EpShark

SU/STANISLAV BERNARD

Martina: Mně se líbí, že jsi mě vrátil na prazákladní cestu, že když se člověk dá do nějaké firmy, tak je na to hrdý a myslí na to, aby pomáhal dělat dobré pivo, a pak možná není někdy až tak podstatné, abyste na poradách sledovali, jak vzrostly ceny neodymu, případně uranu, vzhledem k situaci v Africe. Pojďme tedy zpátky na pivo. „A co Češi? Jdeme na pivo.“ Ty jsi v roce 22, kdy už to nějakou dobu trvalo, to znamená zavřené hospody a podobně, konstatoval, že prodej sudového piva se výrazně propadl, a tehdy ses bál, že by se v Česku i později mohla stát z návštěvy hospod raritní záležitost, specialita, přičemž, řekla bych, o významu piva a hospodského klábosení v utváření české národní identity by se měla napsat nejedna diplomová práce. Jak to dopadlo s návratem do hospůdek, hospod?

Martina: A na lahvovém – jak jsi říkal – se nedá tolik vydělat, jako na sudovém. Je to tak?

Stanislav Bernard: Ano, je to tak. Ale, takhle, já jsem neřekl, že naše firma má poměr sudového piva 65 procent, my jdeme proti tomu směru, možná i proto, že i v té době, kdy byly hospody zavřené, jsme už tehdy oslovovali různé garážovky a podobně, protože to dávalo obrovský smysl.

Stanislav Bernard: Samozřejmě. Dokonce si vzpomínám na jednu situaci, kdy si nějací čtyři kamarádi pořídili výčep na kolečkách, a to proto, že když by čepovali pořád v jedné garáži, tak by asi manželka udělala krátký pořádek.

Martina: A soused by je udal, že jo.

Stanislav Bernard: Tak oni to vždycky převezli, a každý týden to měli někde jinde.

Stanislav Bernard: Já bych řekl, že splní.

Martina: Splní?

Stanislav Bernard: Protože my jim věnujeme pozornost, učíme je, jak se o to starat. Neřekl bych, že nesplní.

Stanislav Bernard: Na to se patří vykašlat. To se zase už bavíš o tom, že je tady státní byrokracie, a tak dále. To jsou normální lidi, kteří si chtějí své pivo koupit a vypít ho se svými kamarády. A proto si to pořídili, a proto tomu věnují pozornost. Je tam problém, že tihle lidé skutečně přestali chodit do hospody, a to je to, proč je globálně na trhu necelých 30 procent v hospodách.

Hospody nezaniknou. Lidé se budou chtít dál scházet a povídat si.

Martina: Zdá se, že tato kolegyně našla v tomto výčepu správný oltář.

Stanislav Bernard: Je to tak. A říkám, lidé to ocení. A je pravda, že se skutečně nedá říct, že všechno je pryč. Prostě jsou lidé, kteří mají spoustu entusiasmu, a jdou za tím.

Stanislav Bernard: Je třeba se někam zastavit.

Stanislav Bernard: Mapy.cz?

Martina: Ne, máme papírové. Jdeme podle papírových map, většinou – a nejsou úplně nejnovější – a teď se blížíme do nějaké vesničky, a tam je namalovaná značka, půllitr, a my už máme Pavlovův reflex.

Stanislav Bernard: A ona tam není.

Martina: Ale tak to je, bych řekla, v 70 procentech. Takže se ještě vždycky ptáme, jestli nemají kiosek na hřišti, nebo jestli tam něco neprovozují hasiči. Ale hasiči to většinou provozují až když je šest sedm hodin večer, že se chlapi sejdou po práci na jedno, dvě piva. Ale to přece naší pivní kulturu posílá někde do spodních pater?

Stanislav Bernard: Je to tak. Je hodně případů, že se třeba lidé střídají, takže tam dělá hospodského týden jeden člověk, a pak se zas vystřídají, aby hospoda existovala.

Martina: Na hospodské v posledních letech padala jedna rána za druhou.

Stanislav Bernard: To je pravda.

