EpShark

Jak víme, stát představuje teritoriální monopol na použití násilí. Subjekt, který může neustále a institucionalizovaně porušovat vlastnická práva a vykořisťovat své podřízené pomocí zdaňování a tvorby regulací. Pokud racionálně zvážíme, že představitelé státu budou zohledňovat pouze své vlastní zájmy, tak musíme od všech vlád očekávat snahu o zneužití tohoto monopolu na násilí ke stále většímu vykořisťování. Ale ne všechny formy státního zřízení budou své poddané vykořisťovat stejně. Záleží na tom, jestli je vláda vlastněna soukromě nebo veřejně.

U soukromě vlastněného státu jsou veškeré vykořistěné zdroje a budoucí právo na vykořisťování vlastněny jednou osobou. Takto získané zdroje považuje vlastník za svůj soukromý majetek a podle toho se k němu chová. Vlastník může předat svůj majetek svému dědici, nebo může část svého majetku prodat nebo pronajmout. Typickým příklad soukromě vlastněného státu je monarchie.

Naopak veřejně vlastněnému státu vládne dočasný správce. Ten může využívat stát dočasně ke svému obohacení, ale nevlastní ho. Nemůže prodat státní zdroje a peníze si nechat pro sebe a nemůže předat stát svému dědici. Dočasný správce vlastní současné využití zdrojů státu ale ne jeho kapitálovou hodnotu.

Navíc do pozice nového soukromého vlastníka státu se může dostat pouze osoba, kterou původní vlastník vybral (například syn krále). Do pozice dočasného správce veřejně vlastněného státu se může dostat teoreticky každý.

Soukromý vlastník státu (král) se bude snažit maximalizovat svoje celkové bohatství tj. hodnotu svého majetku a současný příjem ze svého majetku. Nebude se snažit zvyšovat svůj současný příjem na úkor celkové hodnoty svého majetku. Není v jeho zájmu zavádětkonfiskatorní daně nebo šílené regulace, ty sice zvýší jeho současný příjem, ale zároveň sníží hodnotu jeho majetku, protože společnost se tak stane méně produktivní a hospodářský růst poklesne. Král bude tak motivován vykořisťovat své poddané umírněně, protože o co víc jim bude brát dnes, o to míň jim bude moci brát v budoucnu. Nic nemůže být vyvlastněno před tím, než to je vyprodukováno a pokud je všechno vyvlastněno budoucí produkce se zastaví. Čím míň bude král svoje poddané zneužívat, tím budou víc produktivní, a čím víc produktivní budou, tím bude hodnota králova parazitického monopolu v budoucnu vyšší. Samozřejmě že král bude své poddané pořád vykořisťovat. Ale jako soukromý vlastník monopolu, je v jeho zájmu parazitovat na neustále rostoucí a bohatší společností, tím bohatne i on sám prakticky bez vynaložení jakéhokoliv úsilí. Proto bude míra vykořisťování v systému soukromě vlastněné vlády relativně nízká.

Navíc je tu ještě jeden důvod, proč nebude vykořisťování pod králem příliš vysoké. Králův majetek patří jenom jemu. Pouze on a jeho rodina, přátelé a obchodní partneři si můžou užívat toto bohatství a žít parazitický život. Běžný člověk se nemůže dostat do vyšší třídy a nikdy si nebude moci žít na úkor někoho jiného. Každý si je jasně vědom, do jaké třídy patří (vládci vs. poddaní). Poddaní nijak zvlášť nesympatizují se svým králem a každé zvyšování daní a nové zákony se setkají se silným odporem ze strany podřízených. Je tady riziko, že vládnoucí třída v důsledku zvýšeného vykořisťování ztratí legitimitu mezi běžnými lidmi. A každá vláda může fungovat pouze do té doby, pokud ji běžní občané považují za legitimní a tolerují ji.

Oproti tomu dočasný správce (premiér, prezident) se nebude snažit maximalizovat celkové bohatství vládního majetku (současný příjem + hodnota majetku) ale pouze současný příjem (bez ohledu na dopady na celkovou hodnotu majetku). Místo toho aby se snažil udržovat, nebo zvyšovat hodnotu majetku, tak jak by to dělal soukromý vlastník, dočasný správce se bude snažit co nejrychleji zkonzumovat co nejvíce vládních zdrojů, protože co nespotřebuje teď, dost možná nebude moci spotřebovat nikdy. Umírněné a na budoucnost orientované chování nepřináší dočasnému správci naprosto žádný užitek. Správce nemá žádný zájem na tom, aby krajina nezbankrotovala. Proč by neměl zvyšovat míru vykořisťování, pokud za to nebude na rozdíl od krále nijak odměněn, zatímco z vyšší míry vykořisťování okamžitěbenefituje. Nemůžeme se divit, že vládnutí našich politiků připomíná nájezdy loupeživých lapků drancujících statky obyvatelstva . Proč by se měli naši politici chovat jinak? Jinde ve světě není situace o nic lepší.

