EpShark

Ne každý byl Baťa, ne každý byl filmová hvězda. Pod pozlátkem horních vrstev vyvstává otázka: jak si žili obyčejní lidé v Československu? Kolik si vydělávali zaměstnanci v běžných profesích?

Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Konec první světové války předznamenal začátek nové dějinné epochy. Nebyl to ale jen čas radostných setkání, návratu vojáků z fronty a hrdosti z nově nabyté svobody po vyhlášení Československa. Byly to i okamžiky sčítání ztrát a hledání schůdných cest pro existenci novorozeného státního útvaru . Národní i mezinárodní politika se vždy točila kolem peněz, a prakticky celá éra První republiky byla sledem hospodářských, měnových, pozemkových a sociálních reforem. Pro občany znamenaly tyto změny a zásahy jen další nejistoty. Důvěru v mladý stát navíc silně poznamenala globální ekonomická krize let třicátých. Rozhodně se tedy nedá prohlásit: „Za Masaryka bylo vždycky líp.“

Když skončila válka…

… a dozněly výstřely, bylo zapotřebí konsolidovat nový stát. Došlo na dočasné uzavření hranic, měnovou reformu. Pro Československo dopadla situace relativně dobře: na našem území se totiž nacházelo 70–80 % průmyslových podniků celého starého Rakousko-Uherska . Možná nám chyběl vstupní kapitál, ale nikoliv výrobní prostředky. Horší to už bylo s pracovními silami. Těsně po válce vyskočil počet nezaměstnaných na 228 000. Přesně tolik přišlo o práci v důsledku neplatnosti válečných objednávek. Konzervy, vojenské uniformy nebo zbraně už nebylo zapotřebí vyrábět masově.

Kvůli odtržení od monarchie došlo navíc ke zpřetrhání obchodních svazků s Rakouskem, Maďarskem a částečně i s Německem. Těžký zásah utrpěl zejména hutní a strojírenský průmysl, ale nezaměstnanost se dál šířila jako lavina napříč celým pracovním trhem . Kromě lidí bez práce tu bylo 210 000 válečných invalidů, kteří potřebovali péči. A stále tu chybělo 385 000 párů mladých a silných rukou mužů, kteří na válečných frontách padli.

Kolik váží koruna?

Kdo čekal okamžitou změnu k lepšímu, musel patrně v počátcích První republiky zažívat hořké zklamání. V porovnání s rokem před válkou činily v létě 1919 dělnické mzdy jen 37,4 %! Cena zboží přitom neklesala, naopak — byla často až o 90 % vyšší . Docházelo přitom k paradoxní situaci: nebylo pracovních sil, a přitom panovala nezaměstnanost.

Muži i ženy se hlásili prakticky k jakémukoliv zaměstnání, ale ne vždy pochodili . Prodejci zboží museli vyrovnávat nedostatečné zisky vyšší cenou, čímž opět klesala schopnost prodat. Československo ale bludný kruh ekonomické krize díky výhodným půjčkám ze zahraničí prorazilo a do dvacátých let už vstupovalo jako relativně stabilní země, počítaná do první světové dvacítky.

Nůžky se rozevírají

Poválečné období chaosu vystřídala „stabilita a prosperita“ let dvacátých. Ve světě jsme byli považováni za desátou ekonomicky nejsilnější zemi! Jenže Československo nepatřilo, pokud šlo o výdělky jednotlivců, mezi právě rovnostářské státy. V podstatě se s každým dalším rokem existence republiky více rozevíraly nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími. Chtělo se to umět narodit: pokud do sociálně slabší rodiny, tak vás pravděpodobně ani ta největší píle nevynesla na vrchol . A z potomků prozíravě investujících boháčů se zatím stávali jen větší boháči.

Sláva a lesk dvacátých let, jak nám je dodnes připomínají klasické černobílé filmy z Barrandova, byl světem vyvolených. Snad proto byly tolik oblíbené. Normální lidé u nich mohli snít o životě ve vyšší společnosti. Průměrný dělník vydělával pětistovku měsíčně, a nebyl s to uživit rodinu. První republika byla také z hlediska zaměstnanosti rozvrstvena geograficky — v Praze bylo lépe a vydělávalo se více, než na Podkarpatské Rusi, kde panovala bída a hlad.