Martina: Přestože u mnohých hospod, podle jejich starých vývěsních štítů, které potkáváme na cestách republikou, je markantní, že už zanikly už před covidem. Ale vezměme v úvahu nejprve nějaké investice třeba do vzduchotechniky, protože se omezovalo kouření, po letech potom striktní zákaz kouření, a to mnozí pánové řekli: „Tak já jsem asi dochodil.“ Potom přišlo EET, pak bylo zase zrušeno, ale už byl proces nastartován. Pak tedy covid, a po covidu prudké zdražení energií a nákladů vůbec.

Stanislav Bernard: A teďka DPH.

Martina: A teď DPH.

Stanislav Bernard: Jedenáct procent navíc.

Martina: Kam to může vést? Bude to znamenat – když to řeknu po hospodsky – šlus?

Stanislav Bernard: Věřím, že ne. Věřím, že lidé se budou chtít sejít, budou si chtít spolu povídat. Je pravda, že hodně lidí už třeba nepije alko pivo, že si třeba dají nealko pivo – proč ne, to je každého věc. Ale já fakt věřím tomu, že lidi se budou chtít sejít, a budou chtít probrat své věci mezi sebou.

Martina: Ale svým způsobem, aniž bych chtěla prozrazovat, tak ale do jisté míry katakombálně.

Stanislav Bernard: Jak se to vezme. Uváděl jsem ten příklad z čerstvé doby, kdy najednou ta hospoda funguje 2,5krát lépe než kdykoli před tím. Je to vždycky o tom, jestli tam jde někdo, jako třeba paní výčepní od nás, která do toho vnese svou energii, a lidé za ní jdou. Ona tam má – je to normální pivnice – každý den bookingy. Teď venku otevřela výčep, velká zahrada, zase výčep a asi dalších devadesát míst. A těchto hospod je víc, třeba jenom u nás v Humpolci.

V dnešní byrokracii bych nedokázal to, co jsem po revoluci se svými partnery vybudoval

Martina: Tak dobře, já ti budu věřit.

Stanislav Bernard: Věř mi.

Martina: Prosím tě, po revoluci jsi rozjížděl váš pivovar – předražené, pivo se špatnou pověstí.

Stanislav Bernard: To byla ruina.

Martina: Ano, ještě navíc. Jak říkám, o pivu z Humpolce se tehdy říkalo docela dost vtipů. A navíc devadesátá léta byla zajímavá, ale byla to podnikatelsko-zbojnická doba. Ty jsi do toho přesto se svými společníky, partnery, šel. Dokázal bys vybudovat to, co jste vybudovali, v dnešní rozvinuté podnikatelské legislativně ukotvené době?

Stanislav Bernard: Ne.

Martina: To je asi trošku špatná odpověď. Viď? Je to problém.

Stanislav Bernard: To je realistická odpověď. V dnešní byrokracii bych to nedokázal vybudovat.

Martina: Ale teď máme vládu – pravicovou.

Stanislav Bernard: To není žádná pravicová vláda. To je banda lidí, kteří něco jiného slibovali, něco jiného dělají, a s pravicovostí to nemá nic společného. A říkám, je tady obrovská, obrovská dávka byrokracie. Vezmi si jenom, že se hovořilo o tom, že se sníží počet státních zaměstnanců. Ale naopak narostl, a tak dále. Na každém úřadě jsou lidé, kteří tě budou kontrolovat, kontrolovat a kontrolovat. Teď třeba jsme měli nějakou kontrolu z pracovního úřadu, nebo co to bylo, na udání. My máme všechny naše zaměstnance v návštěvním centru, jsou to naši zaměstnanci, platíme jim veškeré přesčasy, veškeré příplatky, a tak dále, a vím, že tam byla nějaká brigádnice, kterou ta paní už nestihla v pátek nahlásit, protože jsme potřebovali brigádu na víkend, takže to nahlásila až někdy v pondělí, a za to jsme dostali 3 000 korun pokuty. Já jsem řekl: „Pošli je někam.“

Martina: Peníze, nebo ty lidi?

Stanislav Bernard: Ne, peníze. Prostě, aby něco našli.