Navíc v systému veřejně vlastněné vlády, každý se alespoň teoreticky může stát členem vládnoucí třídy nebo i premiérem. Už není jasné, kdo vlastně patří do třídy vládců a kdo do třídy poddaných, jako je tomu v případě monarchie. Mnoho lidí si dokonce myslí, že třídy už neexistují. To je samozřejmě mýtus . Ale mnoho lidí se opravdu domnívá, že pokud máme demokratickou vládu tak žádná vládnoucí třída neexistuje. Přirozená rezistence obyvatel vůči zvyšování moci státu (a tím pádem i moci vládnoucí třídy) je tak výrazně oslabena.

Důkazy: Přerod monarchie v demokracii v letech 1789 - 1918

Dědičné monarchie reprezentují typický příklad soukromě vlastněných vlád a demokracie jsou typickým příkladem veřejně vlastněných vlád. Po většinu historie pokud lidstvo žilo v nějakém státě, tak se jednalo o monarchii. Bylo tady pouze několik výjimek. Aténská demokracie, Řím v éře do roku 31 před.n.l., Italské republiky ve středověku, nebo Švýcarské kantony od roku 1291. Nejednalo se ale o typické demokracie, jak je známe dnes, protože přístup do vlády byl umožněn jenom úzké skupině aristokratů. Po konci první světové války lidstvo definitivně opustilo monarchistickou éru a vstoupilo do éry demokratické.

Podle historika Carla M. Cippoliho v monarchistické éře až do poloviny 19. století představovali výdaje státu 5-8 procent HDP. Daň z příjmu neexistovala a začala se zavádět až koncem 19. století. Například ve Francii v roce 1873, v Itálii v roce 1877, v Norsku v roce 1892, v Nizozemsku v roce 1894, v Rakousku v roce 1898 a ve Švédsku v roce 1903. Až do začátku první světové války tvořili vládní výdaje pouze kolem 10 procent HDP. Dnes tvoří vládní výdaje ve vyspělých zemích kolem 50 procent HDP.

Tabulka: Vývoj vládních výdajů jako podílu na HDP

Státní zaměstnanci tvořili do konce 19. století pouze 3 procenta pracovní síly, dnes to je přibližně 15 procent (v ČR 20 procent). Monarchistická doba byla charakterizovaná zlatým standardem a ceny spíše klesaly. Dnes mají všechny země papírovou měnu a neustálou inflaci. Králové se zadlužovali jenom v časech války a v mírových časech své dluhy splácely. Demokratické státy se zadlužují neustále. Králové zákony příliš často neměnili, zatímco demokratické státy chrlí každý rok tisíce stránek nové legislativy. To stěžuje podnikání a přispívá k právní nejistotě pro podnikatele a hospodářskému úpadku. Nárůst státních výdajů, vznik důchodového systému a ostatních sociálních podpor vedl k poklesu porodnosti a rozkladu tradiční rodiny. Narostl počet rozvodů, nemanželských dětí a potratů. Permanentně vysoká nezaměstnanost se stala normou. Demokratické státy nedokážou zabezpečit i to co občané považují za základní funkci státu: udržovat právo a pořádek. Kriminalita a vandalismus jsou velice rozšířené. Policie a soudnictví jsou nespolehlivé a často naprosto zkorumpované.

Historické údaje teda jasně ukazují, že přerod od monarchie k demokracii přinesl vyšší míru vykořisťování (mnohem vyšší daně i množství legislativy) stejně jako krátkozraké jednání vládců (a z toho vyplývající obrovské dluhy a inflační měnu), přesně jak se dalo očekávat.

Závěr

Je potřeba si konečně uvědomit, že hlavní příčinou současných problémů západního světa je demokratický systém samotný. Věci, na které si neustále stěžujeme, jako krátkozrakost politiků, obrovské dluhy, neuvěřitelná byrokracie, konfiskatorní daně, obrovská míra přerozdělování a parazitismu nejsou způsobený tím, že by se špatná strana dostala k moci. Je to způsobené systémem samotným. Politici totiž voličům slibují, že vyřeší jejich problémy, pokud jim k tomu voliči dají mandát (víc moci do jejich rukou). Zároveň politici nenesou žádnou osobní zodpovědnost za škody, které napáchají. Nárůst státní moci i se všemi neblahými výše uvedenými důsledky je pak nevyhnutný. Demokracie začínala na Západě, když byl vládní sektor velice malý. Po tom, co se státy stali demokratickými, jsme se stali svědky ohromného nárůstu státní moci a vládních výdajů. Dokud si ale lidé budou myslet, že spása a řešení spočívá v ještě větší demokracii, problémy nikdy nevyřešíme. Potřebujeme méně demokracie a mnohem víc osobní svobody. Měli bychom začít měnit systém tak aby byl méně demokratický, ne víc. Nejdůležitější věcí jak toho dosáhnout je odebrat moc politikům a decentralizovat moc vlády.

Mike

Článek čerpá do velké míry z knihy Democracy : The God That Failed od německého autora Hanse-Hermanna Hoppeho.