EpShark

[Autor Ludwig von Mises]

3. Neziskové veřejné podniky a dotace

Podnikatelé se snaží provádět jen takové projekty, které se jeví slibovat zisk. To znamená, že jejich úsilí povede k používání vzácných výrobních faktorů takovým způsobem, že nejpalčivější potřeby budou uspokojeny jako první a žádná část kapitálu a práce nebude použita k uspokojení méně palčivých potřeb, dokud nebude palčivější potřeba, pro jejíž uspokojení bude kapitál a práce použity, uspokojena. 

Když vláda intervenuje, aby umožnila projekt, který neslibuje zisky, ale jen ztráty, potom se veřejně mluví o potřebě, která nalezla skrze tuto intervenci své uspokojení; neslyšíme nic o potřebách, které nebyly uspokojeny, protože vláda převedla prostředky, které by je uspokojily, k jiným účelům. Je zvažováno jen to, co je vládní intervencí získáno, není zvažováno to, co bylo obětováno. Ekonom není vyzván k tomu, aby řekl lidem, co by měli udělat se svými zdroji, a jak by tyto zdroje mohli použít. Ale je jeho povinností obrátit pozornost lidí k tomu, co bylo obětováno. To ho odlišuje od šarlatána, který vždy hovoří jen o tom, co intervence dává, nikdy o tom, co tato intervence bere.

Pojďme se pro příklad podívat na případ, který dnes již můžeme objektivně posoudit, protože je již záležitostí minulosti, ačkoliv ne moc vzdálené minulosti. Navrhovalo se, že nějaká železnice, jejichž výstavba a provoz neslibovaly ziskovost, by mohla být provozována pomocí dotací od vlády. Může být, říká se, že tato železnice není zisková v obvyklém smyslu slova, a že tak není atraktivní pro podnikatele a kapitalisty, ale přispěla by k rozvoji celého regionu. To by podpořilo řemesla, obchod a zemědělství, a tak by učinilo důležitý přínos pro rozvoj ekonomiky. Toto vše by muselo být vzato do uvažování, jestliže by výstavba a provoz měly být zvažovány z vyššího hlediska, než je ziskovost samotná. Z pohledu soukromých zájmů se výstavba železnice může jevit jako nedoporučitelná. Ale z bodu pohledu národního bohatství se zdá být přínosná.

Tato úvaha je zcela mylná. Samozřejmě, nemůže býti popřeno, že obyvatelé oblasti skrze níž povede železnice, by z toho měli přínos. Nebo přesněji, byla by dána výhoda majitelům pozemků v této oblasti a těm, kteří zde investovali, kteréžto investice nemohou být převedeny jinam bez snížení jejich hodnoty. Tvrdí se, že to rozvine produktivní síly oblasti skrze níž železnice půjde. Ekonom to musí vyjádřit jinak: stát platí dotace z peněz daňových poplatníků na výstavbu, údržbu a provoz této dráhy, která by bez této pomoci nemohla být postavena a provozována. Tyto dotace přesunují část produkce z lokalit, které nabízejí vhodnější přírodní podmínky do lokalit, v kterých jsou tyto podmínky méně vhodné. Bude kultivována půda, kterou by z pohledu vzdálenosti od center spotřeby a z pohledu své nízké výnosnosti, nebylo možné ziskově kultivovat, dokud tato není dotována nepřímo finančními dotacemi pro dopravní systém, na náklady, ke kterým proporcionálně tato půda nemůže přispět. Jistě tyto dotace přispívají k ekonomickému rozvoji oblasti, kde by jinak toho bylo vyrobeno méně. Ale nárůst výroby v této části země, které dává vládní železniční politika přednost, musí být porovnáván s břemenem uvaleným na výrobu a spotřebu v těch částech země, které musí platit za tuto vládní politiku. Chudší, méně úrodné a odlehlejší půda je dotována pokračujícím zdaněním, které je buď uvaleno na lepší půdu anebo ho nesou spotřebitelé přímo. Podnikání, která jsou umístěna v méně výhodných oblastech budou schopna rozšířit produkci, ale podnikání ve vhodnějších lokalitách budou muset svoji výrobu omezit. Člověk to může považovat za "spravedlivé" nebo politicky výhodné, ale nemůže se nechat oklamat víru v to, že to zvýší celkovou spokojenost; sníží ji to.

