EpShark

Původně jsem také chtěl tento článek nazvat Proč nejsem kolektivistou, ale ze zkušenosti vím, jak málo lidí si uvědomuje, že demokracie patří mezi filozofie kolektivismu. A přece to jsou již podle názvu filozofie, kde názor jednotlivce je podřízen nějaké většině, a tedy nutně zahrnují i demokracii. Patří sem filozofie jako komunismus, socialismus, národní socialismus, marxismus, maoismus, nacionalizmus, fašismus, nebo například jakýkoli náboženský režim. Jsou to filozofie, které jsme zvykli asociovat ať s levým, či pravým spektrem, ale mnohem přesněji se dají popsat slovem kolektivismus.

Proč tedy nejsem demokratem?

Pro mě osobně je tato otázka zásadní. Ne proto, že bych potřeboval obhájit sebe za to, že nejsem demokratem a proč jím nemohu být, ale proto, že dnes se ani nepovažuje za nutné pochybovat o správnosti toho být demokratem. A právě proto je vhodný čas otevřít polemiku.

Proč tedy nejsem demokratem? Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám ke spravedlnosti světa. Domníval bych se, že stojím na straně většiny, a že to je to správné a spravedlivé. Po pravdě bych v koutku duše skrýval úlevu, že tento názor je nejen správný, ale i pohodlný. Snadněji by se mi žilo. Nemusel bych přemýšlet o tom, jak o čem smýšlet, protože jen co by někdo vyzval můj názor, hned by deset lidí vstalo na moji obranu. Teď stojím sám. Proč u všech všudy nejsem demokratem?

Protože mé srdce je na straně svobody

Říkám „nejsem demokratem“, ale chci tím říct „nejsem kolektivistou“. Stavím názor jedince na roveň většiny. Dva lidé si nemohou zvolit, že třetího nakopnou, protože jedinec není podřízen diktátu většiny.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Vyrůstal jsem ve společnosti, která sama sebe nazývala socialistickou. Tam se pravda nezastírala, většina lidí měla být proletariát a chtělo se nastolit diktaturu proletariátu, tedy diktaturu většiny. Tam byla nesvoboda zřejmá, protože ten protimluv bil do očí.

Ani teď tomu není jinak. Historicky, kdykoli stát vložil slovo „demokratický“ do svého názvu, byl diktátorský; pokud „socialistický“, byl autoritářský; pokud „lidový“, byl elitářský, zkrátka vždy byl ten stát nějakým způsobem nesvobodný.

V čisté demokracii mají vládnout všichni přímou volbou, jenže prakticky vzato většina nikdy neuměla a nemohla vládnout, a tak se vymyslela demokratická republika, kde malá hrstka lidí vládne jménem většiny všem, a to i těm, kdo si vládnout nenechají. Řeklo se, delegujme svá práva a své rozhodování na tuto hrstku lidí, ale potom se ukázalo, že ta hrstka má práva, která nikdo jiný nemá, například imunitu před zákonem, přístup k důvěrným informacím, nebo přednost na silnicích.

Nejsem demokratem také proto, že nevěřím, že si mezi lidmi žijícími na určitém území může skupina lidí zvolit mezi sebou menší skupinu, aby poslala jinou skupinu lidí do války zabíjet podobně vybrané lidi z jiného území.

A přesto jsem optimistou

V minulosti bylo více hladu, a proto více lidí chtělo jíst než si vládnout, ale nyní je více sytosti a síly k vládnutí. Hladový vezme jakýkoli chléb; sytý podá svou ruku a pevně jí zatřese. Dostávám se k jádru problému, jen chvilku strpení. Nádech. Demokracie redukuje lidstvo na většinový názor. J’accuse…! Žaluji! Lid není masa. Lid není stádo. Podívejme se blíž. Hle, člověk! Lid jsou prostě lidé. Ne lid, člověk. A je syt. Kdo je již syt, chce svobodu.

Nevěřím ani trochu v hodnotu názoru masy lidu. Deset milionů lidí nemá deset milionkrát pravdivější názor než jeden člověk. Nějakým způsobem se předpokládá, že milion lidí zvolí lépe správnou cestu, jak každý z nich má žít, než že by si správnou cestu pro sebe sama mohl zvolit každý samostatně. V praxi pak platí, že zvolí-li si lidé delegáta, tedy politika, aby za ně rozhodl, není to ten nejvíce kvalifikovaný v rozhodování, ale ten nejvíce populistický, který umí o svém zvolení přesvědčit nejvíce voličů. Vlastně dalo by se říci, že je to většinou ten nejlíbivější člověk z lidu, ale zároveň ten, kdo má nejurputnější touhu vládnout. Pro úplné objasnění si také přiznejme na rovinu, že populismus není kazem na demokracii, ale naopak její základní vlastností. Populismus je výherní strategie v demokracii a racionální politik bude vždy populista.

