EpShark

Sněmovna nestíhá. Konec roku se blíží, a to je pekelný předěl, jaký před Kolumbem představoval okraj ploché země, za kterým se zřítíte do hlubin bez možnosti návratu. Všimněme si třeba rizika nezabrzditelného růstu poslaneckých a ministerských platů, pokud se nepodaří konec roku nějak legislativně odsunout. Nedivme se, že v takové atmosféře je schválený pořad 119. schůze Poslanecké sněmovny plný předloh, které svou naléhavostí vytlačují jedna druhou.

Co dřív? Bez čeho se opravdu neobejdeme? Důchody už se podařilo zrušit, tam by to mohlo zadrhnout jen v Senátu. Ale co by to bylo za vánoce, kdyby měly být bez zvýšení televizních a rozhlasových poplatků?

A teď k tomu naruší hladký chod našeho nejvyššího zákonodárného sboru svrhávání jeho předsedkyně Pekari-Adamové. Odehraje se na zvláštní schůzi na návrh opozice, protože paní předsedkyně prý na svou funkci nestačí. To je opravdu hloupý argument. Chceme se pustit do srovnávání, kdo ano? Bude se hledat, kdo stačí? A jak by se řešila jednání sněmovny, kdyby slabší kusy skončily v Bohnicích pod uzavřením? A jak potom naložit s přítomností zástupců vlády??

Zabije se čas pro schválení státního rozpočtu iluzorních příjmů. O výdajích víme, ale kde na ně vzít? V pohádkách je to snadné, řekne se: „Oslíčku, otřes se!“. Ne že by se to nedalo vyzkoušet, o osly nemá naše reprezentace nouzi a jistě by se našel někdo, kdo by s nimi rád zatřepal. Třeba zadarmo, takříkajíc brigádnicky, kdyby se ukázalo, že je to jediná cesta, jak udržet zemi nad vodou.

Češi jsou však povahy holubičí, a tak dostává přednost osvědčený postup feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám cizí lidi půjčujou!“ Neříkám, že hodujeme všichni, ale všeho do času. Karta se obrátí, až dojde na splácení.

Nevím taky, jak to je to s tou bezednou rozpočtovou dírou řešeno vědecky. Z některých vyjádření pana premiéra by se dalo vytušit, že metoda nejrychlejšího zadlužování v EU je nejvhodnější pro skokové přiblížení k vysněným mzdám jako v Bavorsku. Aspoň pro někoho.

Ústava praví, že sněmovna je suverén, a tak je nechme, ať se vyblbnou. Jenže obyčejně to bývá tak, že ty nejdůležitější věci zůstanou na okraji zájmu.

V seznamu předloh před prvním čtením, které mohou mít opravdu celonárodní dopad, je také vládní novela mysliveckého zákona. Co chceme od myslivců? Aby stříleli. Česko je plné přemnožené spárkaté zvěře, která neumožňuje přirozenou obnovu lesa, protože spase všechny semenáčky, ledva vykouknou ze země. Nedivím se jí, jsou nejchutnější. A tak zvířat je moc a přirozené pastvy málo. Jenže myslivci dost nestřílejí a zákon to má změnit.

I u těch myslivců jde o klima, o kterém se teď jedná na 29. klimatické konferenci COP v Baku. Tématem mezinárodních jednání jsou obrovské peníze, které je třeba vynaložit, aby se zachovala naděje, že globální teploty nestoupnou víc než o 1,5 stupně Celsia. Pokud jde o Česko, průměrná teplota u nás vzrostla od roku 1990 o 2 stupně Celsia. Změněné klima zatím vnímáme spíše bodově, jako třeba na Jesenicku, ale zato drtivě. Premiér Petr Fiala při svém vystoupení v Baku nabízel české zkušenosti, jak bránit něčemu, co jsme dávno sami vytvořili.