Martina: Narážíte i na takové věci, které jsou skutečnou novinkou, a dostalo se to dokonce i do zpráv, že nějaký podnikatel provozující restauraci, třeba v Českých Budějovicích – ale vím i o dalších případech – dal inzerát, že přijme servírku, protože chtěl mít ve své restauraci dámskou obsluhu. Ale přišla mu kontrola, dostal 20 000 pokuty, protože to je diskriminační. Tak nakonec dal inzerát, že přijme homo sapiens na roznášení jídla a nápojů.

Stanislav Bernard: Tohle neřešíme, s tím zkušenost nemáme. Ale s čím zkušenost máme, že máme celou dobu inzeráty, že přijmeme servírky a kuchaře. Prostě tito lidé nejsou.

Martina: A jak si to vysvětluješ?

Stanislav Bernard: Protože jsou zaměstnaní ve státní správě, nebo v korporátech, kde mají takzvaně své jisté. To je jeden z důvodů, proč hospody krachují, protože neseženou člověka. A tahle vláda to vůbec neřeší. Naopak.

Martina: Myslíš, že je to také, mimo jiné, úpadkem učebních oborů?

Stanislav Bernard: Ano, samozřejmě, to spolu souvisí. Zavádění LGBTQ, a podobných nesmyslů do výuky, a podobně. Místo toho, aby váha byla na odborné znalosti, a podobně, tak se do školství vnáší totální nesmysly.

V devadesátých letech se nám úředníci snažili pomáhat, hledat řešení. Dnes je to naopak.

Martina: Ty jsi řekl, že by se ti teď, v současné době, v dnešní džungli legislativy, předpisů, zákazů, rozkazů, novel a úprav, nepodařilo vybudovat to, co jsi dokázal se svými kolegy v devadesátých letech. Co mají dnes podnikatelé dělat, když mají chuť rozjet také svůj business?

Stanislav Bernard: Nevím. Fakt nevím.

Martina: Tehdy to bylo jiné. Ale přesto jsem…

Stanislav Bernard: Bylo to jiné. Bylo to jiné v tom, že třeba, když jsme přišli na nějaký úřad, tak úředník se často snažil nám i pomoct, byla tam cítit snaha nám pomoct, najít nějaké řešení. Když jsme třeba nevěděli – nevíš spousty věcí – tak kolikrát jsme se setkali s tím, že se úředník snažil nám pomoct v tom, jak to udělat. Dneska je to přesně naopak.

Martina: A je to, myslíš si, tím úřadem? Nebo lidmi?

Stanislav Bernard: Vždycky je to směs. Ale skutečně tehdá to bylo jiné, hodně jiné.

Martina: Vyskytuje se tedy lidí, kteří by chtěli pomoct, nepoměrně méně? Tak?

Stanislav Bernard: Je to tak.

Martina: Ty ses před chvílí rozhorlil, udělal jsi i široké gesto, že tohle není žádná pravicová vláda. Ale já se tě chci zeptat, jestli to vlastně nebylo vždycky takové rozleptané? Už hranice mezi pravicí a levicí: Vzpomínám na to, že když jsi v devadesátkách plédoval za zákon o snížené spotřební dani pro skupinu malých nezávislých pivovarů, tak konkrétní poslanecký návrh zákona podal poslanec Hájek z Levého bloku. Je tady ještě pravice, levice? Je tady možnost se spolehnout na to, že věci půjdou po smyslu a po ekonomice, a také po trhu?

Stanislav Bernard: Vždycky je to závislé na situaci. Pan Hájek to tehdy podal proto, že to mělo větší šanci na úspěch, a pravicoví poslanci se s ním domluvili. Takže já jsem to nevnímal jako něco špatného, protože tím pádem celá opozice byla pro, a v koalici, která byla pravicová, se našlo dost lidí, kteří pro to zvedli ruku, a proto to bylo přijato. Kdyby to podal pravicový poslanec, tak byla jakási nepsaná dohoda mezi vládou a parlamentem, že nepůjdou proti sobě, a proto to podal opoziční poslanec, celá opozice byla pro, a v koalici se našlo pár hlasů lidí, kteří pro to zdvihli ruku.

