EpShark

Je přitom zajímavé, že ekonomie v pojetí Rogera Douglase je vědní obor, který je apolitický, kde se věci hodnotí nezávisle na politickém postoji, kde se vychází především z principů jednoduchosti, zdravého (selského) rozumu, kde je základem důvěra ve schopnosti jednotlivce být kreativní, akční, schopný postarat se sám o sebe.

Když to takto člověk napíše, vypadá to jako liberální koncept. Roger Douglas je však ekonom působící v řadách sociální demokracie [přesněji: novozélandské Labour Party; pozn. red.]. Člověk se pak ptá, zda přepjatá snaha sociální demokracie o blaho pracujících není totéž, co opičí láska až příliš starostlivých rodičů. I oni se snaží uchránit své potomky před nástrahami zlého světa, přebírají na sebe veškerou zodpovědnost za chod rodiny a vychovávají závislé a sobecké idioty, kteří myslí jen na své pohodlí a bez pevné ruky rodiče se cítí ztraceni.

Osobně to cítím přesně stejně. Miluji lidi, nové tváře, rád rozmlouvám a poslouchám. Zároveň věřím tomu, že každý z lidí kolem mě svou vlastní hodnotu, „božskou jiskru“, která dovolí jednotlivci projevit se, najít si své místo ve světě, důvěřuji schopnostem lidí postarat se sám o sebe. Etatistický přístup k řízení společnosti, přístup, kde stát (tj. vláda) ví všechno lépe, potlačuje právě to jedinečné, čím se odlišuje každý z nás, vytváří šedou nezajímavou masu, kde jedinou hodnotou je poslušnost a kde člen vlády, resp. nějaké vrchnosti má hodnotu jen kvůli svému postu a ne kvůli lidským vlastnostem.

Z tohoto pohledu by byl [pravicovým; pozn. red.] liberálem i Ježíš Kristus.

Rozhovor s otcem reforem na Novém Zélandu Rogerem Douglasem

(Zveřejněn v časopise Týden číslo 33/2008)

Už je to skoro dvacet let, kdy se jakoby dominovým efektem zhroutil komunistický systém ve státech východní Evropy. Přibližně ve stejném období jsem se poprvé setkal se jménem Roger Douglas. Přesněji Sir Roger Douglas. Časopis Euromoney vyhlásil Rogera Douglase v roce 1985 za nejlepšího ministra financí na světě. V roce 1990 ho pasovali na rytíře.

Lidé ve středoevropském prostoru si s Novým Zélandem spojovali zejména jméno pokořitele nejvyšší hory světa Sira Edmunda Hillaryho. V roce 1990 byl navíc Roger Douglas už odstaven na vedlejší kolej. Vedlejší kolej novozélandské politické scény.

O několik let později, koncem 90. let, jsem se přestěhoval na Nový Zéland. Přirozeně jsem se začal více zajímat o jeho osudy. Během mého pobytu na Novém Zélandu se mi podařilo setkat, případně interviewovat premiérku Helen Clark, šéfa opozice Johna Keye, ale i další osobnosti novozélandské politické scény, jakož i jejich národního hrdinu, již zmíněného Edmunda Hillaryho. Ale na Rogera Douglase jsem prostě neměl štěstí. Mělo to i svou logiku. Rogerovo jméno bylo svým způsobem mediální tabu. Navíc v pomyslném žebříčku veřejného mínění „ největších zločinců národa“ zaujímá Roger přední příčky …

Od roku 1997 pozorně sleduji vývoj novozélandské společnosti a bohužel i úpadek hospodářství a životní úrovně. Labouristická vláda se již třetí volební období veze na populistické vlně. Jenže už není co rozdávat, a tak další novozélandská socialistická utopie pomalu končí. I proto až tak nepřekvapilo, když se počátkem roku 2008 objevila krátká zpráva v místních médiích — „Roger is back“. (Roger je zpět).

Pak už netrvalo dlouho a dostal jsem možnost setkat se s Rogerem Douglasem osobně a popovídat si o Novém Zélandu, o místě, které je stále pro mnohé zaslíbenou zemí.