U nás se otázka klimatu obyčejně omezuje jen na prdící krávy, kvůli kterým jsou elektrická auta holý nesmysl. Jenže poničené české lesy mají srovnatelnou produkci uhlíku jako doprava, jak připomněl Jakub Hruška z akademického ústavu pro výzkum klimatické změny. Pařezy, které zbyly po kůrovcové kalamitě, uhlík nezachycují, naopak jej svým hnitím uvolňují. Stejně tak biomasa v okolí pařezů, která hyne nechráněná pod žhavým sluncem.

Zajímavý příspěvek v podzimním čísle Zpráv lesnického výzkumu o studii Zásoby uhlíku v lesních půdách a lesní hospodářství, jde trochu hlouběji:

„Kvůli zvýšené respiraci z rozkladu organické hmoty a těžebních zbytků se obnovované porosty dočasně stávají zdrojem emisí oxidu uhličitého do atmosféry. O tom, na jak dlouhou dobu, se informace do značné míry rozcházejí. Rebane et al. (2020) zjistili pro hemiboreální lesy v Estonsku, že šest let po holosečné těžbě funguje nový porost jako slabý sink uhlíku, po osmi letech je již poutání CO2 výrazné.

Grelle et al. (2023) uvádějí pro holosečnou obnovu lesů ve smrkových porostech jižního Švédska návrat k poutání uhlíku po 8–13 letech. Tento závěr bude pravděpodobně relevantní i pro podmínky současných kalamitních holin po úhynu smrkově dominantních porostů v České republice.“

Zaznamenává to i čerstvá Zpráva o stavu životního prostředí v ČR za rok 2023, která poukazuje na „stav našich lesů, které se v uplynulých letech změnily z pohlcovače skleníkových plynů v jejich významného producenta“.

Nejsme v tom sami. Lesy se rozpadají v řadě dalších zemí. Na jednom odborném webu jsem narazil jsem na skoro neuvěřitelnou zprávu, že Finsko, které má nejambicióznější cíl uhlíkové neutrality ve vyspělém světě, zaznamenalo v posledních letech zánik svého kdysi obrovského pohlcování uhlíku půdou. A tak přestože snížilo emise ve všech odvětvích o 43 %, celkové emise země (po započtení půdy a vegetace) zůstaly nezměněny!

Zůstaňme v Česku. „Ačkoli se celková bilance lesnictví zlepšila, kvůli kůrovcové kalamitě produkují lesy stále více uhlíku, než kolik dokážou pohltit. Lesy se v postižených oblastech postupně obnovují, ale jejich celkové zdraví zůstává neuspokojivé, hlavně kvůli nevhodné druhové skladbě stromů,“ konstatuje zmíněná zpráva MŽP.

A jsme u jádra věci. Druhová skladba je nevhodná, protože v umělé výsadbě nadále dominují smrky, kterým teplejší klima dávno nesvědčí. Smrk je však zdánlivě ekonomicky výhodnější.

Lesy by proto mohla výrazněji vylepšit přirozená obnova z náletů vhodnějších dřevin, jako jsou listnáče nebo jedle, ale tu zase blokuje přemnožená spárkatá zvěř. Proč je přemnožená? Myslivci to nevidí?

Všichni myslivci nejsou slepí ke stavu lesa, ale myslivecké právo se dá koupit, a tak přivedlo do honiteb i osoby, které žijí úplně jinde a zajímá je jen, aby se za ty prachy dalo během těch pár hodin, kdy vyrazí s flintou do lesa, něco trefit. Lesy s hustou zvěří lákají také nepoměrně bonitnější zahraniční zájemce, kteří rádi pustí chlup za parádní trofej. I majitelé honiteb se tak chovají ekonomicky.

Honitby nejsou totožné s vlastnictvím. Když vám zvěř škodí, třeba prorazí oplocenku a spase rašící porost, a vy nemáte právo honitby, pak ji nesmíte střelit. Pokud si nevystačíte s pranýřováním na nástěnce, můžete stát požádat o náhradu škody. Ta je obyčejně mizivá, protože – jak v úterý znovu upozornil v Českém rozhlase Jakub Hruška – tato škoda nezahrnuje fakt, že když zvířata spasou semenáčky, majitel lesa byl připraven o jeho přirozenou obnovu. Je donucen k nákladům, které však dosud ve škodních metodikách vyčísleny nebyly.