Martina: Ale tohle na mě působí jenom jako hra.

Stanislav Bernard: Je to jako hra. Je to jednoznačně hra.

Martina: Ne systém.

Stanislav Bernard: Takhle, nemůžeš čekat, že systém bude za každých okolností. Je to život, je to hra. Celý život je hra.

Martina: Ale nemohou se pravidla hry změnit jenom proto, že se tam vystřídali lidé. Hra musí mít nějaká pravidla, která dávají smysl a která třeba umožní podnikání. Když hraješ Člověče, nezlob se, tak jenom proto, že začnou hrát jiní hráči, nepřestane platit to, že vyhraje ten, kdo má mít všechny figurky v domečku.

Stanislav Bernard: A kam míříš?

Celý život je jen velká hra. Záleží na tom, jak reagujeme, jestli se něco naučíme, jestli zmoudříme, nebo jestli budeme stále trvat na nějakých pravidlech.

Martina: Mířím tam, že v tom případě to, co jsi řekl, znamená, že systém je špatně nastaven.

Stanislav Bernard: Já si to nemyslím, protože celý život je hra. My jsme tady proto, abychom se něco naučili, a záleží na tom, jak na to reagujeme, jestli se něco naučíme, jestli zmoudříme, nebo jestli budeme stále trvat na nějakých pravidlech, a podobně. Tím chci říct, že celý život je jenom velká hra. A to, že třeba tehdy – to bylo, tuším v roce 95, kdy se to přijalo – bylo nějaké rozložení parlamentu, to bylo prostě dáno, a bylo asi potřeba to reflektovat, nebo to respektovat. Jenom tím chci říct, že máš pravicovou vládu, a levicovou vládu, nějakou středovou, a podobně, a že vždycky bude potřeba hledat nějaký kontakt s člověkem, který uvěří, že to má smysl. A tohle skutečně smysl mělo, protože když se to přijalo, tak jsme se stali ohledně minipivovarů zemí, která je asi na prvním místě na světě. To byl boom, obrovský boom, minipivovary tady vznikaly v každém městečku.

Martina: Přesto všechno vzpomínám, že zrovna nedávno jsem jela autem, a poslouchala fejeton Karla Čapka – který načítal Luděk Munzar, takže dvojí zážitek – a on tam hovoří o tom, že politika je řemeslo, je to služba. A já jsem se tady tím chtěla spíš dostat k tomu, zdali je dnes politik tvůj pomocník, nebo škůdce.

Stanislav Bernard: Je to škůdce.

Martina: A je to jenom současná vlna?

Stanislav Bernard: Těžko říct. Myslím, že tito lidé se ztratili, naprosto se ztratili. Oni si myslí, že když jsou nějakým ministrem, nebo nějakým představitelem, tak že si mají užívat moc. To vůbec není služba. Tito lidé jsou ztraceni.

Martina: Když tady na tvém místě před pár dny seděl doktor Jan Hnízdil, tak ten napsal knihu o psychopatech, a tvrdí, že nám vládnou především psychopaté. Vidíš to taky tak vyhroceně?

Stanislav Bernard: Já jsem o tom samozřejmě slyšel, že množství psychopatů, nebo sociopatů, je v politických pozicích, nebo v lékařských pozicích, ve vedení korporací, extrémně vyšší než v běžné populaci. Takže jsem to slyšel. Neumím říct, nakolik je to většina, nebo ne, ale jsou zkrátka ztraceni. Oni vlastně neslouží, oni si užívají svou vteřinku slávy, a místo aby sloužili společnosti, tak vlastně škodí.

Martina: Takže se vlastně vracíme ke starému Mňačkovu románu Jak chutná moc.

Stanislav Bernard: Jak chutná moc, bohužel.

V západní medicíně jde především o peníze, a zdraví je až na druhém místě. I když je tam spousta lidí, kteří to myslí vážně a kteří chtějí člověku pomoct.

