EpShark

Ze svobody a vědy vzešel prudký růst a změna. Z rychlého růstu a změny vzešla nejistota. Z nejistoty vzešly požadavky na ukončení růstu a změny. Konec růstu a změny znamenal konec vědy a svobody.

C. Wright

Pravdou, jakkoli smutnou, je fakt, že velká část poznatků v ekonomii je kontra-intuitivních. Tento stav věci je vodou na mlýn celému politickému řemeslu. Je to bezedná studnice poptávky po politicích. Druhou, možná ještě smutnější skutečností je fakt, že na základě zkušeností je poměrně složité ex post vyhodnotit chybná politicko-ekonomická opatření. Za všechny chyby se však platí. Pochybení v případě přírodních zákonů je často bolestivé a většina lidí se z něj rychle poučí. U ekonomických zákonů je tomu však jinak. Přiřadit původní příčiny ke skutečným důsledkům může představovat složitý intelektuální počin a nezkušený pozorovatel stojí před nelehkým úkolem. V ekonomii se totiž nikdy nedočkáme empirického důkazu sporem. Každou historickou událost je možné interpretovat podle vlastního přesvědčení.

Z toho vyplývá, že existuje velká pravděpodobnost přijetí špatné politiky a na druhé straně malá pravděpodobnost odhalení její škodlivosti. Tímto způsobem můžeme poměrně jednoduše vysvětlit existenci takového množství populárních, ale absolutně kontraproduktivních vládních politik jako např. protekcionismus, minimální mzda, cenové regulace, inflační politika atd.

Na tomto místě se blíže podíváme na dnes populární (i když ne nové) politiky a hesla propagující jistoty a stabilitu. Není třeba se déle zamýšlet nad původem nebo psychologickým pozadím popularity těchto myšlenek. Je samozřejmé, že každá změna nutí lidi přizpůsobit se a narušuje tak jejich tradiční a ustálené způsoby žití, produkce, zaměstnání nebo spotřeby. To se některým nemusí líbit — stejně jako se mnohým nelíbí život ve světě vzácnosti. Podobně, jak se ekonomie snaží vypořádat s lidským jednáním ve světě vzácnosti a najít určité zákonitosti, které za daných podmínek povedou k požadovaným cílům, pokusíme se i my podívat obdobnou optikou na svět nejistoty.

Začněme klasickým příkladem Robinsona na opuštěném ostrově. Nejistota pro něj představuje technický problém. Neví, kdy nejblíže zaprší, a proto musí najít způsob, jak se zásobit dostatečným objemem pitné vody. Stejně neví, jaké množství jedlých plodů se nachází na ostrově, resp. jak dlouho mu bude trvat ulovit rybu. Tento technický druh nejistoty — vůči živé přírodě — lze řešit a záleží jen na šikovnosti Robinsona a okolních podmínkách, v jaké velké nejistotě bude žít. Postupme však dále. V momentě, kdy na ostrov dopluje druhy trosečník Pátek, objeví se kromě etického problému, i nový druh nejistoty. [1]

Tato nová nejistota je stanovena na základě vzniku společenské dělby práce a dualistické směny. Prostřednictvím těchto jevů vzrůstá závislost mezi jednotlivci specializovanými na různé činnosti, v nichž dosahují komparativní výhody. [2] Na druhé straně však klesá původní technická nejistota — více produktivní a specializovaní jedinci se dokáží s přírodními překážkami vypořádat mnohem lépe.

V dnešním moderním světě s vysoce rozvinutou dělbou práce a ohromným množstvím „ztroskotanců“ je první typ nejistoty relativně nízký, lidé jsou si na základě cenového mechanismu poměrně dobře vědomi vzácnosti velké části dostupných zdrojů a nejnovější technologie pomáhají odhadovat a řešit mnohé dosud neřešitelné technické problémy. Naproti tomu však ve velké míře vzrostla nejistota vzhledem k řízení všech jednotlivců zapojených do úzce specializované dělby práce. Tuto nejistotu budeme dále nazývat společenská nejistota. [3]

Na tomto místě je třeba položit si krátkou otázku: je možné tuto společenskou nejistotu snižovat nebo odstranit pomocí státního monopolu, tj. politických opatření? Pomohou nám jako v případě technické nejistoty inženýři a specialisté? Odpověď na tuto otázku se ukrývá ve srovnání sfér těchto dvou nejistot, v jejich původu a příčinách. Původní technická nejistota se týká neživých, nekonajících objektů, jejichž pohyb je ve velké míře daný Newtonovými zákony. V této sféře mohou technici a inženýři pomocí experimentů odvodit kvantitativní vztahy mezi různými příčinami a jejich důsledky a tak pomoci při snižování technické nejistoty.

