítí a její správy právě kvůli rostoucímu podílu solárních a větrných elektráren. To, že se nemalá část větrných elektráren (včetně poloviční produkce čínské oceli na celosvětové výrobě) dnes vysoce emisně vyrábí v totalitní Číně s její 60% závislostí na výrobě energie z uhlí, zdá se, málokoho ze stoupenců světlých zelených zítřků trápí. Stejně jako fakt, že kompozitní vrtule větrných elektráren jsou z podstaty nerecyklovatelné: po skončení životnosti se buď spalují například při výrobě cementu, nebo se dokonce vyvážejí do Afriky. Stejně jako se 500 m3 železobetonové základny běžné větrné elektrárny poškozené vibracemi nejčastěji zahrne zeminou.

Těžce vznikající české vládní energetické politiky jako Státní energetická koncepce, Vnitrostátní energeticko-klimatický plán a Politika ochrany klimatu mají v područí svého zadání klíčový úkol: vypořádat se s Bruselem požadovanou likvidací zdrojů elektřiny z uhlí. Tón udala v poslední říjnový den s osmiměsíčním zpožděním vydaná analýza zdrojové přiměřenosti MAF CZ 2023 od státní firmy ČEPS. V principu se v ní praví, že proti současnosti asi pětinásobky instalovaného výkonu solárních a větrných elektráren (12,5 GW, respektive 1,4 GW) Česko může prý spasit, plus je třeba postavit jednu velkou plynovou elektrárnu. Když tyto zdroje závislé na počasí pracovat nebudou, elektřinu si v objemech přes 20 % (v zimě ale i třetinu) prý dovezeme. Sám ČEPS ovšem upozornil, že když Němci upřednostní výrobu elektřiny pro produkci vodíku, tedy pro svůj průmysl, tak z Německa nemusí tolik elektřiny přitéct, jestli vůbec. Co si z toho vezmou kapitáni českého průmyslu, je nasnadě. Zabalme to!

S dobrými úmysly se do pekel můžeme nechat vést i na lopatkách větrných turbín.

Milan Smutný,  Svět hospodářství