EpShark

https://www.gatestoneinstitute.org/12014/refugee-jews-morocco-palestinians-israel

Návštěva Maroka ukazuje, že tvrzení, že Palestinci mají "právo na návrat" má malý historický, morální nebo právní základ.

Židé žili v Maroku po staletí před tím, než se islám dostal do Casablanky, Fezu a Marakéše. Židé spolu s Berbery byli páteří hospodářství a kultury. Nyní je jejich historická přítomnost vidět především ve stovkách židovských hřbitovů a opuštěných synagogách, které jsou všudypřítomné ve městech v celém Maghrebu.

Navštívil jsem Maimonidův domov, nyní restauraci. Velký židovský filozof a lékař se učil na univerzitě ve městě Fez. Jiní židovští intelektuálové pomohli utvářet kulturu severní Afriky, od Maroka přes Alžírsko až po Tunisko a Egypt. V těchto zemích byli Židé vždy menšinou, ale jejich přítomnost byla cítit v každé oblasti života.

Nyní jich přebývá v Maroku pouze zbytek a z ostatních krajů odešli úplně. Někteří se dobrovolně přestěhovali do Izraele po roce 1948. Mnozí byli nuceni uprchnout pod hrozbami, pogromů a zákonných dekretů a zanechali za sebou miliardy dolarů a hroby svých předků.

Dnes představuje židovská populace Maroka méně než 5 000 lidí, což je zlomek ve srovnání s 250 000 na vrcholu. Král Mohamed VI. se zasloužil o zachování židovského dědictví Maroka, zejména jeho hřbitovů. Má lepší vztahy s Izraelem než s jinými muslimskými zeměmi, ale stále neuznává Izrael a přitom má diplomatické vztahy s národním státem židovského lidu. Je to nedokončená práce. Jeho vztah s malou židovskou komunitou, z nichž většina jsou zanícenými sionisty, je vynikající. Mnoho marockých lidí si uvědomuje, že ztratili hodně, když Židé opustili Maroko. Někteří Izraelci marockého původu udržují úzké vztahy se svým marockým dědictvím.

Jak to všechno souvisí s palestinským tvrzením o právu vrátit se do svých domovů, který nyní představuje Izrael? Docela přímo. Arabský exodus z Izraele v roce 1948 byl přímým důsledkem genocidní války, kterou vyhlásili všichni arabští sousedé, včetně izraelských Arabů, proti nově založenému židovskému státu. Kdyby přijali mírový plán OSN - dva státy pro dvě skupiny lidí - nebyli by tam žádní palestinští uprchlíci. Během ostré bitvy Izraele za účelem jeho přežití - bitvy, v níž ztratili jedno procento svého obyvatelstva, včetně mnoha přeživších a civilistů z holocaustu - bylo přesídleno přibližně 700 000 místních Arabů. Mnoho z nich odcházelo dobrovolně a bylo jim slíbeno, že se po nevyhnutelném arabském vítězství dočkají návratu. Jiní byli k tomu donuceni. Někteří z těchto Arabů dokázali najít stopy svých předků na území dnešního Izraele stovky let dozadu.

Přibližně stejný počet Židů byl během tohoto období vysídlen z jejich arabských domovů. Téměř všichni mohli datovat své dědictví již tisíce let, mnohem dříve, než se muslimové a Arabi na tomto území stali dominantní populací. Stejně jako Palestinští Arabové někteří odcházeli dobrovolně, ale mnozí neměli žádnou realistickou volbu. Podobnosti jsou nápadné, ale i takové jsou rozdíly.

Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, jak se Izrael zachoval k vysídleným Židům a jak se Arabi a muslimové zachovali k Palestincům, kteří byli vyhnaní v důsledku války, kterou sami začali.

Izrael integroval své bratry a sestry z arabského a muslimského světa. Arabský svět umístil své palestinské bratry a sestry do uprchlických táborů a považoval je za politické pěšáky – vředy hněvu - v trvalé válce proti židovskému státu.

Uběhlo již 70 let od této výměny populace. Je čas ukončit smrtící šarádu označování vysídlených Palestinců jako "uprchlíků". Téměř žádný z téměř pěti milionů Arabů, kteří nyní žádají o status "palestinského uprchlíka", nikdy nebyli v Izraeli. Jsou to potomci - někteří docela vzdáleni - těch, kteří byli skutečně vysídleni v roce 1948. Počet přeživších Arabů, kteří byli osobně vyhnaní z Izraele válkou, kterou začali jejich bratři, pravděpodobně není vyšší než několik tisíc, pravděpodobně méně. Možná by měli dostat kompenzaci, ale nikoli od Izraele. Odškodnění by mělo pocházet od arabských zemí, které neoprávněně zabavily majetek jejich bývalých židovských obyvatel, když byli nuceni odejít. Několik tisíc Palestinců nemá větší morální, historický nebo právní nárok, než přeživší Židé, kteří byli vyhnáni ve stejné době před 70 lety.

V životě stejně jako i v právu existují omezení, které uznávají, že historie mění status quo. Konečně nastal čas, aby svět přestal zacházet s těmito Palestinci jako s uprchlíky. Tento stav skončil před desítkami let. Židé, kteří přišli do Izraele z Maroka před mnoha lety, už nejsou uprchlíci. Ani příbuzní Palestinců, kteří žili mimo Izrael téměř tři čtvrtiny století nimi už nejsou.

Alan M. Dershowitz je profesorem emeritního práva na Harvardské právnické fakultě a autorem "The Case Against BDS".

Pro další podobné články navštivte českou verzi Gatestone institutu