Status „pohádkové země“ získal Nový Zéland dávno předtím, než tu další Novozélanďan Peter Jackson natočil slavnou hollywoodskou trilogii ze Středozemě, Pána prstenů. Nový Zéland se od poloviny 19. století stával zásobárnou potravin pro „rodnou“ Anglii. V té době přibližně 1 milion obyvatel profitoval ze skutečnosti, že měl zaručený odbyt všeho, co vyprodukoval.

Navíc Nový Zéland nikdy přímo nezasáhly války. Naopak, Novozélanďané na nich vydělávali. Spojenečtí vojáci potřebovali jíst a vlna se také hodila. Nový Zéland si díky skoro symbolické podpoře války v Koreji a ve Vietnamu zajistil další lukrativní objednávky. I zásluhou toho se tento stát dlouhá desetiletí pohyboval na špičce statistik v životní úrovni a také díky tomu zde nebylo neobvyklé vidět rakouské nebo japonské „gastarbeitery“.

Ty časy jsou však již dávno pryč.

Novozélanďané ze svého úpadku obviňují Velkou Británii, která vstupem do Evropského hospodářského společenství počátkem sedmdesátých let minulého století zrušila záruky toho, že bude kupovat vše, co Novozélanďané vyprodukují. Pravdou je však i to, že Novozélanďané už dávno předtím naznačovali mateřské zemi své ambice být nezávislí. A tak svou „nezávislost“ projevili mimo jiné i tím, že novozélandskou libru přejmenovali na novozélandský dolar. Já z tohoto období „symbolických gest“ oceňuji zejména skutečnost, že už tu máme kilometry, a nikoliv míle.

Jelikož Nový Zéland ztratil začátkem sedmdesátých let minulého století přirozené trhy, začal hledat jiné trhy a ještě více se „socializovat“. Těm, co měli možnost být v té době v Sovětském svazu, možná utkvělo v paměti, že v obchodech s potravinami nebylo nic … kromě novozélandského másla.

První vystřízlivění nastalo v roce 1984. Paradoxně to bylo v den voleb, kdy měli všichni slavit. A nejvíce důvodů na oslavy měli vítězové: labouristé. Vystřízlivění způsobil nový ministr financí, nominovaný sociální demokracií (labouristy), Roger Douglas. Zde je první otázka z mého rozhovoru s ním:

Roger Douglas (dále RD): Byli jsme očividně v krizi. Byla to kritická situace. Banky nemohly směňovat novozélandské dolary za zahraniční měny a většina dalších aktivit byla kontrolována vládou. Vláda určovala výši úrokové míry, výši platů, nájemného. Všechno to silně připomínalo komunistický řízenou ekonomiku, jakou si jistě pamatujete z Československa.

RD: Já se nepovažuji ani za levičáka, ani za pravičáka. Nemám rád takové štítky. Já si myslím, že my jsme byli jen realisté. Základem našich ekonomických reforem byla likvidace privilegií, které zde měli někteří lidé, případně zájmové skupiny. Za 200 let existence Nového Zélandu jsme si tu sami paradoxně vybudovali společnost, kde se dědila privilegia a výhody. Pokud jste měli například licenci na dovoz, snadno jste zbohatli, protože jste neměli konkurenci. A pak některá hospodářská odvětví, jako například farmáři, dostávali dotace a jiní ne. Naopak, jiní na to dopláceli.

Poznámka: Do roku 1984 to na Novém Zélandu vypadalo podobně jako v témže roce v komunistickém Československu … museli jste čekat několik měsíců na telefonní linku, několik let na auto a podobně. Rozdíl byl v tom, že v komunistických státech Evropy měl na všechno monopol stát, na Novém Zélandu tento monopol měli často soukromí podnikatelé. Kolonizátoři z Velké Británie přicházeli s ideálem vybudovat spravedlivou společnost zbavenou tradičního britského elitářství. Stal se opak, a ještě i dnes se starousedlíci dělí podle toho, na jaké lodi a v kterém roce jejich předkové na Nový Zéland dorazili. Deregulace vedená Rogerem Douglasem proběhla bez zbytečného diskutování, dalo by se říci okamžitě. Z večera do rána byli lidé postaveni před hotovou věc.