Martina: Ty jsi řekl, že jsou ztracení, a já teď narazím na to, že jsi byl nemocný, léčil ses, spolupracoval normálně s našimi lékaři, se západní medicínou, a když ti řekli, že už pro tebe nemají řešení, tak jsi začal dělat vnitřní indickou jógu, a tehdy jsi řekl: „Západní medicína mi cestu, jak se uzdravit, nenabídla.“ A já se tě chci zeptat, jestli – když jsi řekl, že politici jsou ztraceni – je to trošku symptomatické, že naše vyspělá, výkonná, a v mnoha směrech obdivuhodná západní společnost je ztracena, že už si se sebou trochu neví rady?

Stanislav Bernard: To jsou těžké otázky. Svým způsobem ano, protože v západní medicíně jde především o peníze. Podle mého přesvědčení je zdraví až na druhém místě. Samozřejmě, je tam spousta lidí, kteří to myslí vážně, kteří chtějí člověka uzdravit, ale skutečně podstata je peněžní.

Martina: Ale velmi často, když člověk přijde k lékaři, a pracuje tak nějak, jako jsi pracoval ty, nebo možná já, tak uslyší: „Vždyť vy jste vyhořelí.“ Myslíš si, že to dá říct i o naší společnosti, že je vyhořelá?

Stanislav Bernard: Já bych řekl, že naše západní společnost se dostala do stádia, kdy se nějakým způsobem bude rozhodovat o tom, jestli budeme dál pokračovat, nebo jestli se to zlomí, a půjdeme někam jinam, nebo zanikneme. Tam je skutečně spousta možností.

Martina: Jsme na rozcestí.

Stanislav Bernard: Hmhm.

Martina: Prosím tě, ty jsi ještě z generace, která rozhodně chápe film Starci na chmelu. My jsme na chmel jezdili, jezdili jsme na bramborové brigády, a mám za sebou dokonce pár mrkvových, a vím, že můj syn a jeho spolužáci nikdy v životě na takových brigádách nebyli. Prostě už se to, myslím, nedělá. Nevím, možná že ještě v některých lokalitách to tak být může, ale já o tom nevím. A když jedu směrem na Žatecko, třeba Rakovnicko, tak si říkám: „Kam se poděla pole, kolem kterých jsme jeli téměř hodiny na chmelovou brigádu?“ A pak si říkám: „Kam se podělo naše – říkali jsme tomu – zelené zlato? Kam se podělo naše cukrovarnictví se svým bílým zlatem?“ My jsme toho zlata měli víc. „Kam se poděl uhelný průmysl s naším černým zlatem?“ A pak jsme tady měli sklářství a slévárenský, těžký průmysl, automobilový. Je toho moc, na co se mohu zeptat: „Kam se to podělo?“ Je to vývoj, změna, proměna? Nebo problém?

Stanislav Bernard: Myslím, že tato otázka je obrovsky složitá. Ale v principu je tady naprosto neadekvátní reakce na, řekněme, globální oteplování a podobně, která se jmenuje Green Deal, emisní povolenky, a podobné nesmysly, které vedou k tomu, že jsou tady mnohonásobně, nebo strašně drahé energie, a firmy, ať chceme, nebo nechceme, zanikají. Vždyť se podívej jenom v poslední době třeba na Zetor. Zetor přemístil výrobu do Indie, a v Brně budou jenom montovat. To je Zetor.

Martina: Víš, jak se v Albánii řekne traktor?

Stanislav Bernard: Zetor.

Martina: Zetor, protože my jsme byli s traktory všude.

Stanislav Bernard: Ale to se týká všeho možného. Takhle, my se třeba bavíme o České republice, ale je potřeba vnímat takové obrovské giganty jako je Německo, skutečně vyspělá země, a tam průmysl jde odtamtud pryč. A pokud jsou tyto země schopny si takto zatočit s vlastním průmyslem, tak to tady nemůže fungovat. Nemůžeme tady fungovat dál a tvářit se, že jsme vyspělá Evropa. My jsme stále více periferie světa.