Pro řešení přemnožené zvěře má proto Hruška jednoduché řešení. Přenesme na myslivce plnou škodu. Má na mysli i ty náklady na obnovu lesa novou výsadbou. Vychází mu to na těžké tisíce.

Ale nezapomínejme, že Česko má také nějaké mezinárodní závazky v oblasti snižování skleníkových plynů, které buď zvládne, nebo si musí povolenky koupit. Za co je  koupí? Za peníze z rozpočtu. Kdo to zaplatí? Daňoví poplatníci.

Nevěřím, že jsme tak dobří jako Finsko, které úsporami jinde uhájilo nulový přírůstek, když došlo i na započtení lesů. Nejen ve státním rozpočtu, i v českých lesích narůstá obrovský dluh, který lehkomyslně vytváříme, protože splácet ho budou ti po nás. Tak ať se pěkně dusí…

Ze zmíněné studie o zásobách uhlíku v lesních půdách se zároveň dovídáme, jak dlouho to trvá, než se dá les po nějakém ničivém zásahu dohromady. V jižním Švédsku počítají s 8 až 13 lety. Proto Jakub Hruška doporučuje, aby se ještě více upustilo od požadavku rychle holiny povinně zalesňovat, protože do pěti let, na kolik se tento interval aktuálně prodlužuje, nestačí. Příroda to tak rychle nestíhá. Dejme jí větší šanci, protože potřebuje nejméně těch 13 nebo 15 let, aby ukázala, co opravdu umí. Jinak se zapojí člověk, a ten dá přednost smrkům.

Smrky jsou podle převažujícího mínění ekonomičtější, přestože zvyšují riziko rozpadu porostů v důsledku sucha a dalších vlivů změněného klimatu. Náklady státu na dodržení mezinárodních klimatických závazků se v takové “ekonomické” úvaze o výhodnosti smrku ignorují. Také přemnožené honitby jsou v převažujícím mínění považovány za “ekonomicky” výhodnější, přestože nás klimaticky ohrožují do té míry, že lidem v některých oblastech (Jesenicko) seberou úplně všechno, i budoucnost.

V závěrečné zprávě o dopadech novely zákona o myslivosti na regulaci (zpráva RIA) už se to nepatrně vyvažuje:

„Novela zákona o myslivosti má hlavní cíl, kterým je snížení škod zvěří, zejména zvěří spárkatou (včetně prasete divokého). Naplněním tohoto cíle se sníží nejen samotné škody způsobené zvěří, ale dojde i ke snížení nákladů na preventivní opatření (ochranu proti škodám zvěří) ze strany lesnicky a zemědělsky hospodařících osob. Lze tak říci, že novela má pozitivní vliv na podnikání v oblasti zemědělství a lesnictví. Na druhou stranu může v některých honitbách vlivem úbytku spárkaté zvěře dojít ke snížení výnosu z myslivosti (snížení nájmu za honitby, pokles lovecké nabídky, pokles příjmů z lovecké turistiky).“

Všichni mají plnou hlavu starostí o ekonomii. Co je to za logiku, kterou se řídí?

E. F. Schumacher, od jehož přelomové knihy Malé je milé (Small is Beautifull) uplynulo 50 let, rozlišuje ekonomii a moudrost. Ekonomie uvažuje v krátkém horizontu, sleduje jen vlastní úzký zájem a vidí jen peníze a zisk. Vzduch pro ni nemá žádnou cenu – do zavedení emisních povolenek, samozřejmě. A tak jedině moudrost ví, že společné věci, jako je zdravá půda, pravidelná vláha nebo předcházení znečištění rozhoduje o kvalitě života, přestože o tom nevypovídá žádná cenovka.

Rozhodovat o lesích, honitbě a přirozené obnově by se proto mělo moudře, nikoliv ekonomicky. A mělo by se to stát co nejdříve, protože když jde o život, jde všechno ostatní stranou.