RD: Já si opravdu myslím, že nebylo o čem diskutovat. Na druhé straně jsme však ještě před oficiálním spuštěním reformy svolali shromáždění přibližně 100 nejvýznamnějších ekonomů, podnikatelů, finančníků a politiků, kde jsme se shodli na tom, že změny jsou nezbytné. Myslím, že jsme uspěli zejména proto, že jsme je udělali v krátkém časovém sledu a v „balíčcích“, které byly nastaveny tak, že pokud někdo ztratil výhody, zároveň i něco získal. Například farmáři sice ztratili dotace, ale na druhé straně vývozce farmářských produktů ztratil monopol, a tedy vznikem konkurence v oblasti exportu se ceny za tyto služby snížily.

RD: Tento problém je dnes v podstatě ve všech západních zemích. Přibližně ve třicátých letech minulého století začalo mnoho států — i pod vlivem hospodářské krize — provádět hospodářské aktivity, které za normálních okolností mají dělat lidé a trh. A jak se ukazuje, lidem nevadí, když jsou upláceni svými vlastními penězi.

RD: Myslím, že většina národa si neuvědomovala nutnost hospodářských reforem. Na druhé straně jsme měli štěstí. Předchozí vláda s premiérem Muldoonem byla v úřadě již dlouhá léta, a také proto mnozí toužili po změně tváře. Zároveň Muldoon udělal chybu — jednoho dne se opil a vyhlásil předčasné volby. Volby proběhly tak rychle, že vlastně jsme ani neměli čas představit náš program veřejnosti. To bylo naše štěstí.

RD: Ani ne. Na to, abyste viděli, že země mele z posledního, jste nemuseli znát Friedmana. Stačilo se dívat kolem. V normálně fungujícím společenství stát neurčuje cenu nájemného ani platy. Samozřejmě, moje názory se vyvíjely. Odmalička jsem žil v „politickém“ prostředí: můj dědeček i otec byli poslanci za labouristickou stranu. A i to, co jsem já inicioval v době, kdy jsem byl ministrem financí, nelze hodnotit jako něco „antisociálního“. Naopak. My jsme se jen snažili zlikvidovat privilegia, výhody jistých lidí či skupin. Problémem současné labouristické vlády je, že se vrací k zvýhodňování určitých skupin obyvatelstva. A když někoho zvýhodňovat, zároveň to znamená, že někdo na to doplácí.

Poznámka: Zajímavé je, jak Novozélanďané vnímají Rogera Douglase a jeho dobu. Ještě i dnes je tu cítit jeho vliv. Vytvoření konkurence znamenalo prudké zefektivnění výroby a s tím přišel vznik silné střední třídy. Samozřejmě, byli i tací, kteří si nemohli dovolit takové auto, jako měl jejich soused. A tak vznikl paradox: jméno Rogera Douglase se spojuje se vším špatným, ale když se zeptáte průměrného Novozélanďana, které období bylo nejlepší v jejich životě, většina z nich řekne konec 80. let. Tedy období, kdy Douglasovy reformy už přinášely své ovoce. Je pozoruhodné, že Douglas měl na své reformy jen tři roky.

Z vlády musel odejít, když chtěl zrušit všechny daně kromě DPH. Tedy chtěl zrušit i daň z příjmu. To už bylo hodně i na tehdejšího premiéra Davida Langa. Mít jen jednu daň (DPH) je koncept, se kterým ještě nikdo nepřišel. Ve skutečnosti by při určení správné výše DPH nemohl na tom nikdo prodělat: kromě účetních a výběrčích daní. Tedy profesí, které nevytvářejí zisk. Dnes je na Novém Zélandu přes 40 různých druhů daní, skrytých i otevřených. Zřejmě ve snaze dát i nezaměstnaným pocit, že se spolupodílejí na růstu společnosti, se zde platí daň z podpory. Je to absurdní, že jeden den vám jeden úředník „donese“ podporu a druhý den jiný úředník požaduje z té podpory procenta nazpět. Jistě, takto se také dá zvyšovat zaměstnanost byrokratů.

I na Novém Zélandu totiž platí, že žádný kapr si rybník sám nevypustí.

