EpShark

IVO BUDIL

Náhlé a radikální dějinné zvraty s dlouhodobými důsledky představují vždy velkou zkoušku lidské přirozenosti, o níž máme navzdory moderní psychologii doposud jen malé tušení. Je člověk ve svém nitru predátorem, jehož je nutno spoutat přísnou autoritou státu, jak se domníval Thomas Hobbes, nebo naopak ušlechtilou bytostí, kterou zkazily chtivost a neřesti spjaté se soukromým vlastnictvím, jak soudil Jean-Jacques Rousseau? Převáží u něj altruismus, nebo sobectví?

Na sklonku osmnáctého století byl zahájen rozsáhlý experiment, o jehož výsledku nebylo dodnes rozhodnuto. Prostřednictvím průmyslové revoluce získalo lidstvo obrovský potenciál energie, produktivity a moci, které tradiční společnosti spojovaly pouze s nadpřirozenými silami. Nebyla náhoda, že domorodé kmeny v Pacifiku vytvořily před pouhými několika desetiletími při pohledu na vymoženosti moderní techniky náboženství zvané kult cargo. To, jak lidé naloží s průmyslovou revolucí a jejími dopady na společnost, nám poskytne cenné svědectví o skutečné povaze našeho druhu.

Představitelé britské politické ekonomie, Adam Smith, Thomas Robert Malthus a David Ricardo, přistupovali k úsvitu nové éry s obezřetností a předsudky tradiční oligarchické společnosti. Nevěřili, že by bylo možné či žádoucí, aby byly plody průmyslové revoluce rozděleny rovnoměrně. Nerovnost byla podle jejich mínění neodstranitelná a chudoba poznanou nutností. Tento přístup vyústil do krvavého koloběhu revolucí a kontrarevolucí a ideologických bojů, které tragicky poznamenaly moderní dobu. Je znepokojivé, s jakou snadností a lhostejností se v posledních letech ve stagnující České republice a dalších západních zemích šíří myšlenka, že je rozdělení společnosti na – slovy Benjamina Disraeliho – dva antagonistické národy, bohaté a chudé, přirozené a zákonité. Lidská srdce se opět nebezpečně zatvrzují a hledají ospravedlnění svého postoje v různých sociálně darwinistických nebo neoliberálních poučkách.

Existuje řešení, které by nespočívalo v návratu k utopickému radikalismu? Je možné smířit produktivitu moderní doby se solidaritou a sounáležitostí prostupujícími napříč sociálními vrstvami? Víme, že to byla právě období největšího hospodářského rozmachu Západu, kdy docházelo k synergii mezi podnikavostí, pracovitostí a vynalézavostí na straně jedné a sociální odpovědností, péčí o potřebné a altruismem na straně druhé. V roce 1851 uveřejnil americký ekonom Henry Carey knihu Harmonie zájmů, v níž argumentoval, že jestliže moderní stát využije nekonečný potenciál lidského rozumu a tvořivosti, dokáže zapojit všechny dílčí složky společnosti do jednotného povznášejícího a morálního úkolu, jímž je rozvoj národního hospodářství, technologický pokrok a zvyšování hmotné důstojnosti a kvality lidského života.

Zdálo by se, že v současném neoliberálním světě, v němž je egoismus základem hospodářského života, není místa pro idealistické vize Henryho Careye. Podvědomě však cítíme, že tomu tak není. Ekonomická stagnace, pocit historické bezvýchodnosti, úpadek tvůrčích sil a pokles prestiže a vážnosti ve světě svědčí o tom, že jsme sešli ze správné cesty. Historické omyly jsou cenným zdrojem zkušeností a katarze. Náležíme k národům, které svoji moderní existenci úzce spojily s myšlenkou budování vyspělého hospodářství a průmyslu. Víme, že inženýr, podnikatel, vědec a dělník náleží vedle umělce, skladatele, básníka a literáta. Harmonie zájmů v pojetí Henryho Careye a jeho následovníků je pro národ Baťův a Křižíkův přirozenou cestou k morální obnově a opětovnému ekonomickému vzestupu.

Ivo Budil

Článek vyšel na svobodny-svet.cz