Zaměstnanecká pozitiva? Ticho po pěšině

V letech 1918–1920 byly vydány různé předpisy: o práci dětí, žen, o placené dovolené, o ochraně minimálních mezd či kolektivních smlouvách. Například po roce práce máte nárok na šest dnů dovolené, a po patnácti letech si už můžete dovolit každý rok osm volných dní. Ženy a děti do 16 let už nesmí vykonávat noční práce. U čtrnáctiletých byl stanoven maximální hodinový práh počtu hodin, které mohou pracovat, a zakázána byla práce dětí pod deset let věku . Respektive, mohly být zaměstnány „jen“ u lehkých pracích v zemědělství a domácnosti. Co to ale znamenalo v praxi? Že strusku od uhlí na haldě v Ostravě pořád přebíraly malé děti, jen koše s nasbíraným uhlím za ně odevzdaly jejich matky.

Typickým příkladem byla i práce nezletilých učňů: dvě třetiny dne se „vzdělávali“ prací, třetinu pak odváděli dílo svému mistrovi. V konečném důsledku tak ale odpracovali až 84 hodin týdně. I když nikdo neměl oficiálně pracovat déle než 48 hodin týdně, a termín přesčas byl ještě neznámý, pracovalo se často mnohem déle. Protože i ta nejtěžší a nejnepříjemnější práce byla lepší, než být nezaměstnaným . Těžko si stěžovat na nadřízené, když můžete dostat výpověď „na hodinu“, a na ulicích postávají desítky lidí bez práce.

Konzervativní zastánci starých pořádků, kteří by za První republiky nejraději viděli ženu jen u plotny a kolem ratolestí, s nelibostí nesli jejich pracovní emancipaci. Ale neuvědomovali si už, že bez řádně zaměstnaných žen už nebylo ve dvacátých letech možné rodinu uživit.

Kolik si vydělal horník

Horník z Kladna mohl v roce 1919 domů přinést měsíčně až 600 korun. Musel to být ale zatraceně dobrý havíř, protože byl placen od váhy narubaného uhlí. Pokud bylo nosné ložisko slabé, nebo pracoval pomaleji, jeho odměna byla poloviční. Menší peníze také přinesli ti, kteří fárali do šachty, ale jen pomáhali: vyváželi materiál a hlušinu. Jejich odměna za měsíc osmihodinových prací činila jen kolem 150 korun. I proto se musela zapojit celá rodina: paběrkování na haldě totiž mohlo přinést ženě desetikorunu za den, a jejím dětem po pětikoruně. Celo-rodinný měsíční výdělek pak činil kolem jednoho tisíce korun .

O deset let později, před nástupem krize, byla situace o něco lepší: na šachtě jste si mohli vydělat v průměru kolem 940 korun, zkušený předák kolem 1200 . Jenže už bez oficiálně zakázaného dětského výdělku.

V konečném důsledku tak rodina hospodařila pořád s těmi samými penězi. Horník navíc musel s každým sestupem do podzemí počítat s rizikem, že na povrch už vystoupit nemusí, a že z něj pracovní úraz může udělat nezaměstnaného mrzáka.

26. 3. 2018 — Radomír Dohnal stoplusjednicka.cz

Několik velmi věcných komentářů:

Tomáš Pilař , FCB Jenže podobné, ne-li horší, to bylo i Francii, Německu, Rakousku. Již v roce 1920 byla vyhlášena generální stávka. Stát reagoval tak, že místně bylo vyhlášeno i stanné právo. Pokud by z těch dob uvedli čísla z Německa, nebyla situace v Česku ani zdaleka nejhorší.

Josef Lebduška Začátek dvacátých let v Německu byl poznamenán vysokou inflací a nestabilitou. Životní náklady v roce 1921 vzrostly ve srovnání s předválečnou dobou 20×. Po vyhlášení Výmarské republiky v listopadu 1918 a odstoupení císaře Viléma II. zmítaly zemí neustálé stávky a lidové nepokoje. Do toho ještě přišla Versailleská dohoda z června 1919. Kromě splácení obrovských reparací, přišlo Německo o značnou část území a desetinu svého obyvatelstva.

Například Francie získala zpět Alsasko-Lotrinsko, Polsko dostalo Poznaňsko, část Pomořanska a Pruska, Hlučínsko připadlo Československu a německé kolonie převzala Společnost národů. Německé hospodářství ztratilo třetinu uhelných a tři čtvrtiny rudných nalezišť. Lidé dřeli, ale nevydělali často ani na jídlo, protože ceny potravin rostly do nebe a inflace požírala stále rychleji veškeré úspory. Odliv kapitálu ze země vedl k dalšímu znehodnocení měny.