Roger Douglas: Do jisté míry. Bylo to období, kdy se již projevovaly výsledky a zároveň jsme v té době vystupovali jako jednotná strana. Já jsem krátce po začátku druhého volebního období odstoupil, protože některé daňové návrhy již někteří členové strany nechtěli přijmout. Zároveň nesouhlasili s mými záměry zavést tržní principy do školství a zdravotnictví. Nepochopili, a to se týká i voličů, že je to možné. Řadový občan vám řekne, že on nemá peníze na to, aby platil svým dětem soukromé školy a zdravotnictví, ačkoli by si to přál. Oni bohužel nerozumí tomu, že tyto věci stát platí z jejich peněz. Takže, když jim ty peníze vrátím ve formě kupónu, oni si vyberou školu a škola dostane proplacen kupón. Věřím, že i v takových oblastech, jako je školství a zdravotnictví, může existovat soutěž, konkurenční prostředí.

Poznámka: Na novozélandském školství se snad nejlépe dá dokumentovat paradoxní sociální postoj současné labouristické vlády, která se vrátila k elitářskému systému, který upřednostňuje děti z „lepších“ rodin: V roce 1999 zavedli takzvaný „zoning“ systém. To znamená, že děti mohou chodit do škol pouze v obvodu, kde bydlí. Samozřejmě i na Novém Zélandu platí, že lepší školy jsou v lepších čtvrtích. Takže chudé, ačkoli nadané děti, nemají šanci.

Navíc tento systém vede ke spekulacím a podvodům, když lidé falšují adresy svého obydlí a podobně. Zároveň existují soukromé školy, ale ty musí vyžít jen ze školného, ​​ neboť nemají žádný nárok na dotace ze strany státu. Na moje setkání s Rogerem Douglasem mě vezl taxikář pocházející z Etiopie. Tento chlápek z chudé Afr iky dal novozélandskému státnímu školství asi nejlepší „vysvědčení“ — řekl mi, že pracuje na dvě směny, aby mohl posílat své děti na soukromou školu…

RD: Já jednoznačně prosazuji, aby lidé rozhodovali o sobě sami. A samozřejmě, odborníci o příslušných oborech. Například učitelé a lékaři by měli mít větší rozhodovací pravomoci týkající se práce, kterou dělají. Jistě by to znamenalo lepší řešení, než rozhodnutí amorfních byrokratů — politických, nikoli odborných kandidátů, kteří sedí na příslušných ministerstvech ve Wellingtonu.

Poznámka: V roce 1990 se zpět k moci dostala středo-pravá vláda strany National. Je třeba připustit, že částečně pokračovala v Douglasových reformách. Ale ne na plný plyn. Dalo by se říci, že úplnou zpátečku zařadila až labouristická vláda premiérky Helen Clark, která se dostala k moci v roce 1999. Některé její kroky inspirovaly humoristy k návrhu, aby se hlavní město země Wellington přejmenovalo na Helengrad. V roce 1990 se Roger Douglas odmlčel. Ne však úplně. Cestoval po světě, přednášel (dokonce byl i v Bratislavě), radil při transformaci některých ekonomik (například maďarské).

RD: K výsledkům reforem v zemích střední a východní Evropy, případně k mému podílu na nich, se nemohu kompetentně vyjádřit. Ano, byl jsem částečně při tom. Strávil jsem měsíc v Rusku, a ptali se mě na mé názory na privatizaci. Ale nikdy jsem se nedozvěděl, co si vzali z mých rad, případně zda mě vůbec poslouchali. Někteří četli mé knihy, někteří mě opravdu i poslouchali. Ale poučení z knih, případně přednášek třeba i zasadit do kontextu. Setkal jsem se několikrát i s Václavem Klausem a čas od času se ještě i dnes setkávám s politiky a ekonomy ze střední Evropy.

Poznámka: Roger Douglas přece jen stále ovlivňoval politickou a tím i ekonomickou situaci na Novém Zélandu. Založil stranu ACT, což v překladu znamená „jednej“. To samozřejmě vystihuje podstatu životní filozofie jejího zakladatele. ACT ale znamená i Association of Consumers and Taxpayers. Svaz spotřebitelů a daňových poplatníků. Toto vyjadřuje ještě lépe podstatu toho, o co Douglasovi vždy šlo: Aby ten, co „živí“ stát, měl z toho prospěch.