V Římské republice býval jmenován diktátor s plnou mocí k řešení určitého problému. Obdržel mandát k vyřešení tohoto problému a pouze tohoto problému, a poté byl těchto pravomocí zbaven. Navíc byl celé období kontrolován a jeho rozhodnutí mohla být vetována plebejci. I tak existovaly vždy obavy – historicky naprosto oprávněné – z vytvoření takového diktátora a říkalo se, že nejlepší jsou ti, kteří se nejvíce zdráhají tuto pozici přijmout.

Teď se o krok vrátím

V demokracii se volí politici hladoví po moci, s imunitou před zákonem a zvolení k jakémusi abstraktnímu vládnutí v jakémkoli problému, bez ohledu na svou zdatnost ten který problém řešit. Vrazit každému občanu do ruky jeden hlas, rozuměj právo volit sliby a povinnost ohnout koleno před výsledkem voleb, to je zotročování nesvobodného.

Po otrokářství, feudalismu, socialismu a jiných zřízeních byla jistě demokracie vylepšením, ale čas nemilosrdně ukázal slabiny každého systému a i nyní začíná být zřejmé, že jsme nedospěli k ideálnímu systému, ale postupným vylepšováním se k takovému systému pouze přibližujeme. Demokracie má své výhody, ale nezavírejme oči před zápory, jako je dominance většiny nad menšinou, izolace jednotlivců s menšinovým názorem a celkový úpadek morálky.

Protože vláda je vytvořena podle názoru většiny, není nikdo, na koho se lze obrátit, když jednoho tyranizuje vláda sama. Na policii? Policie reprezentuje monopol vlády na násilí. Demokracie vede k atomizaci jednotlivců ve společnosti, protože nahrazuje vzájemné závazky mezi členy komunity ve prospěch takzvané společenské smlouvy. Hlavním znakem společenské smlouvy je ovšem to, že ji její subjekty nepodepsaly a neexistuje způsob, jak z ní vystoupit.

Tam, kde by si dřív sousedi navzájem vypomohli, nyní očekávají s nataženou dlaní pomoc od státu, a nikoli bezdůvodně – stát již sebral tolik na povinnou solidaritu, že nezbývá na dobrovolnou solidaritu. Tam, kde dřív existovalo uspokojení z pomoci bližnímu a vděk z přijímání, zbyl jen pocit nároku na sociální dávku. Tyto faktory vedou k izolaci jednotlivců, a v takové společnosti se lidé soustředí na bohatství a ne na dobro celku. Společenská smlouva nenahradí morálku. Demokracie je jako vesnice, ve které jsou za ploty krásně udržované zahrádky, ale náměstí a ulice jsou špinavé a pokryté odpadky.

Co tedy činit?

Pokud se jedná o mne, neutěšuji se příliš výrazem „svobodné volby“. Svobodné volby totiž nejsou svobodná volba, jakkoliv to zní velmi podobně. Ať to zazní ještě jednou a nahlas: svobodné volby nejsou svobodná volba. Skutečná svoboda je nevolit, nenechat o sobě volit a nemuset snášet důsledky této volby. Nevolím, protože nechci zvyšovat legitimitu volebního systému. Nevěřím, že se ku svobodě provolíme. Demokraté praví, že ano; nuže, je to právě tento názor, v čem se rozcházíme.

Mimoto je možné dokázat, že demokracie již porazila sama sebe svými prostředky. Podívejme se na účast ve volbách, často méně než polovina oprávněných voličů. Ano, i v demokracii jsou lidé, kteří nejsou oprávněni o sobě rozhodovat, tedy o jejich životě rozhodují všichni ostatní, oprávnění. Jsou to takzvané nezletilé osoby, kdokoliv bez povolení trvalého pobytu a osoby s omezenou svéprávností a právem volit. Pokračujme: i v té podkategorii oprávněných a volících jsou hlasy rozděleny mezi strany a kandidáty. Nakonec zjistíme, že byli slavně demokraticky zvoleni k vládě politici, pro které aktivně hlasovala jen malá menšina lidí, kteří mají podléhat této demokratické vládě. Taková vláda nemá mandát. K tomu dodám: nemít mandát je argument v rámci systému. Objektivně, mimo systém, platí: čím víc lidí systém ignoruje, tím víc systém ztrácí sílu.

Nejzvláštnější mi na demokratech přijde neotřesitelná víra, že jejich způsob vlády je jediný způsob všeho vládnutí. Pokud vyzvu podstatu demokracie na obhajobu, tak je to s tím, že dobrý systém se má umět obhájit. Nestačí rozčíleně říct, že nic lepšího jsme zatím neměli, popravdě tenhle argument nám byl dáván za odpověď za všech režimů. Dobrý systém nemusí držet násilím. A teď mi po pravdě řekněte, je možné nepřijmout demokracii? Dobrý systém se pozná tím, jak se chová ke svým odpůrcům. Jistě, demokracie se chová lépe než národní socialismus, ale je možné nepřijmout demokracii?