Na druhé straně, druhá společenská nejistota se týká lidského, úmyslného, ​​účelového konání. Za ni zodpovědní konající lidé jsou obdařeni svou vlastní nezadatelnou vůlí, vlastním egem. Oni sami jsou tvůrci svých konečných hodnotových soudů, které představují pro politické ekonomy a sociální inženýry konečná, neanalyzovatelná fakta. [4]

Nikdo nedokáže předpovědět jednání někoho druhého, a už vůbec ne jednání milionů jednotlivců ve společnosti. Jediný způsob jakým se zmínění vědci mohou seznámit s jednáním, je v momentě jeho demonstrace, to je však pro snižování nejistoty vyplývající z tohoto jednání pozdě. Proto společenská nejistota bude existovat i ve světě, kde budou známy všechny zdroje, technické postupy a pochopíme všechny jevy neživé přírody. [5]

Její míra roste s růstem specializace, dělby práce, kooperace a velikosti trhu. Je to zároveň i důvod, proč v rámci společnosti neexistují bezpečné investice a každé jednání je druhem spekulace. Nezmění ani to výroky apologetů etatismu o bezpečí a jistotě investování do státních dluhopisů. Blízká budoucnost ukáže nesmyslnost této představy.

Už by mělo být jasné, že „nejistota a lidské jednání jsou dvě strany jedné mince“ (L. Mises). Opakem světa společenské nejistoty není svět jistoty, ale svět nemrtvých-neživých zombies a mechanizovaných agentů bez osobnosti. [6] Státním monopolem zajištěná jistota a stabilita v rámci společností je tedy konceptuálně nemožný a vnitřně nekonzistentní cíl. Není ho možné dosáhnout kvůli vnitřní povaze člověka a přirozenosti tohoto světa. Pokud je však cíl sám o sobě nesmyslný a neproveditelný, neexistuje jediný důvod pro přijímání opatření směřujících k jeho naplnění. Právě opak je pravdou. Pokusy vydat se touto cestou skončily, nebo teprve skončí, jako katastrofy s neočekávanými následky.

Při každém pokusu státního monopolu snížit nebo odstranit společenskou nejistotu z logiky věci vyplývá, že tak může učinit pouze prostřednictvím násilného zásahu do vlastnických práv. Stát totiž své prostředky získává výhradně prostřednictvím zdanění (resp. skrytých forem zdanění, jako inflace a zadlužování). Proto poskytnout společenskou jistotu pro člověka A znamená uskutečnit násilnou intervenci do fyzického majetku nebo osoby člověka B. Z toho však bez nutnosti dalších debat vyplývá, že stát nedokáže zajistit jistoty pro všechny. Tento stav věcí jen dále diskredituje původní cíl, který tak nesplňuje ani princip univerzalismu, tj. všechna pravidla s potenciálem stát se spravedlivými musí být pravidly platnými pro všechny.

Jednou z nejrozšířenějších jistot, kterou politická opatření slibují, jsou sociální jistoty. Na tomto místě není možné zabývat se všemi tragédiemi, které tato politika přináší. Trestání produktivity, dotování neřestí, vytváření skutečného třídního konfliktu, rozbití původních dobrovolných solidárních institucí a jejich nahrazení neudržitelnou, umělou a byrokratickou solidaritou, to vše rozkládá společnost a v konečném důsledku vytváří v budoucnu násobně větší nejistotu. Co je však horší, poptávka po této politice je ve velké míře generována samotnými státními politikami jistot. Jako např. stabilita cenové hladiny a bankovního systému (hospodářské cykly), jistota zaměstnání a odbory (vysoké náklady práce), jistota minimální mzdy (nezaměstnanost), dotace pro krachující nebo obchod slibující společnosti a brzdění technologického pokroku (chudoba) atd.

Každý umělý institucionální prvek vytvořený státem, který má za úkol odstranit společenskou nejistotu, představuje statický faktor v nutně dynamickém světě, a tak vždy skončí buď

(1) potřebou další umělé berle, která je sama o sobě od začátku stejně nestabilní nebo

(2) se celá konstrukce zhroutí pod tíhou sebe samé a výsledkem budou nepředvídatelně události, a tedy v konečném důsledku ještě mnohem větší nejistota.

Stejně nezbytný krach čeká i vlajkovou loď státem garantovaných jistot 20. století — důchod.

Mises.cz : 18. dubna 2012, Róbert Chovanculiak

Článek vyšel na svobodny-svet.cz