Člověk by neměl zvažovat vzestup výroby v oblasti, která je obsluhována dotovanou železnicí jako "výhodu z pohledu národního blahobytu." Tyto výhody obnáší jen to, že nějaký počet podnikání operuje v oblastech, které by při jiných podmínkách byly považovány za nepříznivé. Privilegium, které stát zajistil těmto podnikáním nepřímo pomocí dotování železnice není v žádném případě jiné, než privilegia udělovaná za jiných podmínek státem jiným méně efektivním podnikáním. V konečné analýze je důsledek stejný, jedno zda stát dotuje anebo dává privilegia ševcovi ve snaze mu umožnit konkurovat továrně, která vyrábí boty anebo zda dává přednost půdě, která by kvůli svému umístění nebyla konkurenceschopná, pomocí plateb z veřejných prostředků za část dopravních nákladů na výrobky z této oblasti.

Nezáleží na tom, zda stát bude provozovat neziskové podnikání sám nebo zda dotuje soukromé podnikání tak, že toto může provozovat neziskový podnik. Dopad na společnost je totožný v obou případech. Metoda používaná při dotacích není vůbec důležitá. Nezáleží na tom, zda je méně efektivní výrobce dotován tak, že může vyrábět nebo zvýšit svoji produkci nebo zda je efektivnější výrobce dotován tak, že nebude vyrábět nebo bude omezovat svoji výrobu. Je nepodstatné, zda subvence jsou placeny za výrobu nebo za nevyrábění nebo zda vláda nakupuje výrobky, aby je stáhla z trhu. V každém případě občané platí dvakrát - jednou jako daňoví poplatníci, kteří nepřímo platí dotace, a potom jako spotřebitelé ve vyšších cenách zboží, které nakupují a v omezené spotřebě.

4. „Altruistické“ podnikání

Když samozvaní „progresivci“ používají slovo zisk, létají hromy blesky. Nejraději by zcela zisk eliminovali. Podle jejich názoru, podnikatel by měl sloužit lidem z altruismu, neměl by hledat zisky. Neměl by buď obdržet nic anebo by měl být spokojen, jestliže jeho podnikání je úspěšné s malou marží nad jeho nynějšími náklady. Proti tomu že podnikatel musí nést možné ztráty, není namítáno nic. Ale zisková orientace aktivit podnikatelů je přesně to, co dává smysl a význam, řízení a usměrňování v rámci tržní ekonomiky založené na soukromém vlastnictví výrobních faktorů. Eliminace ziskového motivu transformuje tržní ekonomiku do chaosu.

Již jsme se zabývali konfiskací zisku a dopady takové situace. Nyní musíme probrat omezení zisku na určité procento z nákladů. Pokud má podnikatel obdržet více, čím více jeho náklady vzrostou, jeho motiv k nejlevnější výrobě, jak je jen možné, se změní v opak. Každé snížení výrobních nákladů omezuje jeho příjem; každý nárůst výrobních nákladů znamená pro něj větší příjem. Nemusíme zde předpokládat nečestné záměry na straně podnikatele. My jen musíme porozumět tomu, co znamená snížení nákladů na výrobu pro podnikatele. 

Z větší části podnikatel může dosáhnout snížení nákladů dvěma různými způsoby: opatrnějším nákupem surovin a polotovarů a přijetím efektivnějších metod výroby. Oba způsoby zahrnují vyšší stupeň risika a vynaložení inteligence a předvídání. Jako každé jiné jednání podnikatele to, zda přišel nejvýhodnější čas nákupu, nebo zda je lepší čekat déle, je spekulací na nejistou budoucnost. Podnikatel, který nese celou ztrátu, ale má podíl jen na části zisku, jeho podíl narůstá s rostoucími náklady, je tak v jiné pozici než podnikatel, který je obdařen celým ziskem anebo platí celou ztrátu. Jeho postoj směrem k risiku na trhu bude od základu změněný. Bude tak inklinovat k nákupům za vyšší tržní cenu, než podnikatel ve svobodné ekonomice. To stejné je platné pro vylepšování výrobních metod. Ty jsou také vždy riskantní; dodatečné investice jsou nutné, přičemž o nich nemůže býti řečeno s jistotu v předstihu, zda se vyplatí. Proč by se měl podnikatel chopit příležitosti, když v případě úspěchu bude postižen omezením svého příjmu?

Článek vyšel na bawerk.eu