Můj zásadní argument proti demokracii je nedobrovolnost

Jsem za to, že každý člověk má naprostou suverenitu sám nad sebou. Myslíte, že je přehnané tvrdit, že vaše tělo je majetek státu? Patří plody práce vašeho těla zcela vám, nebo je může stát zpoplatnit, zneplatnit nebo zdanit? Máte zcela kontrolu nad svým tělem, nebo vás stát může podrobit branné povinnosti a nutit zabíjet úplně stejně odvelené lidi, nešťastně narozené jinde, na druhé straně frontové linie? Toto není teoretická otázka, ale pro mnohé i v tomto století realita.

Demokracie je systém, který trestá činy bez obětí. Buďme konkrétní. Zakazuje například do svého vlastního těla vpravovat nějaké chemikálie, které arbitrárně vepíše na seznam. Některé drogy tam jsou, jiné nikoliv. Na druhou stranu demokracie byla systémem, který za covidu nutil injektovat si do těla chemikálie v zájmu zdraví většiny. A přece je svoboda majetku naprosto zásadní princip a naše vlastní tělo je samozřejmě náš majetek.

Pak je tu otázka svobody slova. Demokrat bez mrknutí oka řekne: uznávám svobodu jakéhokoliv názoru, pokud je demokratický. Tedy většinový. V takové situaci by se skutečně zakonzervoval stav demokracie jako jediný. Nelze se smířit s demokracií jako konečným stavem. Oslavme, o kolik nám dala více než ostatní režimy, ale pojďme dál.

Pokud oslavujete nenošení hidžábu v islámské společnosti, ale kritizujete nošení hidžábu v demokratické společnosti, pak nejste pro svobodu. Pokud souhlasíte se zákazem užívání drog, ale pijete alkohol, pak nejste pro svobodu. Pokud prosazujete omezení cenzury na sociálních médiích, ale podporujete boj proti “dezinformacím”, pak nejste pro svobodu. A tak dále. Pravděpodobně váš postoj vychází z dobrého úmyslu, ale cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Historicky nic nespáchalo tolik zla jako obecné dobro. Svoboda je dobrovolnost bez přívlastku.

Ať se mnou mluví nejortodoxnější demokrat

Shodneme se ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají demokracie. Občan je od školy po celý život indoktrinován věřit v demokracii jako v nejvyšší dobro a je-li vyzván její principy zkoumat, cítí se zahnán do kouta. Nicméně společensky řád nemá stát na víře, ale právě na zkoumání, a pokud má být dobrý, musí být odolný kritice. Je místo pro smír, ale ne mezi naším přesvědčením, ale s naší ochotou k diskuzi.

Metoda demokracie je široce založený pokus o mezinárodní sjednocení; je to pokus sjednotit nesjednotitelné, donutit rozmanitý svět obléct uniformu, spojit kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemusí být dobré na druhé straně. Soudím, že svoboda se ani nedostává, ani nebere, ale brání. Tolik k tomu řeknu: braňte svoji svobodu. Svobodný jedinec nemá pána.

Kdo z vás, kdo jsou poddaní (myslím pod daní) České republiky, kdy četl Ústavu České republiky?

Preambule Ústavy praví, cituji:

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,

v čase obnovy samostatného českého státu,

věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,

odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku

v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody

jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,

kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,

jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,

jako součást rodiny evropských a světových demokracií,

odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,

odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,

prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Já osobně jsem nikdy společenskou smlouvu nepřijal

Ani jsem nikdy nezvolil svého zástupce k tomuto účelu. A přece mě od prvního nádechu tento stát nutil přijímat důsledky této smlouvy, i když mě neuznal dostatečně kvalifikovaného volit z důvodu věku. V patnácti letech mi vnutil občanský průkaz, aby mě mohl kdykoliv identifikovat. V osmnácti letech, když jsem dosáhl státem uznané plnoletosti, čekal jsem s napětím až onu smlouvu uvidím, abych si mohl rozmyslet, jestli mi stojí za to podepsat. Neviděl, nepodepsal a ten stav trvá dodnes.

Mimoto mám nepřekročitelné výhrady, kvůli kterým bych ani podepsal nemohl. Tvrdím, že svobodný a demokratický stát je oxymoron.

Mluvme více o svobodě a méně o demokracii

Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to není vše. Stojím jen za sebe, v žádném kolektivu, ale vidím, že nejsem sám. Mezi komfortem davu a syrovostí svobody volím svobodu.

Ať je i vaše volba svobodná, ať můžete mluvit a žít svobodně!

4.XII 1924 – 4. XII. 2024, přesně století poté, co Karel Čapek napsal esej Proč nejsem komunistou?