EpShark

Šťastný národ, jehož strasti (kolize s tyranskou EU), rozhádaná vláda i opozice, hospodářský útlum a problémy s imigrací čas od času potěší pohled na královský majestát. Noviny i ostatní média se v dobré náladě rozjedou a rozpitvají kdejakou hloupost okolo narození nebo svatby. Okamžitě pochválila plodnou manželku budoucího korunního prince a zapšklí republikáni, socialisté a rovnostáři psali — no jo, ti si třetí dítě mohou dovolit. Tahle zábavná hra na „small talk“ — mluvení téměř o ničem, je v národě, jenž vymyslel scrabble, velmi oblíbená.

Anglie je země paradoxů a ač kolébkou demokracie, miluje svou dědičnou čili nevolenou vládu monarchie. Onen úžasný majestát moci, vždyť bez královny nelze nic, ani zahájit rokování v parlamentu, ani jmenovat vládu, ani vyhlásit vládní program. Královna musí být jednou týdně o všem tajně informována a má soukromě „radit, varovat a povzbuzovat“ premiéra. Její přítomnost a ceremoniální projev umravňuje a kultivuje politiku. Je také velitelkou ozbrojených sil a hlavou dalších 15 států i státní církve, což přináší ostrovanům mezinárodní prestiž a spojenectví s anglicky mluvícími národy. Pasuje občany na rytíře, a přesto přese všechno o její roli „mluví“ nepsaná ústava jako o „dobře uvážené nečinnosti“.

Tohle samozřejmě evropský kontinentálec nikdy pochopit nemůže. Jaký má význam tahle hra na absolutní vládu, ohromné privilegium narození, jež visí nad demokratickou, rovnostářskou a občanskou společností? Nevím, snad umožňuje hlubší patriotismus. Angličané o lásce k vlasti nemluví, milovaná lidová přezdívka pro Británii „blighty“ má podivné konotace s plísní a mlhou, jsou ve svém patriotismu stydliví a chtějí se vyhnout šovinismu, hurá vlastenectví. Nesnášejí sebechválu a monarchie jim právě umožňuje neoslavovat sebe, ale národní tradici. Z hlavy církve se stala tak trochu sama církev, už jen proto, že nábožensky vlažní, věří na prozřetelnost, jež chrání jejich stát. Angličané, respektive dnešní Alžbětinci, se k monarchii vztahují svým osobním životem — královské narozeniny, výročí, křtiny a pohřby článkují i jejich čas, jsou mezníky i jejich vlastní životní poutě. Kdo by si nepamatoval, kde se v životě nacházel v době královské svatby?

Ještě nikdy nebyla monarchie tak oblíbená jako dnes. Královna se stala symbolem řehole, nejvěrnější služby národu, a přesto je budoucnost královského ceremoniálu nejistá. Milióny přistěhovalců a jejich dětí se dnes nepovažují za součást britského národa. Zatím ovšem velká většina šťastných poddaných holdem královskému majestátu obnovuje svůj slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, živých i budoucích.

Na stoleté výročí české státnosti by nám mohli být Britové tak trochu příkladem, že jen národ, jenž uctívá svou slavnou minulost, má také budoucnost.

Píše pan Alexander Tomský na Novinky.cz

Článek vyšel na svobodny-svet.cz