Ačkoli stranu založil, nikdy za ni nekandidoval do parlamentu. ACT se stala malou stranou, které se však podařilo dostat do parlamentu a získat postavení koaličního partnera středo-pravicové strany National. Douglasův vliv se zmenšil, ale, jak jsem naznačil výše, konkurence a trh měly poměrně slušné podmínky na soutěž.

Jeden příklad za všechny: V době mého příjezdu na Nový Zéland, v roce 1997, byly ceny mobilních hovorů a internetových připojení v rámci zemí OECD velmi nízké a velmi kvalitní. V roce 1997 byl internet na Slovensku jen v plenkách. Dnes, v roce 2008, má již Slovensko rychlejší, lepší a levnější služby internetu, jakož i mobilních operátorů, než Nový Zéland. A to je jen jeden z příkladů.

V březnu 2008 70letý Roger Douglas oznámil, že bude kandidovat v listopadových volbách do parlamentu. Po dlouhých letech se jeho jméno objevilo opět v novozélandských médiích. I to jen v krátké noticce. Média totiž na návratu Rogera Douglase nemají zájem. Obávají se také ztráty svých privilegií. V oblasti utváření názoru zpravodajství zde neexistuje skoro žádná konkurence a své postavení si tato privilegovaná vrstva společnosti (která mezi sebe nikoho nepustí), dá zaplatit z peněz daňových poplatníků. Vláda prostřednictvím státní televize korumpuje skoro neslýchaným způsobem. Například hlasatelka Judy Bailey měla roční plat 14 milionů slovenských korun! To je ve státě, kde učitel vydělává přibližně 700 000 korun ročně, výsměch.

Problém je, že lidé mají strach ze svobody a z větší osobní odpovědnosti.

Douglas potřebuje voliče. Je sporné, zda mu nějací zůstali. Za deset let socialistické vlády se totiž z Nového Zélandu vystěhovalo zhruba 450 tisíc kvalifikovaných lidí. Desetina populace.

RD: Jednou z mých ambicí je přivést tyto lidi zpět. Tak by se nám podařilo rychleji zvýšit produktivitu. My máme elitu našeho národa v Austrálii ale i jinde. Navíc díky tomu, že silná poválečná generace odchází do penze, budeme zde v krátkém čase pociťovat akutní nedostatek manažerů a jiných top pracovníků.

Poznámka: „vystěhovalci“ byli z velké části voliči Douglasovy ACT. Socialistická vláda je nahradila „dovozem“ přibližně stejného počtu lidí, jenže ze zemí třetího světa … Pro ně i nejnižší podpora v nezaměstnanosti je důvodem ke spokojenosti a zároveň závisti jejich rodin v Africe či v Asii.

Přesto Douglas věří, že se mu podaří dostat se do koaliční vlády s předpokládaným vítězem — stranou National Johna Keye.

RD: Myslím, že tu jsou ještě lidé, kteří si připouštějí, že je něco třeba udělat. Jejich názory ovlivnily paradoxně i skutečnosti, za které přímo naše současná vláda nemůže. Růst cen energií a potravin začíná mít na život průměrného Novozélanďana velmi negativní vliv. Mnoho lidí se již ptá, zda se realizovala rozumná rozhodnutí. Dosud nepociťovali v takové míře důsledky nízké produktivity našeho hospodářství v posledních letech. Nyní je to už však do očí bijící. Nikdy nebyl rozdíl mezi Austrálií a naší zemí tak velký. Navíc ztrácíme pozice i díky nástupu států jako Indie a Čína, kde lidé nejsou na velkorysé příspěvky státu zvyklí.

RD: Já si myslím, že je to nesmysl. Kriminalita zde byla vždy. Naopak, prudce se zvýšilo násilí v rodinách. A i jiné druhy kriminality mají svůj původ ve velkorysém sociálním programu, který vlastně nechtěně přispívá u jistých skupin obyvatelstva ke kriminálním aktivitám. Víme, odkud přicházejí budoucí zločinci. Někdy se to dá říci ještě před narozením dítěte, protože vidíme, do jakého prostředí se narodí…

Poznámka: Novozélandský sociální systém je svým způsobem z „říše snů“. Přesto je postaven nelogicky. Ve zkratce několik informací: Na sociální dávky máte nárok po neomezenou dobu, dokud nedovršíte 65. rok života. Pak vás vláda přeřadí do jiné kolonky a začne vám vyplácet důchod, který je stejně vysoký (nízký) pro všechny. V případě sociálních dávek zde labouristé přišli s klasickým sociálním modelem, který svádí k podvodům a spekulacím.

