EpShark

Milí čtenáři, v souvislosti s americkými volbami a jejich výsledkem jsem se chtěl ještě vrátit k jednomu tématu, které mi “přeletělo přes nos” už začátkem podzimu.

Tehdy se blížily senátní volby u nás a jedním z kandidátů, k mému nemalému potěšení, byl egyptolog Miroslav Bárta. Mám rád jeho schopnost dívat se na civilizační záležitosti s odstupem a nezabředávat přitom do moderně-pitomého efemérního “diskursu” o tom, kdo zas co napsal na Twitteru a jaký strašný skandál to je. To je dneska v tom světě infikovaném sociálními sítěmi velká vzácnost.

Nu, zkrátka, tou dobou jsem měl hodně “chození po venku”, a při té příležitosti jsem poslouchal různé podcasty, včetně těch Bártových, abych si udělal představu o jeho současných názorech. A v jenom z těch podcastů od něj zaznělo něco jako (přesně si to nepamatuji, ale duch sdělení byl tento):

“V Americe nekladou takové překážky vývoji, podívejte se na to, jak SpaceX může celkem volně létat, kdežto v Evropě by se to nevypapírovalo ani za několik let.”

Checht. Jako přirovnání to sice byla obecná pravda (EU je proti Americe přeregulovaná), ale zcela konkrétně zrovna v tomto případě to tak úplně pravda nebyla, protože přesně tou dobou zuřil velký papírový boj mezi SpaceX a vládní agenturou FAA ohledně schvalování dalších letů experimentální rakety Starship z jižního Texasu.

Nešlo přitom ani tolik o bezpečnost, jako o relativně banální formality, na kterých se FAA “točila”, například přesun velína z jedné budovy do druhé nebo zacházení s vodou používanou při chlazení rampy při startu, která podle FAA byla “průmyslovou odpadní vodou”, kdežto SpaceX tvrdilo, že je čistější než normální pitná voda a mnohem čistější než déšť, který tam běžně padá. Všechny tyto věci zasekávaly vývojovou činnost o celé týdny až měsíce; u nás o tom psal staroslavný VTM. Ani ta Amerika není vůči bujení byrokracie nějak principiálně imunní.

Role FAA v regulaci letectví i kosmického průmyslu se letos na podzim hned dvakrát přetřásala na slyšeních Kongresu, a to nejen kvůli SpaceX, ale i kvůli Boeingu, který pod dozorem této přísné agentury, jež tak bazíruje na detailech, technicky značně zdegeneroval. Bylo krátce před prezidentskými a kongresovými volbami, takže žádné konkrétní změny zákonů z toho nebyly (v této fázi volebního cyklu už se obvykle nic narychlo neodhlasovává), ale převládající dojem byl, že FAA se musí reformovat. Kriticky se vyjádřilo hned několik kongresmanů.

Tady se dostáváme k tomu, co se opravdu na obou stranách oceánu liší: v Americe občas nějaká ta deregulace opravdu proběhne, kdežto u nás jako by se to papírování jenom posilovalo. I tak ale byl budoucí vývoj nejistý. Tím, že se Musk otevřeně postavil na stranu Trumpa, pomyslně poskládal všechna svá vejce do jednoho košíku a skočil s nimi do pořádného maelströmu. Kdyby vyhrála Harrisová, mohlo to pro jeho firmy znamenat potíže. V moderním státě, kde existuje neskutečné množství různých vyhlášek a nařízení, lze politického protivníka-podnikatele potrápit zcela v mezích zákona tak, že bude trpce litovat.

Sázka mu vyšla a z toho maelströmu vylezl celý, dokonce teď bude mít možnost ovlivňovat regulační prostředí v USA z pozice ministra pro efektivitu, což je na jednu stranu nepochybně střet zájmů, na druhou stranu také příležitost něco udělat. Je víceméně jisté, že teď se bude deregulovat, a to výrazně; osobně bych čekal, že třeba to povolování kosmických letů se zredukuje ze tří měsíců na tři dny, ne-li méně (možná i hodiny).

Toto je podle mě to hlavní hospodářský útes, na které s novou Trumpovu administrativou narazí Evropa, deregulace (jejich, a nikoliv naše), a ne nějaká cla. Cla jsou sice bolestivý, ale rychle změnitelný parametr ekonomiky – už teď se von der Leyenová nechala slyšet, že by vyhandlovala zrušení cel za větší nákupy amerického plynu. Ta se zkrátka i dnes, v té přepapírované době, dají zavést nebo zrušit jedním škrtnutím pera.

Ale deregulovat, v EU? Abychom si udrželi konkurenceschopnost? Tak, jak to ve své zprávě nedávno požadoval stárnoucí technokrat Draghi, jeden z posledních jakžtakž ekonomických liberálů, kteří tam v Bruselu ještě zůstali? To je skoro nemožný úkol, to totiž znamená překonat odpor celých praporů jakýchsi zelených fanatiků(*ček , heh) s očima zářícíma bio-koksem, nevládek úředně pověřených k mapování rozložení pohlaví v dozorčích radách, šedých tesilových myší sedících ve výborech, jejichž jméno nikdo nikdy neslyšel, a v neposlední řadě i lobbyistů velkých, zavedených firem, kterým docela vyhovuje, že žádná nová konkurence se přes tu vysokou zeď regulací nedokáže přehoupnout.

Nevěřím, že toto dokážeme. Jednotlivé státy by to možná dokázaly, takové Estonsko nebo Dánsko se zatím do byrokracie nezamilovaly zcela fatálně a umějí fungovat pružně. Ale EU jako celek… pro perspektivu, zrovna teď se pro-jaderná půlka kontinentu se třese, že Španělé prosadí na pozici eurokomisařky pro ekologická témata Teresu Riberovou, kterou provází pověst zaryté a odhodlané bojovnice proti jaderné energii. Jak s ní bude bojovat? Dalšími lejstry, to je základní zbraň dnešních arzenálů.

K tomu, abychom byli konkurenceschopní navenek, musíme být konkurenceschopní i vnitřně, stejně jako jednotlivé státy USA. To by ale znamenalo vrátit část agendy z Bruselu zpátky na úroveň členských zemí, aby si opravdu konkurovat mohly. A k tomu nevidím žádnou cestu. Ono třeba do EP kandiduje mnoho lidí s tím, že jsou euroskeptici a ten přebujelý aparát by osekali. Ale jakmile jednou ochutnají všechny ty výhody v podobě vysokého platu, prestiže a všelijakých bonusů typu “dobře zásobených večírků”, kdo z nich tím skeptikem zůstane?