Nevím, kdo přesně stojí za ničením EU. Ale vím, že lidé ve vedení Unie jsou škodná, a někomu slouží. A důsledky jsou pro celou Evropu devastující.

Martina: Dobrovolně?

Stanislav Bernard: Nevím, jestli je to dobrovolně. Ale je tady Evropská unie, která vymyslela Green Dealy, a emisní povolenky, což je zase jenom kšeft.

Martina: Ale ne pro Evropu.

Stanislav Bernard: Samozřejmě, pro ty, co to vlastní. A to vede k tomu, že si tady likvidujeme vlastní průmysl. Podívej se třeba na sever Itálie. Itálie byly vysoce průmyslová země, a dneska to tam není. Je to zhruba třicet let. Souvisí to i s eurem, souvisí to s měnami, a tak dále. Ale je to špatně.

Martina: A máš pro to vysvětlení? Máš vysvětlení pro to, že Německo vytvoří Volkswagenu takové podmínky, že ten se raději přestěhuje do Ameriky? Určitě jsi nad tím přemýšlel.

Stanislav Bernard: Přemýšlím o tom celou dobu. Ale skutečně, kdo za tím stojí, jestli za tím někdo stojí, to přesně nevím. Ale vím, že lidé, kteří jsou ve vedení Unie – tak to je škodná, tito lidé někomu slouží. A důsledky, které jsou pro celou Evropu, jsou devastující.

Martina: A teď bychom se zase vrátili na začátek: Jak to, že jim to dovolíme? Jak to, že jim na to nasedáme? To je zvláštně začarovaný kruh. Já bych nechtěla být zacyklená, jenom se snažím těmto věcem přijít na kloub. A ty jsi před chvílí pro mě příliš zlehčujícím způsobem – neber to jako kritiku – řekl, že je to hra.

Stanislav Bernard: Celý život je hra.

Martina: Ale v této hře už opravdu jde o to, jestli máš šanci ty čtyři figurky v Člověče nezlob se dostat do chlívečku.

Stanislav Bernard: Tak to je. Skutečně, celý život je jenom hra.

Martina: Trošičku mi to připomíná jednoho mého kamaráda, který to dotáhl daleko – jak se tak říká – který mi říkal, že v roce 89 měli všichni stejnou startovní čáru, a dodává: „Jenom já jsem věděl, kde je.“ A mě by teď právě zajímalo – když říkáme, že je to hra – že někdo tato pravidla píše, a někdo je dokonce během hry mění. A to už nebývá většinou férová hra.

Stanislav Bernard: Máš pravdu.

Jsou tady síly, které vedou k tomu, že to, co funguje, je devalvováno a totálně a nesmyslně ukončeno. Je to souboj dobra se zlem.

Martina: Teď pokrčil rameny. Mám pravdu, ale nejsem tomu ráda, ale chápu, že teď už spíš tak jenom diskutujeme o věcech, na které nemůžeme dohlédnout. Dráždí tě, že nemůžeme dohlédnout za obzor těchto věcí, a vědět, jak tyto věci jsou. Jestli tam je loutkář, jestli ze mě trčí silonové šňůrky, a někdo se mnou tahá. Dráždí tě to?

Stanislav Bernard: Kdyby mě to nedráždilo, tak bych byl moudrý, a vyloženě to jenom pozoroval. Já na to ještě reaguju, takže mě to dráždí – máš pravdu. Na druhé straně jsem si vědom toho, že celý život je jenom hra, a snažím se to respektovat. Ale spíš mi vadí, že jsou tady, řekněme, síly, které vedou k tomu, že to, co funguje, se devalvuje, že to totálně a nesmyslně končí. Takže je to svým způsobem souboj dobra se zlem. Celý život je takhle.

Martina: Ty jsi v roce 2016 řekl: „Do podnikání jsem šel naplno i s rizikem, to je přeci život. A až nyní, po pětadvaceti letech, mi došlo, že mým skutečným nejhlubším motivem byla touha po svobodě.“ Dosáhl si jí?