Například, pokud máte našetřené peníze, nemáte nárok na podporu. To znamená, že vláda nemotivuje lidi šetřit, a pokud ano, tak si lidé našetřené peníze ukládají do punčochy, nebo do bank v Austrálii. Zároveň, pokud například manželka pracuje, tak manžel nemá nárok na dávky. V daném případě je pro oba výhodnější nepracovat. A samozřejmě, rození dětí je také příjemným zvýšením životní úrovně.

RD: Já si myslím, že každý rozumný člověk chce kvalitní životní prostředí. Jenže my mluvíme o tom, co je to být „rozumně zelený“. Když jsme vzali v osmdesátých letech dotace farmářům, tak se zlepšila kvalita jejich prostředí. Mnozí museli zefektivnit svou produkci, a tak vrátili část půdy, která byla později zalesněna. Když máte správné nastavenou ekonomickou politiku, jakož i práva vlastníků, třeba půdy, obvykle to pozitivně ovlivní životní prostředí. Málokdo o tom ví, ale my jsme zavedli omezení na lov ryb a případné překročení těchto kvót jsme tvrdě trestali.

V otázce globálního oteplování je to z pohledu Nového Zélandu další nesmysl. Pro nás není důležité, zda při změně klimatu lidský faktor hraje roli, nebo ne. Podle mě na to nejsou jednoznačné důkazy. Ale principiálně považuji za absurdní, když se taková malá země jako Nový Zéland, se zanedbatelnou produkcí škodlivých emisí, rozhodne hrát si na světového lídra v boji proti globálnímu oteplování. Stojí nás to zbytečné prostředky. A nic ani tak nezměníme.

Poznámka: Za ambicí Nového Zélandu být „avantgardou“ v boji proti globálnímu oteplování stojí premiérka Helen Clark. Její hlavní vědecký poradce sice setrvává ve funkci přesto, že i on považuje lidský faktor v oblasti globálního oteplování za iluzorní. Premiérka mu na jeho námitky odpověděla, že bude přijímat „politické“, a ne „vědecké“ rozhodnutí. Její pozicí to vůbec neotřáslo (i proto, že o tomto konfliktu média skoro neinformovala), přesto si někteří lidé kladou otázky, zda za její snahou vést svět k vítězství nad „globálním oteplováním“ není její ambice stát se budoucí generální tajemnicí OSN. Má to dobře spočítané: je žena, navíc z politického hlediska z bezproblémového státu. Kromě Zimbabwe se kamarádí se všemi zeměmi třetího světa. Zdá se, že ve jménu svých osobních ambicí obětovala Nový Zéland. Už dnes je skoro jisté, že v listopadu skončí. Tedy zde, na Novém Zélandu.

Několik měsíců po nástupu Helen Clark k moci, v roce 1999, jsem vezl přítele na letiště. Měl jednosměrnou letenku. Jednosměrnou letenku měl i v roce 1984, kdy přišel na Nový Zéland. S 200 dolary v kapse. Ale s vůlí pracovat. Příležitost mu daly právě reformy Rogera Douglase. Protože můj přítel měl zkušenosti se socialistickou ekonomikou a myšlením, okamžitě po volbách v roce 1999 sebral své miliony a šel pracovat a podnikat jinam. Na otázku, zda se někdy vrátí, odpověděl: Až se vrátí Roger.

Ale Roger is back! Ještě není v parlamentu a ve vládě, ale není to zcela iluze:

RD: Nám stačí mít jedno či dvě křesla v budoucí vládě. Už jsem byl ve vládě. Vím, jak to funguje. Pokud máte tah na branku, prosadíte hodně, více, než by odpovídalo vašemu skutečnému postavení. Polovina z těch lidí je tam proto, že touží být důležití. Nemají své názory. Takže nám otevírají prostor.

Psal 11. 10. 2012 pan Juraj Poláček na Blogovisko.sk

Článek vyšel na svobodny-svet.cz