V lednu 1922 stál jeden dolar 191,80 marek. V červnu 1923 stálo půl libry másla kolem 7 000 marek, svazek mrkve 5 500 marek a libra zrnkové kávy se prodávala za více než 31 000 marek. V červenci stál jeden americký dolar 353,412 marek, o měsíc později dokonce 4 620,455 marek. V říjnu 1923 musel kvalifikovaný dělník pracovat celých 9 hodin, aby si mohl koupit libru margarínu. Litr mléka stál 5,4 miliónů marek, dopisní známka celé 2 milióny. Mzda byla vyplácena týdně později denně, nakonec několikrát denně. Zaměstnanci si chodili pro mzdu s kufry či s prádelními koši, aby mohli pobrat hromady bezcenných papírů, zvaných peníze. Každý pak spěchal nakoupit potraviny nebo zboží, protože za několik hodin bylo všechno mnohem dražší. V listopadu 1923 stál dvoukilový chléb 420 miliard marek.

Francie byla po r. 1918 ve výhodě, měla silné zásoby zlata, dostala území zabrané Německu, obsadila průmysl v Porúří a oblasti levého břehu Rýna. I proto dokázal v polovině dvacátých let vzrůstat příjem na hlavu o 17 %. Nástup světové krize Francii nepoznamenal tedy tak silně a to i díky tomu, že francouzská ekonomika stála hlavně na malých a středních firmách, ovšem od r. 1930 rostla ve Francii nezaměstnanost, ovšem v polovině 30. let patřila Francie k zemím s největší mírou nezaměstnanosti. Nominální mzdy poklesla o 12 %.

Tedy lze konstatovat: zlatá bída v ČSR. Vezmeme-li index průmyslové výroby v r. 1913 jako 100, pak v r. 1920 (1924) byl v ČSR 84 (124), ve Francii 62 (110), v Německu 64 (82), ve Švédsku 96 (109), Británie 100 (111). Vždyť do roku 1918 pracoval průmysl českých zemí hlavně pro vnitřní trh monarchie, jejím rozbitím se řada odbytišť zboží změnila na zahraniční trhy. ČSR muselo řešit nové problémy s nalezením nových odbytišť. Hledaly se nové trhy, možnosti dovozu surovin. Výroba musela čelit zahraniční konkurenci. Nikdo neznal novou značku Made in Czechoslovakia. České zboží nakonec obstálo v zahraničí zejména díky kvalitě spjaté s dovedností zlatých českých rukou. Díky tomu se podařilo docílit, aby vývoz převažoval nad dovozem. 20. léta byla léty prosperity a modernizace, mohutně se rozvíjela doprava, byla zaváděna elektrifikace.

Tomáš Pilař Rašín to popisuje jasně. I pozdější makroekonomická a další data. Sociální stát tak jak jej známe dnes, tehdy neexistoval vůbec nikde. Hrůzy v Německu skvěle popsal Erich Maria Remarque ve své knize Černý obelisk. Zajímavé jsou i postřehy Hjalmara Schachta, později centrálního bankéře a nějaký čas i ministra hospodářství Německa.

Josef Lebduška ⇒ Tomáš Pilař V Německu byla inflace taková, že kavárníci chtěli platit kávu až po vypití, lidé před vypitím. Totiž než dopili v kavárně kávu, tak podražila.

Josef Lebduška Provedená reformní opatření spolu s postupným zklidňováním zahraničněpolitické situace a nastartováním hospodářské konjunktury přinesly doposud nevídaný rozmach národní ekonomiky. Nejenom soukromý sektor, ale i stát či obce si mohly dovolit nebývalou investiční výstavbu, jejímiž památníky jsou dodnes například Hradec Králové či Zlín, ale i celá řada významných budov v dalších městech, včetně typizovaných prodejen firmy Baťa. I přesto, že strukturou a produktivitou hospodářství se Československo nemohlo rovnat USA či rozvinutým západoevropským zemím, v nichž kapitalismus zapustil kořeny daleko dříve, desáté místo na žebříčku nejvýkonnějších ekonomik světa spolu se stabilní a respektovanou měnou mu dávalo další naděje do budoucna. Výročí desetiletého trvání republiky se proto neslo v duchu hrdosti na dosažené výsledky a optimismu z dalšího vývoje. Dokladem se stala brněnská Výstava soudobé kultury (1928), která se spontánně přeměnila v demonstraci síly nového státu.

V tomto roce předstihla průmyslová výroba nejvyšší předválečnou úroveň o více jak jednu čtvrtinu, vyšší než předválečná byla i agrární produkce. V některých průmyslových oborech, především v obuvnictví či zbrojní výrobě, pak republika neměla ve světě konkurenci. Rostly platy i životní úroveň všech občanů. Než se rok s rokem sešel, bylo ale vše jinak.

Pro srovnání také článek: Československá ekonomika v letech 1918–1938

Článek vyšel na svobodny-svet.cz