Stanislav Bernard: Tak svým způsobem ano, protože jsme úspěšní, fungujeme dobře, a svým způsobem si taky díky tomu můžu říkat, co si myslím. Spousta lidí, co jsou v nějakých, řekněme, institucích, je propouštěno za to, že říkají, co si myslí. Takže v rámci jakési zvláštní situace jsem spokojen. Ale bylo by samozřejmě lepší, kdyby takhle mohli mluvit všichni.

Martina: Doufejme, že se nevrátíme i v tomto vývoji kruhem k filmu Věry Chytilové, kdy v Dědictví vrchní vykřikuje: „Nová doba. Host vyhazuje vrchního.“ Pověz mi, ty ses svého času poměrně hodně angažoval v Nadačním fondu proti korupci. Na začátku covidu – což asi, nevím, nemělo souvislost, ale bylo to v roce 2020 – jsi odešel, a vlastně už nevím, že by ses tomuto tématu věnoval dál. Proč?

Stanislav Bernard: Protože jsem tam byl, tuším, osm let, nebo tak nějak, a na řadu věcí jsme upozornili, doložili jsme je, a pak to řešila policie, řešili to soudy. Je pravda, že jsme ušetřili asi přes dvě miliardy korun, což ovšem z dnešního pohledu při takových schodcích, které tato vláda vytváří, je nic, ale v té době to něco znamenalo. Ale postupně jsem zjišťoval, že státní, soudní mechanismus v řadě případů vedl k tomu, že lidé, kteří byli předmětem korupce, byli osvobozováni. A došlo mi, že nechci dále věnovat svou energii této strategii, protože to k ničemu nevede. Proto jsem odešel.

Martina: Tahle hra tě přestala bavit.

Stanislav Bernard: Jo, tahle hra mě skutečně přestala bavit.

Lidé, kteří se rozhodují, kam a jak se vydat, by měli jít za svým srdcem. Ani ne za hlavou, protože hlava vždy vymyslí spoustu věcí, proč do toho nejít, proč něco nezkusit.

Martina: Stanislave Bernarde, ty jsi dosáhl mnohé, mnohé jsi zažil, zkusil, pokazil, napravil, zjistil, a s tím, co máš za sebou, můžeš sloužit pro mnohé jako mentor – pro mnohé lidi, kteří stojí, tak jako ty tehdy ve třiceti letech, na své vlastní životní křižovatce, a rozhodují se, co s tím. Zda jít do rizika, nejít do rizika. Váš slogan je, mimo jiné, „Vlastní cestou“. Co bys jim poradil?

Stanislav Bernard: Ať jdou za svým srdcem. Ani ne tak za hlavou, ale ať se věnují tomu, co jim říká jejich srdce. To je to hlavní. Protože hlava vždycky vymyslí spousty věcí, proč do toho nejít, vždycky vymyslí spousty důvodů, proč něco nezkusit. Ale pokud tě tam srdce táhne, tak za tím běž.

Martina: Půjdeš někde v Humpolci k rybníku, a vykoukne na tebe zlatá rybka – zkusme si to představit, když si hrajeme – a dá ti jedno přání, ne tři. Existuje mnoho vtipů o tom, co odpoví pankáč, notorik, a podobně. Ale co odpoví Stanislav Bernard, kdyby se tam ta zlatá šupina zaleskla?

Stanislav Bernard: Ať jsou všichni lidé, kteří jsou mi blízcí, zdraví a spokojení.

Martina: Jak prosté. Stanislave Bernarde, nejsem zlatá rybka, ale přeji ti, aby se ti toto přání splnilo. Ale přece jenom bych chtěla mít velikášské představy. Kdyby ta rybka řekla: „Budiž, to je hezké přání. A teď si přej ještě něco pro svět.“ Víš, že miss si vždycky přejí světový mír, a vyřešit hlad a chudobu, a tak. Měl bys nějaké plošné přání?

Stanislav Bernard: Neměl. To, co jsem řekl, je pravda.

Martina: Stanislave Bernarde, moc ti děkuji za otevřenost, dobré pivo a odvážné řeči. Díky moc.

Stanislav Bernard

Článek vyšel na svobodny-svet.cz